Když 12. července 1824 projíždělo hlavními ulicemi Londýna temně černé spřežení koní táhnoucí pohřební kočár, za nimi jely tři povozy s nejbližšími přáteli nebožtíka, mladé dámy pokukovaly zpoza záclon v oknech a všechna urozená elita zůstávala doma, bylo nanejvýš jasné, že se o 4 dny později v Nottinghamu konal pohřeb anglického básníka George Gordona Byrona. Cestou se s ním loučili prostí lidé a i jim se hlavou hnala myšlenka, proč není tak slavný básník pohřben ve Westminsterském opatství jako ostatní slavní bardové, kteří ovlivňovali generace. G. G. Byron byl pochován v rodinné hrobce skromného kostela nedaleko domu jeho předků v Nottinghamu. Byron zemřel v šestatřiceti letech a více než jedno desetiletí svého života byl milován i nenáviděn, obáván i napodobován. Dokázal ovlivnit celou jednu generaci lidí, jejich myšlení a pohled na osobní svobodu.

To, že byl Byron znám svou prostopášností není nic zvláštního, kolovala mu v žilách společně s modrou krví. Otec tohoto básníka, John, byl za svou zhýralost (prý k jeho neřestem patřilo i krvesmilství) dokonce vyděděn Byronovým dědečkem, námořním důstojníkem. John utekl z panství v Newstead Abbey a oženil se s bohatou ženou, která zemřela ve Francii. Poté se John opět vrátil do Anglie a znovu se oženil (z vypočítavosti) se Skotkou Catherine Gordonovou s níž zplodil syna George Gordona (* 22. ledna 1788)

George Gordon Byron se, díky komplikovanému porodu, narodil se zdeformovanou nohou. Této odlišnosti využíval při vyprávění jako předzvěst svého prokletého osudu, ovšem zchromená noha mu působila trauma jako protiklad k jeho krásné tváři. Tuto situaci mu nezlehčovala jeho matka, která zvala do panství různé podvodné lékaře, kteří mu narovnávali kosti. Byron též bojoval a začal vynikat nad ostatními v plavání, jízdě na koni a boxu. Jeho sebevědomí rostlo. Na školách působil jako arogantní a tvrdohlavý žák, během studií na Cambridgské univerzitě byl nazván buřičem a provokatérem (jednou si přivedl na přednášku medvěda, protože mu zakázali vodit s sebou psa). Již tehdy psal poezii s lehkostí a roku 1807 mu vyšla první sbírka Hodiny nečinnosti. Právě na studiích se začala projevovat jeho rodinná zkaženost. Dokázal si získávat věrné přátele a vášnivé milenky, s nimiž hýřil po nocích. Po večeřích nechával kolovat víno v lidské lebce a poté, co všichni usnuli, psával své básně až do ranních hodin.

Ve svých jedenadvaceti letech usednul do Sněmovny lordů, ale záhy se ho zmocnila cestovatelská touha. Procestoval mnoho zemí jižní Evropy, Španělsko, Maltu, Portugalsko, Albánii, ale země, která ho upoutala nejvíce, bylo Řecko, kde začal pracovat na svém nejznámějším díle, na Childe Heroldově pouti. Řecko bylo v té době pod nadvládou Turků, to přimělo buřičského Byrona k myšlenkám o osvobození Řecka, ovšem od tohoto záměru jej rušila jeho záliba v sexu. Velmi rád se oddával v Athénách pohlavnímu styku nejen s ženami, ale i s muži. Na druhou stranu díky této slabosti vstoupil do povědomí Řeků jako jejich bard. Jednoho dne potkal dva Turky vláčící pytel, ve kterém se zmítala spoutaná dívka odsouzená za smilství s křesťanem. Byron stráže uplatil a poté prý na dívku dlouho hleděl s úžasem. I ona byla jedno z jeho milostných dobrodružství a zajistila mu nesmrtelnost v očích Řeků. Na Balkáně dokončil dvě části svého básnického románu Childe Heroldova pouť, v němž vytvořil vzor pro romantické básníky a jejich hrdiny autobiograficky skryté v jejich dílech (vášnivé, přemýšlivé, sobecké, osamělé, toužící po dobrodružství,…)

O tři roky později, roku 1812, se Byron vrátil zpět do Anglie a znovu zasedl ve Sněmovně lordů, setrval v jejím prostředí do té doby, než mu knižně vyšla Childe Heroldova pouť , jenž ho přes noc udělala slavným básníkem. Během tří dnů byla kniha vyprodána a Byron dostával bezpočet pozvánek do londýnských salonů. Život populárního básníka si náležitě užíval. Do společnosti chodil zásadně v černém a v salonech popíjel pouze minerálku a pojídal sušenky (to si ovšem vynahradil po banketu, kdy až do rána pil v nevalně známých hospodách a cpal se tučnými masy). V době své největší slávy se prohloubil jeho vztah k nevlastní sestře Augustě (dcera Johna z prvního manželství), byla mu vzhledem natolik podobná, až si Byron myslel, že je to jeho druhé já. Augusta byla nespokojená v manželství a jeho city opětovala. Po čase se Augustě narodila dcera a společnost spekulovala o otcovství G. G. Byrona. Dítě se svou sestrou nedokázala unést ani ta nejokázalejší vyšší společnost. Aby se básník vyhnul podezření, oženil se s mladou a naivní Annabellou Milbankeovou. Narodila se jim dcera, ale Annabella Byrona opustila, nejspíš kvůli pobouření z jeho nevhodným chováním a sexuálními nároky. Příští noc se Byron vydal na večírek s nevlastní sestrou Augustou. Dámy se z večírku vytratily a pánové mu odmítli potřást rukou. Byron se stal společenským vyděděncem.

Nezbylo mu nic jiného, než opět utéci z Londýna. Roku 1816 se usadil v Benátkách, kde pokračoval ve svém životním stylu –  jídlo, alkohol a milenky. Často se přejídal a pak držel krutou dietu, což podlomilo jeho zdraví a tehdy se naposledy ve svém životě zamiloval. Jeho novou milenkou se stala krásná a vdaná hraběnka Teresa Guiccioliová. Během milostného vztahu s touto ženou napsal třetí část Childe Heroldovy pouti a začátek autobiografického eposu Don Juan. Byrona vždy inspirovala smrt; nyní měl z čeho čerpat. V roce 1822 zemřela jeho nemanželská dcera na zimnici a jeho společník a věrný přítel Percy Bysshe Shelley zahynul při plavbě v Janovském zálivu. George Gordon Byron se ponořil do své tvorby stejně jako do vína a ginu, ovšem už ani toto nedokázalo zahnat jeho smutek.

Konec básníkova života byl velmi dramatický. Evropa začala naslouchat volání Řecka, které bylo stále sužováno tureckou tyranií, a to hlavně díky dřívějším projevům Byrona. Později řecký výbor v Londýně požádal Byrona, aby se zapojil do osvobození této země, bez námitek souhlasil. 16. července 1823 byla vypravena loď s municí, zbraněmi a lékařským proviantem. Básníkův život měl opět smysl a během plavby se zbavil svého smutku. Začátkem roku 1824 dorazil do města Missolunghi a narazil na Řeky, kteří bojovali proti Turkům, chtěl si je najmout, ale oni považovali náklad, přivezený Byronem, za kořist a snažili se získat jej pro sebe. Nakonec je musel podplatit, aby proti Turkům vůbec bojovali. K nepřízni osudu přispěl i fakt, že posádka lodi se vzbouřila, anglické posily se zdržely a Byron musel udržovat klid v táboře sám. Na neštěstí Byron promokl při jízdě na koni, dlouhé dny ho mořily vysoké horečky a po tradiční léčbě pouštění žilou, kterou odmítal, se jeho život zkracoval každým dnem. George Gordon Byron trpěl péčí lékařů celé týdny než zemřel. Na sklonku života pošeptal svému ošetřujícímu lékaři tato slova: „Tak vy si  opravdu myslíte, že se bojím o svůj život? Proč bych ho měl želet? Copak jsem si ho neužil víc než dost?“

Extravagantní básník své doby a šlechtic s prostopášnou krví zemřel ve stejný den jako jeho nevlastní dcera 19. dubna 1824 - svou zemí zavržen, Řeckem milován jako hrdina.

Ukázka, která pravděpodobně nejvíce vystihuje autora samotného i jeho styl psaní poezie: 
 

ať nemohu milován být,

Mé dny jsou žlutých listů změť,
mé lásky květ i plod ty tam,
a hoře, červ, rak zbyly teď —
            jsem s nimi sám!

Plam, který háral nitrem mým,
jest jako sopka ostrovní,
ne pochodeň lze vznítit ním —                     žár pohřební.

A naděj, žárlivost a strach,
trud i moc lásky prchly již,
díl její lepší — zbyla ach!
            jen kruhů tíž.

Ne zde teď srdce ani skráň
vzpominek nesmí tížit tlum,
kde vavřín skráně rakve daň
            jest hrdinům.

Zde prapor, meč a boje řež
a Sláva, Hellas hledí sem,
volnější nebyl Spartan též
            na štítu svém.

Vstaň, Řecko! — Ne, to vstalo již,
můj duchu vstaň, kým, pomýšlej,
tvá krev se vrací k zdroji, slyš
            a domů spěj!

Svých vyrvi vášní trn a hrot,
nehodné mužství z žil a cev,
tě chladným zanech krásy svod
            i úsměv, zjev!

Nač po mládí lkát, k čemu žít?
Zde čerstvé smrti kyne břeh,
spěj na bojiště, vypustit
            tam slední dech!

Hrob, jejž tu našel mnohý snad,
jej nehledaje, bohatýr,
hleď kolem, hledej, kde lze spat,
            a vstup v svůj mír!