„Heej! Probuď se! Kam to zase čumíš?!“
Hlas ke mně přicházel z dálky. Skoro jsem ho nevnímala a už vůbec ne to komu patří. Hučelo mi v uších, ruku jsem tiskla k hrudníku, aby mi nevyskočilo srdce a marně se snažila vymazat ze svého obličeje ten debilní výraz.
„Já…“ hlas mi selhal, takže jsem dál jen otvírala pusu na prázdno a marně se snažila zastavit točení země.
„Jo aha. Už je mi všechno jasný. Tak kterej z nich?“
Seděla jsem v krytém stanu na hudebním festivale. Kolem mě se na pošlapané trávě povalovali moji kamarádi a k uším nám doléhala naše oblíbená kapela. Vesele jsme prozpěvovali tolik známé texty a já se rozhlížela jestli uvidím někoho známého. Byl to nultý den, všechno začne teprve zítra, takže kolem se toulalo jen pár návštěvníků. Uběhne několik hodin a nebude tu k hnutí.
A v tom jsem ho uviděla. Šel se třemi kamarády, smáli se a uličnicky do sebe šťouchali. Svezli se na zem kousek za nás.
„Vidíš toho blonďáka…já se asi zamilovala.“
„No jo. Dobrej docela.“
„O to nejde. Já…nevim, co se to děje, ale tentokrát je to jiný. Opravdový.“
„Ále! Už zase? Vždyť víš, že pokaždý je to jiný. No tak. Vzpamatuj se.“
„Ne, já to myslím vážně. Cítím, že…“
„Bla bla bla. Není to jedno? Hele koukej, stejně už se zvedaj. Nejdem blíž k pódiu?“
„Jo, jasně. Promiň.“
„Mě se neomlouvej.“
Zvedli jsme se a odskotačili dopředu. Čtyřka sedící za námi se mezitím vytratila a já se snažila rozvířit myšlenky tím, že jsem se postavila hned vedle repráku a zavřela oči. Ne. Nešlo to. Už byl v mojí hlavě a já ho vlastně ani nechtěla vystěhovat. Bylo to jiný. Ne že ne. Pokaždé je jiný, ale tentokrát to bylo jinak jiný. Možná to bylo zase jen poblouznění, možná to bylo zase jen fyzický…ale zároveň jsem v tom cítila něco, co jsem nedokázala popsat. Samozřejmě je příliš brzy na to sumírovat kdy bylo co jiný. Kdy bylo něco osudový. Ale já věděla, že jednou až mi bude osmdesát a já budu sedět v ošoupaném křesle nebo kosmické lodi, nebo já nevím kde, tak že budu vzpomínat na tuhle chvíli, na tohohle kluka, jako na něco neskutečného. Na něco, co se neopakuje. Na kouzlo.
Strávili jsme v areálu letiště krásný čtyři dny prázdnin. Odnášeli jsme si spoustu vzpomínek. Nových hudebních objevů a já ještě k tomu těžkou hlavu. Ještě teď se musím smát, když si vzpomenu, jak jsem začala radostně poskakovat a pískat vždy, když jsme ho tam potkali. Každý den. Několikrát. Byl na většině koncertů, na které jsme šli plánovaně a já v tom samozřejmě viděla něco osudového. Začali jsme mu říkat „Konversááák.“ Podle bot a trička. Poznávala jsem ho na dálku (i když jsem samozřejmě brýle nechala doma). Podle stylu chůze, podle kamarádů. A v neposlední řadě podle těch vlasů, jak sláma, co mu padaly do očí. Ano. Nebylo pochyb o tom, že se zase jednou někdo stal středem mého vesmíru a především předmětem mých snů a vymyšlených rozhovorů. Zvláštní je, že jsem vůbec nepomyslela na to, že bych na něj promluvila. Řekla mu, že se mi podlamují kolena z jeho pihami posetého obličeje. Že usínám se vzpomínkou na jeho dolíčky ve tvářích. Že bych chtěla vědět odkud je, jak se má, jestli je šťastný. O čem sní. Bála jsem se na něj třeba jen usmát. Sny jsou krásná věc, ale když se někdo z vašich snů začne procházet v realitě, najednou nevíte co říct. Protože už nemáte celou situaci pevně v rukou. Už to řídí někdo jiný. A to je pro mě osobně natolik děsivé, že jen tiše pokukuji zdálky a čekám na to, že se něco stane. Cokoliv. A musím se přiznat, že doufám v to, že něco udělá ten druhý. V tomhle případě Konversák.
Měla jsem příležitost s ním mluvit. Poznat ho. A právě proto, že jsem tu šanci pustila k vodě, měla jsem po příjezdu domů tak těžkou hlavu. Stalo se to posední den festivalu. Tlačila jsem se v kotli a poslouchala svou nejmilejší kapelu. Perlička na závěr, říkala jsem si. Házela jsem hlavou a šťastně se usmívala. Nacházela jsem se v tom stavu, kdy slyšíte jen hudbu, máte jí plnou hlavu. Koluje vám v krvi a hýbe vaším tělem. Skončila druhá písnička, když jsem si náhodou všimla, že kousek ode mě stojí kamarád Konversáka. Najednou jsem všechno slyšela jakoby zdálky. Zase to hučení v uších. Je někde blízko. Musí být. Tenhle pocit už jsem znala a věděla jsem, jak moc se mi po něm bude stýskat až to v noci všechno skončí. A pak jsem ho uviděla. Byl několik řad za mnou. Věděla jsem, že se k němu musím dostat. Nevšímala jsem si toho, jak do mě všichni strkají a vztekle brblají něco o tom, proč se tady motá ta holka s báglem. Tak. A byla jsem na místě. Stála jsem těšně před ním a musela se chytat lidí okolo, abych se vůbec udržela na svých nohách z rosolu. Kytary zase pohltily moje myšlenky a já automaticky zpívala spolu s ostatními.
„Zajdééém spolůůů do vedlejšííího pokojéééé…!“
Uličnicky na mě mrknul, úsměvem prohloubil dolíčky ve tvářích a vesele poskakoval po mém boku. Byl tak blízko. Společně jsem odstrkovali  punkáče, co se mleli kolem nás, vesele se na sebe křenili a jednohlasně vyřvávali „Si úplněěě jinááá booohyněěě“. Nemohla jsem tomu uvěřit. Díval se na mě. Mohla jsem se ho dotknout. Mohla jsem něco říct. Cokoliv. Čekal na to. To jsem poznala. A asi právě to mi zavázalo jazyk. Byl to nejlepší koncert z celého festivalu. Když dozněly poslední akordy zavěsili jsme se do sebe očima a naposledy se usmály. Tentokrát smutně. Konec. Prošvihla jsem to. Dav ho začal unášet pryč a já dál otupěla stála na jednom místě.
„Tak jdeme? Musíme najít ostatní! Dělej!“
Úplně jsem zapomněla, že jsem v kotli nebyla sama. Kamarádi mě čapli za ruce a táhli pryč. Na spojovací cestě jsme se sešli s ostatními a rozhodovali se kam půjdeme dál. Začínalo se stmívat, ale do posledního koncertu zbývalo ještě spousta času. Rozhodli jsme se pro zastřešený stan a „starou českou klasiku“. Teda spíš oni se rozhodli. Já mlčela a zoufale hledala očima povědomou tvář. Následovala jsem své stádo a poslechla si s nimi čtyři písničky. Víc jsem nezvládla.
„Půjdu se projít!“ zařvala jsem kamarádce do ucha a snažila se skrýt první známky slz ve svých očích.
„Tebe to nebaví.“
„Ani ne.“
„No my tu ještě budeme. Tak si napíšeme až to skončí, nebo jak?“
„Můžeme si třeba dát sraz u zvukaře. 02 stage, budu někde poblíž.“
„Jasný, tak se moc netoulej. Ať tě někdo neukradne.“
„Neboj.“
Rychle jsem vyběhla ze stanu a bláhově doufala, že první co uvidím bude on. V obležení svých kamarádů.
Nebyl. Nebyl nikde. Chodila jsem od pódia k pódiu. Musela jsem působit jako tragikomická postavička z němé grotesky. Oči opuchlé. Pokřivený úsměv a šílencův pohled. Ve chvíli, kdy ve stanu dohrála kapela a začali se odtamtud trousit mí kamarádi, rezignovaně jsem stála kousek od zvukaře. Pohled zabořený do země a hlava plná výčitek. Začala se ozývat únava a já už neměla sílu mhouřit oči do tmy. Vzdala jsem to.
„Zůstaneme tady? Co se to vlastně chystá za kapelu?“
„Toy dolls,“ otevírala jsem pusu a měla pocit, jako by za mě mluvil někdo jiný. Tohle nebylo dobré. Tupá bolest hlavy. Ztěžklé nohy.  
„Děje se něco?“
„Mě? Nic…proč?“
„Nevím, vypadáš divně. Myslela jsem, že ses na Toy dolls těšila.“
„Vždyť jo. Jdeme víc dopředu.“ sama jsem se divila, jak klidně se chovám. Slzy byly ty tam a já se dokonce vesele smála s ostatními, jak legračně vypadáme v těch pláštěnkách. Zase pršelo. Nohy se bořily do bláta a my chytli druhý dech. Všem nám bylo jasné, že teď už to opravdu končí a chtěli jsme si to co nejvíc užít. Energičtí Toy dolls, jejich zpěvák s legračním hlasem a poskakující publikum. To všechno nás perfektně nakoplo a my se vmísili do davu. Před koncem koncertu jsme se opět přesunuli do stanu. Připravovali se Tata Bojs. Ještě před festivalem jsme se nad programy zamýšleli, kde bude nejlepší to celé zakončit. „Tatíci“ byli jasní favoriti. Stan byl narvaný k prasknutí. Světla blikala. Obrazovky plné animací. Ohlušující hudba. Dav kýval hlavou do rytmu jako jeden člověk. Mardoša vyplňoval pauzy mezi písničkami žvatláním a já zase začala cítit únavu. Nohy omámeně přešlapovaly, ale hlava plná myšlenek byla už někde úplně jinde.
Po cestě ke stanům jsem skoro nepromluvila. Nešlo to. Konec. Prázdno. Všechno, co se mohlo stát už se nestane. Nesnáším ty chvíle, kdy se vrátím domů. Všude ticho. Snídám sama. Na všechno je pořád spousta času. Hlavně na výčitky.
První dny po skončení festivalu mi splývají dohromady. Plácala jsem se od ničeho k ničemu a ve spánku se snažila oživit vzpomínky na tu prchlivou chvíli, kdy jeho úsměv patřil mě. Pak jsem konečně udělala něco, díky čemu jsem se vyhrabala z nicoty. Napsala jsem na fórum festivalu vzkaz, že hledám blonďáka, asi 175 cm, na nohách kecky a tak dále a tak dále. Ulevilo se mi. Konečně jsem mohla volně dýchat. Zase jsem měla čistou hlavu. V průběhu týdne jsem napsala ještě další dva vzkazy a takřka každých deset minut kontrolovala e-mail. Nic. Odjela jsem na chalupu a tam spřádala husté sítě snů o tom jaké by to bylo ještě jednou ho vidět. Ve skutečnosti jsem asi ani nevěřila tomu, že by si to vážně přečetl a zareagoval. Ale alespoň malá naděje je vždycky. Úplně malinkatá, zastrčená někde vzadu. Ta, díky které se pořád usmíváte a ostatní si myslí, že před nimi máte nějaké tajemství.
Po týdnu jsem se vrátila domů a moje první kroky vedli k počítači. Roztřesenými prsty jsem na klávesnici nacvakala heslo a se zatajeným dechem čekala, co se stane. Nic. Neozval se. Ani na fóru nic nebylo. Lehla jsem si k televizi a vypnula vnímání. Moje malé „já“ šeptalo – a co si jako čekala. Má pravdu. Co jsem vlastně čekala? Něco ze svých představ? Stačilo, že jsem někoho ze svých představ vůbec potkala, nemůžu přeci doufat, že bych s ním třeba mohla i mluvit nebo snad něco víc. Ale ta naděje... Pořád tu byla. Celou noc a druhý den dopoledne. Pořád. Automaticky jsem zase přihlásila na e-mail a  neodpustila si zavření očí a tichou prosbu ať se něco, cokoliv, stane.
A taky, že stalo.
cauves cauves.....sem si takhle prohlizel forko na rfp a celkem moci sem se videl v jednom z tech komentaruu... :-)...si uplneee jinaa bohinee?:-)....myyslim ze jo ...urco to ses ty:-)....slama na hlave tpo musim bejt ja....sory ze sem nenapsal driv ale fakt sem vo tom nevedel......jinak sem radek.. :-)...ale vsichni mi rikaji baly..taklze spis asi baly...co ty?...
Křečovitě jsem svírala myš a letěla pohledem po řádcích na obrazovce. Jednou. Dvakrát. Desetkrát. Pořád dokola. Věděla jsem, že je to on. Zase jsem ho před sebou viděla jako živého a měla problémy s dechem. Nevěděla jsem jestli se mám začít smát nebo brečet.
Píše mi. On mi píše.
V dalším e-mailu psal, že mě tam taky celou dobu hledal. Chtěl, abych mu napsala na icq. Neváhala jsem ani vteřinu. Od chvíle, co se mi ztratil jsem snila o tom, že s ním budu někdy mluvit, že ho ještě aspoň jednou uvidím nebo o něm alespoň uslyším. A teď se to stalo. Připadala jsem si jako dítě štěstěny. Svět byl najednou tím nejkrásnějším místem. Tančila jsem po pokoji. Rozdávala úsměvy.
Vyměnili jsme si několik vzkazů. Pak odešel na koncert a já na filmový večer ke kamarádce. Ani nevím, co se tam dělo. Poslouchala jsem, odpovídala, pomáhala vybírat filmy. Myšlenkami jsem ale byla ještě u počítače, ve chvílích kdy na mě z obrazovky svítili jeho vzkazy. Hledal mě. Vážně mě hledal. V kotli jsem ho hned zaujala. Mrzelo ho, že se ani jeden z nás nerozhoupal k tomu něco říct. Nemá cenu litovat, co by bylo kdyby, radši budeme myslet na to, co bude když. Bydlíme od sebe daleko. Strašně daleko. Ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Vzdálenost nic neznamenala. Nacházela jsem se ve zvláštním stavu, jako v zajetí drog. Bylo mi nádherně. Řekla jsem o tom jen nejbližším, ale i před nimi jsem šetřila slovy. Tohle se týkalo jen mě. Jako by mi narostla křídla. Vyměnili jsme si pár sms, chtěl poslat nějakou fotku. Aby měl nad čím vzpomínat. Pak jsme se na icq míjeli a sešli se až za pár dní.
Digitální číslice v rohu obrazovky ukázaly jedenáct hodit. Dům utichl. Všichni spali. Já ne. Seděla jsem u počítače, ze sluchátek se linuly písně z nejlepšího alba Redhotů a my si povídali. Z fotek poznal, že jsem to opravdu já. Pamatoval si můj batoh. Možná pojede za týden do Hradce. Mohli bychom se vidět. Stále si čte můj vzkaz na fóru. Nevěří, že o něm někdo tak hezky píše. Svět není zkažený. Krásný je.
Píše ten kluk opravdu o mě? To nemůže být pravda.
Přesně o půlnoci jsem si něco přála. A on mi přál, aby se mi to splnilo.
Dobrou noc.
Dobrou noc.
A pak? A teď?
Nevím.
Zase jsme se míjeli a mluvila spolu až dnes. Zítra je den, kdy měl přijet. Nepřijede. Před pár dny jsem začala cítit, že se něco děje. Něco, co se mi nebude moc líbit. Tušení, že co nestihlo začít vlastně vůbec nezačne. Logicky tedy není čeho litovat. Ale já stejně lituji. A bolí to. Dnes byl moc smutný. Cítila jsem ten smutek na dálku, viděla povislé koutky úst a nepřítomné oči.
Má problémy. Ne. Nemůžu mu pomoct. Neví jestli bych se o tom chtěla vůbec bavit. Chtěla. Jasně, že chtěla. Ať je to cokoliv. Sem s tím. Někdy člověku pomůže, když se z toho může vypovídat, nebo alespoň vypsat. Dobře. Týká se to jeho holky.
Mluv dál.
Slzy se valí proudem, ale já to chci slyšet. Musím. Nechci, aby byl smutný.
Poslední měsíc byl takový nic moc. Před dvěma dny prožili krásný den a on byl po dlouhý době šťastný. Opravdu šťastný. A věřil, že teď už to tak zůstane. Ale ona se od té doby neozvala. Dnes za ním měla přijet. Nepřijela. Čekal na ní na nádraží. Projeli dva autobusy a ona nikde. Až pak napsala, že nakonec nepřijede. Teď mu nebere telefon, neodepisuje. Nechápe, co se zase děje. Mrzí ho to. Jsou spolu už půl roku.
Lapám po dechu. Nervózně podupávám nohou. Píšu o své zkušenosti s čekáním. Plácám hlouposti a snažím se ho utěšit, i když je mi jasné, že dost ubohým způsobem. V těhle chvílích jsou slova zbytečná. Nedá se dělat nic jiného než čekat až čas odnese smutek a přinese zase ty šťastný chvíle.
Děkuje mi. Prý mu to trochu pomohlo. Nechápe, že se mi o tom vůbec chtělo mluvit. Odcházím od počítače.
Chtělo se mi o tom mluvit. Chtěla jsem mu pomoct. Chtěla jsem ho obejmout a chtěla jsem zašeptat tu nejhloupější větu o tom, že to bude dobrý. Místo toho jsem se zase začala potloukat v časoprostoru. Slzy nevydržely ani půl hodinu v kuse za hradbou víček. Stačila maličkost a já se stočila do klubíčka a otřásala se nesmyslnými vzlyky.
On za to nemůže. Nikdo za to nemůže. Je to jen v mé hlavě. Nikdo mě přece nenutil, abych snila o tom jaké by to mohlo být. Abych snila o jeho objetí a našich propletených prstech. Nikdo mi k tomu nedal důvod, tak proč jsem si všechno pokazila a přála si něco víc než jsem si zasloužila?  Procházela jsem se po louce. Ležela pod korunou svého stromu. Bruslila na lesní silnici a nechala si podvečerním vánkem osušovat slzy.
Věděla jsem, že nemá cenu brečet. Nic se tím nezmění. Ale pomohlo mi to. Všechno zlé spláchl večerní déšť a já už se zase usmívám. Zase spřádám sítě ze snů. Jako neúnavný pavouk. Sny tkané z hedvábných představ. To jsem celá já.
Život si vysnít to mi jde. V duchu vést rozhovory, co se nikdy neuskuteční…
Tentokrát to bylo opravdové - kouzelné. I když to bylo na chvilku a dost možná naposledy stálo to za to.