Pár slov o Motýlí dívce, která před pár dny dovršila sedmnáctý rok života...

Každý z nás  potká v životě nějakou svou Spřízněnou duši. Někdo jich potká třeba několik… na první pohled byste to třeba ani neřekli, nenapadne vás Aha tak teď stojím před svou Spřízněnou duší a povídám si s ní… musí se stát něco, co vám oběma otevře oči a hlavně srdce.
    Já jednu ze svých Spřízněných duší našla v Motýlí dívce, Mlhové víle, slečně Smílové chcete-li. Ze začátku byly naše rozhovory nevinné, točící se kolem psaní a všedních zážitků. Pak nás, ale najednou ze dne na den něco spojilo a my začaly stále častěji psát Já vím, jak to myslíš…Vím, co cítíš…Ty víš, co cítím…Ty víš, co myslím… Lidé tyhle věty užívají často, protože působí dobře, vypadá to pak že se do druhého dokážete vžít. Bohužel, ale ne vždy, spíše vyjímečně jsou ty věty pravdivé. A my jsme ta vyjímka. Vím, že když Barče napíšu Ty víš, jak se cítím…tak ona to doopravdy ví. Moc mi to vědomí, že je někde někdo, kdo ví jak mi je a dokáže mě i utěšit pomáhá…a i já se cítím tak nějak využitá a konečně k něčemu důležitá na tomhle světě, když se dokážu vcítit do ní. I když, jen tak mezi námi…ona to umí lépe než já!
    Když si vzpomenu na naše počáteční oťukávání a otevřu si pak Historii v icq z poslední doby, tak se nestačím divit. Už jsme si s Barčou párkrát říkaly, že bychom to měly jednou vydat...ale asi k tomu stejně nikdy nedojde. Je to jen mezi mou a její duší… Trošku mě mrzí, že ona která je tak daleko toho o mě ví víc, než lidé, které vídám každý den…ale tak nemůžeme si vybírat, kde ty své Spřízněné duše potkáme. Nemůžeme si vybírat způsob jakým s nimi budeme v kontaktu…
    A co bych si právě teď přála ze všeho nejvíc? Přála bych si, aby jednou přišel den, kdy se objevím na Srazu a uvidím konečně svou slečnu Smílovou na živo a budu ji moct pevně obejmout! Přála bych Jí, aby byla v hledání své životní cesty úspěšná a nešlápla vedle, nešlápla do temných vod, které by jí ublížili…a jestli do nich šlápne, tak zničím tu vzdálenost mezi námi a chtěla bych být jednou z těch, kdo jí podá ruku, vytáhne ven na pevnou zem, pošeptá se slzami v očích: „Vítej zpět holčičko!“ a dá ji naději, že i ona má na tomhle světě místo, do kterého patří…každý člověk ho má…někdy dá velkou práci ho najít a obětujeme na to spoustu síly, ale to hledání stojí za to. To hledání odkryje růžovou zahradu bez trnů, vykouzlí úlevný úsměv a roztančí tělo zpěvem andělů.
    Mám tě moc ráda má Mlhová Vílo…mám tě ráda za tvé příběhy, za tvá slova, za to jak moc mi pomáháš a nic nežádáš, za to jaký jsi snílek, za to jak jsi zranitelná a za tvou duši, Spřízněnou duši!