Jedu v nákladním prostoru auta, nevím kdo jej řídí a kam mě veze.
Dvířka u kterých jsem seděl, se přibouchla a já jsem se ocitl v temnotě. A s hrůzou jsem poznal, že někdo nastartoval motor...
Cítil jsem, jak jsme se s rachotem rozjeli kupředu. Kam mě to, zatraceně, vezou? A kdo to vůbec řídí?
„Hej!“ vykřikl jsem a zabušil do plechových stěn.
Žádná odpověď, snad kromě ještě většího zrychlení. Chvíli jsem se ponurému osudu bránil, ale pak se poddal a zůstal ležet ve tmě. Nevím, jak dlouho jsem jeli, když náhle auto zastavilo. Posadil jsem se a cítil strach. Venku se ozvaly kroky a otevírání nějakých dveří. Pak lidský křik a nářek. A zase ticho. Teprve po dlouhých chvílích čekání se auto znovu rozjelo. Byl jsem tam úplně sám, se svými představami a teoriemi o tom, co se právě mohlo stát. Vzpomněl jsem si, že jsem občas, když jsem se v noci probudil, stát tuhle černou sanitku pod oknem. Je však pravda, že příliš často jsem se takhle po nocích nebudíval. Už se mi jízda zdála nekonečná, když náhle sanitka zastavila. Ozvaly se kroky, jak někdo přišel k dveřím. Srdce se mi napjatým očekáváním málem zastavilo. Dveře se prudce rozevřely.