„Jestli na mě budeš zase chtít řvát, tak ti tohle ze srdce přeju!“ Pomyslela si na adresu šéfa, když si prohlédla svůj odraz v předsíni. Rozespalý obličej, olemovaný nepříliš upravenou blonďatou hřívou, mžoural očima a ani jí nepopřál dobré ráno.

Nasypala do kabelky něco nezbytných šminků, jako oční stíny, rtěnku a pudr. Parfém tam byl trvale. Rychle spěchala na parkoviště.

Přes město jela jako šílenec a asi jí muselo přeskočit, když si ještě v osmdesátce na hlavní třídě stihla jednou rukou líčit rty, zatímco se sledovala ve zpětném zrcátku. Kašlala na provoz kolem. Co nešlo přehlédnout, byla červená plácačka prodlužující ruku pohledného mladého policisty. To ani nemohlo skončit jinak, napadlo ji. (A přitom tak snadno mohlo! Mohla to někam nasmažit a být mrtvá!)

„Dobré ráno paní řidičko!“ Pozdravil docela slušně. Tak toho stihla se rtěnkou docela dost, když na ní tak láskyplně koukal.

„Víte, čeho jste se dopustila?“

„No!“ Uculila se na něj mile a šibalsky klopila oči. To uměla bezvadně a většinou to i zabíralo. „Jela jsem o něco rychleji?“

„Rychleji? Letěla jste jako blesk! Máme nový laserový radar a ani ten pomalu nestačil váš nadzvukový let zaznamenat!“ pokoušel se být vtipný. Nesnášela lidi, kteří se snažili být tak brzo po ránu násilně vtipní!

„Asi se to bez pokuty neobejde, že?“ A nemohlo jí ujít, jak zálibně si ji prohlížel. Možná by ji zastavil i kdyby jela podle předpisů. Moc nechybělo, aby začal slintat jako bernardýn. Kdyby tušil, že ji tím potěší, jistě by mile štěknul a zavrtěl ocáskem. Láskyplně.

„Budu vás muset poprosit o vaše doklady!“ Mluvil měkce, skoro jako herec.

„Do prčic, teď mě bude zdržovat do nekonečna a šéf na mě bude zas řvát! Mám já to zapotřebí?!“ Přemýšlela si.

„No tak!“ Přidal svým projevem na razanci. „Potřebuji vaše doklady! Technický průkaz, řidičský průkaz a občanku!“ Provedl raději výčet, asi aby měla přesnou představu. Konečně se probrala. Sáhla po kabelce, doposud opuštěně dřímající na sedadle spolujezdce. Koukala do ní. Uvnitř se ale kryčily jenom ty šminky, parfém a malé obdélníkové zrcátko. Mělo formát malého zápisníku a podobné, tmavě hnědé, koženkové desky. Otevřela je a musela uznat, že už vypadala docela k světu. Rtěnka pomohla a stíny taky. Ještě by potřebovala trošku přepudrovat. Doklady nikde. Jako by jí někdo poslal do mysli e-mailem fotku, vzpomněla si, jak míjela v předsíni lednici, že na její hraně ležely takřka vyzývavě. Měla desky skoro stejně velké, i stejně hnědé jako zrcátko.

„Já je v ranním spěchu zapomněla.“ Usmála se na policistu a dávala si fakt záležet. Vypadala jako panenka Barbie, když zahlédla Kena u nového plastového bouráku. Znovu šibalsky mrkla, protože jí napadl starý a otřepaný vtípek.

„Mám tu jenom jednu svou fotku, pokud by jste se na ní chtěl kouknout...“ A podala mu zrcátko. Lačně po ní sáhl, jako by uvnitř čekal akt, její roztomilou postavu se všemi detaily, oblečenou pouze do měkké a vonné pěny ve vaně, například. Pomalu otevíral desky.

„Děláte si ze mě srandu?!“ Ptal se, ale muselo mu být jasné, že si srandu rozhodně nedělá. Který, i ne zcela normální člověk, si bude dělat ráno srandu z policisty? Maximálně tak ještě puberťák, který nemá představu, co bude následovat.

„Ráno jsem prostě zaspala, takže doklady zůstaly na lednici. Pamatuji si, jak jsem je tam viděla. Do kabelky jsem je nehodila! Měla jsem jiné starosti! Abych nezapomněla rtěnku, oční stíny, pudr a tak.“

„Hm, když zaspím, tak na to nikdy nemyslím...“ Poznamenal suše.

„Jasně že ne! Protože nejste krásná holka, co se chce i po ránu líbit! Vlastně nejenom že chce, ale musí! I tak na mě bude šéf pěkně řvát! A vy mě ještě zdržujete!“ Ale policista, ten hezoučký klouček, v obličeji ztvrdnul jako by byl vytesán ze žuly...

„Vyprávíte mi tu blbosti o rtěnce a očních stínech a zatím si ze mě děláte jenom srandu! Já tu představuji zákon! Nemrznu, ani v dešti nemoknu jenom tak pro váš rozmar!“ Teď se musela rozesmát nahlas.

„Vždyť je docela hezky, krásné letní ráno. Přes den bude pěknej pařák, když i teď po ránu je víc než 27 stupňů! A sucho je jako na Sahaře! Co mi tu vykládáte o dešti a zimě?“

„Jenže my tu slečno nestojíme jenom, když je takhle. My tu stojíme pořád! Tak bych si trochu úcty snad zasloužil!“ Vztekal se, jako by neměřil víc než metr padesát. Klárka si za svůj život dobře všimla, že nejvzteklejší bývají ti nejmenší. Taky jsou strašně vztahovační a i náznak berou coby otevřený a nemilosrdný útok na svou osobu. Vybavila se jí příhoda, jak se jí povedlo rozzuřit jednoho ze svých šéfů. Určitě neměřil víc než 150 cm. Potkala ho jednou v práci se s jeho, asi osmiletým, synem. Neodpustila si otázku: „Tak co kluci, kde máte tátu?“ Ale to už ji normálně vysoký, jenom jako prcek se chovající policista vrátil do reality.

„Budete si muset vystoupit a odvezu vás na stanici!“ Zdálo se jí, že špatně slyší.

„Kvůli zapomenutým dokladům? Proberte se laskavě! Víte vůbec co máte napsané na autě? Pomáhat a chránit“ Odcitovala. „A nezdá se mi, že by jste mi zrovna pomáhal, nebo mě chránil!“ Ale ten fešák v uniformě zřejmě už vzteky neslyšel.

„Tohle je nerespektování zákona! To je výsměch zákonu a všem zákonodárcům!“ Pomyslela si něco o duševní narušenosti zákonodárců, což na ní naštěstí nebylo vidět.

„Takže až budete chtít doklady po staré, devadesátileté babce, která má sklerózu jako trám, a ona je nebude mít u sebe, dostatečně vás nerespektuje?“

Tady přece ale nejde vůbec o doklady, ale o tohle!“ Vykřikl a nastavil jí před oči zrcátko! Otevřené. Gesto, kterým tak učinil bylo skoro stejné, jakým ukazovaly svoje doklady příslušníci gestapa ve válečných filmech. Tupě zírala. Netušila, co má přijít dál.

„Říkáte, že jste si zapomněla doklady, no dobrá! To se přece může stát každému! I mě, ač na to nevypadám! Ano, i já jsem přece člověk!“ Fandil si a jí pořád unikalo, o co mu jde. „Jenže vy klidně a drze tvrdíte, že máte sebou jenom svojí fotku a dáte mi tohle!“ Koukala se do vlastní nechápavé tváře.

„Oněměla jste, protože jsem vás utloukl důkazy! Že?“

„Jakými důkazy?“ Odvážila se špitnout.

„To je přece jasné! Tvrdíte, že mi dáte svojí fotku, ale podstrčíte mi mou! Kde jste ji vůbec vzala? Jezdíte po městě a rozdáváte policistům jejich fotky, a ještě drze tvrdíte, že jsou vaše?!“ Na to neměla co říct.

„To se musí vyšetřit! Dobrovolně vás vyzývám, aby jste vyšla z auta, A ŽÁDNÉ PRUDKÉ POHYBY, JINAK BUDU NUCEN POUŽÍT CHVATY A HMATY!“ Musela by být úplně blbá, kdyby chtěla dostat přes hubu od nějakého aktivního policajta. Věděla, že má pendrek, slzný plyn a ještě elektrický paralyzér. „Mohla bych alespoň zavolat do práce, že se zdržím?“ Přikývl. Alespoň to.

„Šéfe, já jsem zatčená, tak nevím kdy přijdu!“ A oddálila ucho, protože jeho první slovo se podobalo výbuchu.

„Krucinál jela jsem rychle, abych byla v práci včas a stopla mě hlídka a nějaký mladý ucho trvá na tom, že mě odveze svému šéfovi na stanici! Asi jako dárek!“ Štěkala na něj zpátky. Potom mu hovor vymáčkla a telefon vypnula. Svou povinnost si splnila a rozhodně nestála o to, aby jí dál otravoval svými výlevy.

„Tak jedem, Sherloku!“ Neodpustila si. Překvapilo ji, jak se zachoval galantně. Otevřel jí dveře od auta. To nedělali ani „nakvádrovaní“ inženýři v práci, kteří se tvářili, že znají a rozumí úplně všemu.

„Já bych řekl, že je hodně rafinovaná!“ Říkal po deseti minutách policista šéfovi oddělení, zatímco si ji prohlíželi v místnosti s jednostraně propustným zrcadlem, takže ona neměla ani ponětí, že ji pozorují. Klidně seděla za stolem.

„Protože mi dala tohle!“ A podával šéfovi zrcátko, vypadající spíš jako diář. „A ještě mi tvrdila, že si zapomněla doklady, že má sebou jenom svojí fotku. Ale – koukněte se sám...“

Šéf otevřel zrcátko a koukal do svojí tváře. Usmál se.

„To děvče má podle všeho vkus!“ Stále se usmíval, tak krásně, skoro by se dalo říct, že až něžně. Takhle ho prostě neznal.

„Můžete jít, praporčíku! Já už to s dotyčnou vyřídím!“ Zavelel mu.

„Promiňte, madam, ale to víte. Podřízení jsou někdy zbytečně horliví.... Sám vás odvezu zpět k autu a budu moc rád, když na tuto příhodu co nejdřív zapomenete!“ Mluvil jako by se jí omlouval za to, že jela po městě víc než osmdesát...

„Já zapomenu snadno a rychle... Ale můj šéf... Měla jsem být už dávno v práci a makat. Nebude se mu moje zpoždění líbit!“

„Jestli potřebujete, mohu vám napsat, že jsme vás nutně potřebovali k důležitému svědectví, nebo mu můžu klidně i zavolat, či se u vás v práci zastavit, ABYCH VŠE VYSVĚTLIL... Měli bychom si vážit každého, kdo nám fandí a podporuje nás, každého, pro koho jsme idol, nebo vzor, abych tak řekl. “

„Proboha jenom to ne!“ Zastavila příval jeho charitativních projevů vůči své osobě. Už si představovala ty klepy, když přijde do práce v doprovodu policisty. Nechápala, co tak otočilo jeho myšlení a proč najednou tak policie přehodnotila svůj vztah. Přestože to nechápala, rozhodla se z toho vytěžit maximum.

„Ta písemná omluvenka plně postačí.“ Policista odešel, ale za chviličku se vrátil s tiskopisem, na kterém zářila čerstvá razítková barva jako krev.

Když za chvilku seděla ve svém autě, držela stále zrcátko v ruce. Chtěla ho jen tak hodit do kabelky, aby mohla otočit klíčkem a konečně jet, ale napadlo ji se nejdřív podívat dovnitř. Spodní okraj zrcátka, překrýval podpis provedený tlustým lihovým fixem... Začala se tomu od srdce smát. Nebyl schopná dobře pět minut nastartovat. Smála se tak, až jí z očí tekly slzy a rozmazaly se jí v rychlosti nanesené stíny. Začala se proto znovu líčit. Raději koukala do zpětného zrcátka, protože kdyby se znovu podívala do kapesního, zlomil by ji jistě další a neovladatelný záchvat smíchu.