|
<<
Březen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | 1 |
2 |
| 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
| 10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
| 17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
| 24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| 31 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čte 44 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat
(ze dne 02.10.2007, autor článku: Jakub Raida)
************** * **************
Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat
Je dobojováno a přichází těžké loučení. Karel se musí vrátit na Akademii, kde pokračuje ve výuce.
Cyrilovy rozkazy byly okamžité a jednoznačné. Věděl, že se ho Krajové pokusí nachytat na tisíc let starou fintu, tak jim připravil výtečné překvapení. Dostane totiž on je. Zatímco on s pikynýři a střelci půjde rovně k nepříteli (jako by do pasti), dva mohutné oddíly pěšáků s meči, vedené jedna Dellem a druhá Lidiem s Xenonem, se nenápadně vydaly po svazích Nera a Filya obklíčit Kraje.
Karel se probral a zprvu se mu zdálo, že je po boji. Pole okolo bylo poseto padlými muži, Dexy i Rederny. Vojsko (nyní nově přeskupené) se však vydalo směrem dopředu. Jen všichni s meči okolo něj běželi k hoře, známé jako Nero. Sevřel tedy jílec meče a nedbaje na poraněnou nohu, běžel za nimi. Možná tady umřu, říkal si, ale mezitím budu ještě užitečný; každý, kterého jsem zabil a kterého ještě zabiji, je pro tebe, Ni'jo. Abys mohla vyrůstat beze strachu, bez bolesti, bez strádání, obklopena štěstím, majetkem a láskou. A jestli tady skutečně zemřu, potom ať se o tebe postará někdo jiný a má tě aspoň z poloviny stejně rád, jako já. Jenom doufám, že si na ty všechny udatné Dexy, kteří vlastní krví zaplatili za dobrý život jiných, někdo vzpomene. Jestli přežiji, tak nikdy nezapomenu.
Karel běžel po kopci, stále ještě ukryt Cyrilovu pohledu. Na svou jednotku si ani nevzpomněl, byl teď sám a volný. Cyril mezitím běžel v čele pikynýřů vstříc odhodlanému pohledu Stenovu. A vstříc Krajským lukům. Naposledy napomenul vojáky, aby Stenovi neubližovali. I přes velké početní ztráty byli Dexové stále ještě v převaze, jenomže na rozdíl od Krajů byli vysílení a unavení. Kromě toho, Krajové jsou velcí bojovníci, se silou čtyřnásobnou člověku. Jak kdysi řekl Cyril: „Nikoho nepodceňujte! Kraje počítejte vždy čtyřikrát, zuřivé Kraje pětkrát.“
Za chvíli se na jejich jednotku skutečně začaly snášet smrtící mraky šípů. Krajští lučištníci byli opravdu vyhlášenými střelci, většina jejich šípů byla smrtící. Pálili lépe, než Cyril očekával a jejich ztráty byly ještě větší, než ztráty Redernské. Bojovníci museli překračovat haldy mrtvol vlastních spolubojovníků, aby se dostali do popředí. Konečně se dostali na dostatečnou blízkost ke Krajům. Zatímco se však pustili do bitvy se sekyrami ozbrojenými Kraji, kopiníci je začali obkličovat. Cyril setnul dalšího Kraje a netrpělivě vyhlížel příchod pěšáků. Jeho jednotka byla v obklíčení a Dexové umírali v čím dál tím větších počtech.
Karel se už přibližoval bojišti – tedy místu, kde spolu válčily v nerovném boji dvě armády. Dexové s meči se s křikem spustili z kopce a začali se roztahovat do délky. Krajové zprvu vůbec nechápali, o co jde. Mysleli si, že vyhrávají, že mají Dexskou armádu v kleštích. Vtom se však do nich zezadu pustili Dexští bojovníci. Karlův meč zavlál vzduchem a zohavil tělo Krajského bojovníka. Řežba skončila velmi rychle. Většina Krajů byla pozabíjena a tvořila obří hromady. Ten zbytek padl Dexům do zajetí. Jen uprostřed stál osamocený Kraj Sten a sekal kolem sebe svou obouruční válečnou sekerou. Nehodlal se vzdát a už se k němu nikdo neodvažoval přiblížit. Deset metrů před ním stanul Cyril Kečetrk. Karel to spatřil a přišel blíže. Sten právě setnul hlavu poslednímu Dexskému odvážlivci a podíval se opovržlivě na Cyrila. Známý Fidohalerk se zdál oproti zuřivému Kraji velmi malý a slabý.
„Sejmu ho,“ nabídl se jeden Dex s kuší.
Cyril však zavrtěl hlavou a poskočil kupředu. Karel zatajil dech, čekal, že se Cyril každou chvílí bezhlavý skácí k zemi. Cyril však jen dvakrát udeřil a Sten ležel omráčen na zemi. Dva metry od něj v trávě byla jeho sekera.
„Svažte ho, píchněte mu qenonortium a dejte ho k zajatcům,“ přikázal Kečetrk.
Lidius si ho změřil posledním pohledem plným obdivu a bázně a už komandoval vojáky, aby udělali, jak si velitel přál. V té chvíli však Cyril spatřil Karla. Když ho viděl špinavého, začazeného, od krve a se zraněnou nohou, okamžitě se všeho dovtípil.
„Co tady děláš?“ vykřikl.
Karel neměl odpověď.
„Okamžitě se musíš vrátit, my budeme postupovat dále,“ rozhodl Cyril aniž by měl další dotazy.
Ve chvíli určil několik Dexů, aby ho doprovodili pryč. Tak Karel odcházel pryč. Sice byl v nejdůležitější bitvě, ale už nevěděl, co se dělo dále. U jedné z hlávek byl Karel naložen do vznášedla a odvezen zpět.
Přiletělo vznášedlo, jediné vznášedlo. Karel z něj vyskočil a rozhlédl se kolem. Měl potrhanou Dexskou uniformu, zaschlou krev na jedné nohavici a v ruce pevně svíral dlouhý meč.
„Karel&!“ vykřikla Ni’ja a vyběhla mu vstříc.
Na krátký čas byli ještě spolu, potom nadešel čas odjezdu. Jeho otec i matka se museli zdržet v Dexské zemi, jen on a jeho učitel – Kečetrk, se vraceli zpět. Domů. Nebo ne?
Po návratu prohodil pár slov s Cyrilem a vyšel na chodbu. Kráčel po rozměrných chodbách Akademie, ale duchem byl stále ještě mezi Dexy. S Ni'jou. Nemusel kráčet příliš dlouho, na své spolužáky narazil brzy.
„Karle! Oni tě už pustili?“ zvolal Myslivec.
Zpoza Myslivce vyběhla Eva a poplácala Karla po rameni se slovy: „No vidíš, už to máš za sebou!“
Karel nic neodpovídal. Otočil se a zahleděl se do země. Nedokázal se ve své mysli smířit s tím, že to vše skončilo, že na to nemá myslet, že se má normálně vrátit do běžného života na Akademii. Ten sice nebyl běžný, ale oproti bitvám to bylo vskutku něco jiného. Především nemohl zapomenout na Ni'ju. Musel na ni pořád myslet. Byl si jistý, že 39 let na něj čekat nebude. A i kdyby, už nebudou mladí, už se snad ani nepoznají. Karlovi bylo, jak kdyby měl umřít.
„Tak, co ti vlastně bylo?“ zeptal se Myslivec.
Karel se dotkl tlačítka s nápisem ZÁMEK. Tlačítko sejmulo jeho otisky prstů a dveře jeho bytu se otevřely.
„Nechce se mi o tom mluvit,“ řekl a zavřel jim dveře před nosem.
Pro jistotu deaktivoval zvonek.
Položil se na postel a celou noc hleděl na strop. Bylo mu nejhůř v životě.
„Svedl bych tisíc bitev, kdybych mohl být s tebou,“ zašeptal najednou.
A druhý den, jakoby se nic nedělo, pokračovala výuka.
|
Zobrazit článek Allus, Mesto, Inoitis - 15. díl - Konec bitvy a návrat
|
|
