Západka ve dveřích s cvaknutím vyskočila. Otevřel jsem a bojácně vystoupil...

Byl jsem v prostorné kruhové místnosti vystlané jemným, světlehnědým plyšem. Místo stropu byla velká skleněná kupole, nad níž a kolem níž se táhly nekonečné řady těžkých šedočerných mraků. Kolem kupole se však táhly čtyři kovové tyče, které se spojovaly v zenitu a rozšiřovaly v další patra věže, která se ještě táhla výš a výš, až do nepředstavitelných výšek. Proti mně stál rozložitý stůl, za nímž bylo kožené kancelářské křeslo, otočené ke mně zády – jediné co jsem viděl z toho, kdo v něm seděl, byla boubelatá ruka plná prstenů ležérně položená na opěradle. Rozhlížel jsem se zatím po místnosti a čekal, až si mne všimne. Po obvodu celé místnosti byly ocelově šedé podstavce. Na nich by měly stát různé exotické, cenné a umělecké exponáty, které by místnosti dodávaly jedinečnou atmosféru. Na každém podstavci však stála stejná vytáhlá lepenková krabice. Snad v nich byly ty unikátní předměty, ale já jsem mohl jen hádat, jaké. A má mysl, tak uvyklá normálnu, už na to překvapivě nedostačovala. Kožené křeslo se pomalu otočilo a hleděly na mě unavené oči z tlusté tváře, pod kterou, jako by bez krku, začínala přímo hruď, oděná do bílé košile a černého obleku.
„Prohlížíš si mé suvenýry?“
„No,“ řekl jsem trochu rozpačitě, „zarazilo mě, že jsou všechny pořád zabalené. Vždyť je nikdo nevidí…“
„Ano,“ řekl šéf a ukázal na jednu skupinu krabic, „tyhle jsem si koupil. Tamty jsem dostal za vynikající služby. Tamto je svatební dar a ten poslední, ten mám ještě od dětství.“
„Ale proč jsou pořád zabalené?“
„Nevím. Takhle jsem je všechny dostal a aby se neopotřebovaly, tak jsem je tak zabalené taky nechal.“
„Viděl jste je vůbec někdy?“ zeptal jsem se udiveně.
„Ne. A ani mě to neláká. Mohl bych být zklamán, že nejsou tak úžasné, jak si představuji. Nejsem zvědavý, ale ty jsi,“ ukázal na mě korpulentním prstem, „a to nemůžu tolerovat!“
Jeho poslední slova vyzněla tak přísně, že jsem si najednou připadal malý a ještě menší. Šéf se pohladil po bradě a už opět shovívavěji dodal: „Pochop, nikdo z nás si nemůže dělat, co chce. Ani mně to tady nepatří a ani já si nemůžu nic sám vymýšlet. Tak jako já jsem nad tebou, tak jsou nadřízení nade mnou. A nad nimi další, ještě mocnější, nadřízení. A ani ti si nemohou dělat, co se jim zlíbí, chápeš to? Nic nevím, nevím proč tady jsme, kdo je vlastně u nejvyššího vedení a co tady děláme, ale vím, jak to máme dělat a že tu máme být. A že se nemám ptát, ani zvídat. Porušil jsi hrubým způsobem pracovní kázeň, protože jsi opustil pracoviště, provinil se proti systému, spustil stroje, když neměly být spuštěny a ohrožoval svou přítomností správný chod kotelny…“
„Ohrozil?!“ neovládl jsem se.
Umlčel mě drobným gestem.
„Dostal jsem příkaz shora, jak máš být potrestán. Vlož ruku do své pravé kapsy…“
Nechápavě jsem vnořil dlaň do kapsy a nahmatal plastovou pikslu. Vytáhl jsem ji na světlo a mé i šéfovy oči se upřely na tři malé bílé pilulky.
„Pilulky osudu,“ řekl šéf nevzrušeně. „Třetina z nich je jedovatá, zbytek neškodný. Ty teď jednu z nich musíš sníst.“
Podíval jsem se na šéfa. Pak jsem roztřesenými prsty sáhl do krabičky a namátkou vybral jednu pilulku. Pomalu jsem ji přiblížil k ústům, ale vzápětí složil zpátky do klína. Cítil jsem, jak se potím, tluče mi srdce a běhá mi po zádech mráz. Ať už to je za mnou! Vložil jsem ji rychle na jazyk a polkl. Zavřel jsem oči. Potom jsem si uvědomil, že žiji.
„Gratuluji. Měl jsi štěstí – protentokrát. Můžeš jít, po zbytek dne máš volno, ale nezapomeň, čím častěji budeš své štěstí pokoušet, tím dříve ti dojde.“
Vrátil jsem krabičku do kapsy, vstal, otočil se a vykročil k výtahu.