pro Anit 7.9.06 12:20.12
„Vektor v má souřadnice (-1;-4;-1), vektor r = (1;-2; 3). Jsou tyto vektory lineárně závislé?“
„Nejsou, ale já ano,“ odpověděl jsem matikářce v hodině.
„Já myslela, že máš výkyvy na jaře, ale jak koukám, perlíš už teď.“
„Jsem rád, že Vás po tak dlouhé době vidím.“
„Alespoň někdo. Posaď se.“
Nějak
ze zvyku, abych se připomněl, zakusuji koláč a zapíjím kofolou. Vše
chutná jinak, o poznání víc. Jako bych nebyl jen sám sebou, uhnízdil se
ve mně kousek jiné osobnosti, jednání i snění. I smutek, který zabíjí
její charisma.
Zajímaví jsou lidé, kteří při zarytém pohledu
do očí neuhnou a vydrží dlouho sdílet svou tvář. Je to upřímnost nebo
soustředěnost? Netušil jsem, co vše může lidský pohled dát, kolik vzít
a v co vyústit. Vyústit, ústit, ústa? Hledáme odpovědi, které samy
přivanou se ztrátou studu.
Zrychlený dech, vlhké tváře a
vděčnost za vděčnost, stále častější. Vlasy polštářem hlazené prsty a
pak to smutné „Jak mě bereš? Přemýšlím, kdy se zase uvidíme.“
Za soumraku léta, svítání dne si uvědomuji – mám rád podzim. A ty?
„Podzim“
***
„Jsem Vaše nová učitelka z Občanské výchovy. Představte se mi, řekněte jak se jmenujete, co máte rádi. Začneme třebá.. zde.“
„Richard Vacula, mám rád. Hm. Podzim.“
„A něco co Vám nesedne?“
„Sbírání shnilých jablek.“