3. Nobelova cena za literaturu, rok 1903

Datum narození: / Datum úmrtí:

08.12.1832 / 26.04.1910

Místo narození: / Místo úmrtí:

Kvikne, Norsko / Paříž, Francie

Bjørnson vyrůstal v Kvikne, v dnešní norské provincii Hedmark, kde byl jeho otec knězem.

Po maturitě v Kristianii (dnešním Oslo) se rozhodl věnovat se žurnalistice a divadelní kritice.

( Studoval dále v Kristianii na universitě.) Jako čtyřiadvacetiletý začal vydávat vlastní kulturní

časopis. V té době už měl za sebou jak své první drama, s námětem ze staroseverských ság

"Mezi bitvami", tak řadu básní. V roce 1857 převzal jako dramaturg a režisér Národní scénu

v Bergenu a současně vydal několik svých "Selských povídek", příběhů ze života norských

venkovanů. Povídky jej ihned proslavily a staly se prvním opravdovým vítězstvím norské

literatury nejen v ostatní Skandinávii, ale i v mnoha dalších evropských zemích.

Bjornson však nezanedbával ani svou tvorbu dramatickou a básnickou. Za pobytu v Římě napsal jednoaktovku "Král Sverre" (1861) a trojdílné drama "Sigurd Slembe" (1862), obé opět s náměty z historie, a roku 1864 tragédii "Marie Stuartovna ve Skotsku". Mladý autor se záhy octl ve víru bouřlivého společenského a kulturního dění v Norsku, od roku 1865 vedl jako umělecký ředitel Kristianské divadlo a sám se horlivě účastnil veřejných debat a polemik.

V 70. letech 19. století nastal v Bjørnsonově tvorbě zásadní obrat. Podle hesla, že literatura jen potud žije, pokud problémy řeší", se Bjørnson začal věnovat aktuálním společenským problémům, které řešil ve svých divadelních hrách. Byl tak, společně s Henrikem Ibsenem, považován za zakladatele norského národního dramatu. Ve své tvorbě byl kritický k morálce měšťanské společnosti a zdůrazňoval mravní odpovědnost jedince. Stal se mezinárodně uznávanou osobností kulturního a veřejného života. Zasazoval se o liberalismus a kulturní i státní samostatnost Norska (jeho báseň Ano, milujeme tuto zemi z roku 1870, se stala norskou státní hymnou).

Trvalý zájem o problémy současného městského člověka se přitom obrazil i v jeho tvorbě - připomeňme jen dramata

"Bankrot", "Redaktor" (obě z roku 1874), "Novomanželé" (1865), "Rukavička" a "Nad naši sílu I" (obě z roku 1883), mistrovské sociální drama "Nad naši sílu II" (1895) i pozoruhodnou hru "Paul Lange a Tora Persbergová" (1898). Z románů vynikly: "Magnhild" (1877), syrově realistický příběh, a v roce 1884 "Vlajky nad městem a přístavem" a "Na božích cestách" (1889). Několikerý dlouhodobý pobyt v cizině vyvolal u něho nepochybně i zvýšený zájem o společenské dění v ostatních evropských zemích i o práva utlačovaných národů (např. Slováků).

Roku 1903 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu "... jako projev uznání za jeho ušlechtilou, velkolepou a mnohostrannou literární tvorbu, která se vždycky vyznačovala jak svěžestí inspirace, tak vzácnou čistotou ducha." (citace z odůvodnění Švédské akademie).

DÍLO:

- Synnöve ze Slunečného návrší (1857, Synnöve Solbakken)

- Arne (1859)

- Veselý hoch (1860)

- Král Sverre (1861, Kong Sverre)

- Sigurd Slembe (1862)

- Marie Stuartovna Skotská (1864, Maria Stuart' i Skotland)

- Novomanželé (1865, De Nygifte)

- Rybářské děvče (1868)

- Ano, milujeme tuto zemi (1870)

- Arnljot Gelline (1870)

- Sigurd Jorsalfar (1872)

- Selské povídky (1873, Samlede digter)

- Úpadek (1875), též jako Bankrot

- Redaktor (1875, Redaktören)

- Král (1877, Kongen)

- Magnhild (1877)

- Setník Masana (1879, Kaptejn Mansana)

- Leonarda (1879)

- Nový systém (1879)

- Prach (1882)

- Jednoženství a mnohoženství (1883)

- Rukavička (1883)

- Nad sílu (1883, Über die Kraft)

- Vlajky nad městem a přístavem (1884, Det flager i byen og pa havnen)

- Zeměpis a láska (1885)

- Na božích cestách (1889)

- Paul Lange a Tore Parsbergová (1898, Paul Lange og Torra Parsberg)

- Laboremus (1901)

- Na Storhovu (1902)

- Daglannet (1904)

- Mary (1906)

- Když réva znovu kvete (1909)

Česká vydání:

- Selské novely - Hynek Mejsnar, Tábor 1873, překlad Hynek Mejsnar

- Novomanželé - F.A. Urbánek, Praha 1874, překlad Eliška Pešková

- Selské novely - F.A. Urbánek, Praha 1875

- Bankrot - J. Pospíšil, Praha 1877, překlad J. Bittner

- Nový systém - Časopis českého studenstva, Praha 1890, překlad Hugo Kosterka

- Dědictví Kurtův - Časopis českého studenstva, Praha 1893, překlad Hugo Kosterka

- Na božích cestách - J. Otto, Praha 1894, překlad Hugo Kosterka

- Prach - F. Šimáček, Praha 1896, překlad Hugo Kosterka

- Jednoženství a mnohoženství - E. Beaufort, Praha 1897, překlad Hugo Kosterka

- Úpadek - M. Knapp, Praha 1897, překlad J.E. Šlechta

- Absolonovy vlasy - J. Otto, Praha 1898, překlad Hugo Kosterka

- Nad naši sílu - J. Otto, Praha 1900, překlad Jaroslav Kvapil

- Nad naši sílu - J. Otto, Praha 1904, překlad Hanuš Hackenschmied

- Rybářské děvče - Magnhild, Jan Laichter, Praha 1907, překlad Milada Krausová

- Mary - Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1907, překlad Hugo Kosterka

- Železnice a hřbitov - Jan Laichter, Praha 1907, překlad Milada Krausová

- Povídky (tři díly) - Jan Laichter, Praha 1907-1912, překlad Milada Krausová

- Setnik Mansana - Český čtenář, Praha 1908, překlad Milada Krausová

- Na božích cestách - E. Beaufort, Praha 1909, překlad Milada Krausová

- Vlajky nad městem i přístavem - Antonín Reis, Praha 1909, překlad Josef Pachmayer

- Když réva znovu rozkvete - Šolc a Šimáček, Praha 1910, překlad Milada Krausová

- Veselý hoch - Jan Laichter, Praha 1910, překlad Milada Krausová

- Prach - Alois Hynek, Praha 1911, překlad Jaroslav Oktábec

- Laborenus - J. Otto, Praha 1913, překlad Hanuš Hackenschmied

- Jednoženství a mnohoženství - E. Beaufort, Praha 1915, překlad Hugo Kosterka

- Synnöve Solbaken - Československé podniky tiskařské a vydavatelské, Praha 1920, překlad Viktor Šuman

- Rukavička - Československé podniky tiskařské a vydavatelské, Praha 1922, překlad Viktor Šuman

- Vlajky nad městem i přístavem - Alois Srdce, Praha 1924, překlad Hugo Kosterka

- Mary - Alois Srdce, Praha 1926, překlad Hugo Kosterka

- Rybářské děvče - Alois Srdce, Praha 1927, překlad Milada Krausová

- Novomanželé - Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1937, překlad a úvod Milada Krausová

- Veselý hoch a jiné povídky - SNKLHU, Praha 1957, překlad Božena Ehrmannová

- Selské povídky - Odeon, Praha 1972, překlad Božena Köllnová a Josef B. Michl

- Synnöve ze Slunečného návrší - Mladá fronta, Praha 1981, překlad Božena Köllnová

UKÁZKY:

První sloka norské hymny:

Ja, vi elsker dette landet                          Ano, milujeme tuto zemi,

Som det stiger frem                                  Vystupující z vodní hladiny,

Furet vaerbitt over vannet                       Samá vráska, větrem ošlehaná,

Med de tusen hjem.                                  A na ní tisíce našich domovů.

Myšlenky:

Humor je nejvznesenější formou lidských citů.

Co nepřijde v pravý čas, nepřijde nikdy.

Jaro je krásné pro toho, kdo zažil dlouhou zimu.

Na cestě k tvému příteli nesmí růst tráva.

Dobré činny spasí svět.

Zuřivost je zbabělost.

Novela "Synnöve ze Slunečného návrší" patří do cyklu Bjornsonových slavných Selských povídek. V roce 1857, kdy se poprvé dostala do rukou norských čtenářů, přinesla tehdy pětadvacetiletému autorovi okamžitý úspěch. Sto let po prvním vydání "Synnove ze Slunečného návrší" byly v Norsku uspořádány celonárodní pamětní oslavy. Novela vyšla v rekordním počtu výtisků, některé její písně znárodněly, byla přeložena do mnoha jazyků (do češtiny poprvé roku 1875) a také zfilmována.
Ve své době představovala "Synnöve" velmi překvapivý přínos tradiční domácí literatuře. Bjornson ji napsal stejně jako všechny ostatní povídky z prostředí norského venkova, zvláštním jednoduchým slohem, který v mnohém záměrně napodobuje stroze výstižný sloh starých severských ság, zahrnul však přitom do nich i ledacos ze slovního bohatství norských lidových pohádek. Uvedl do literatury prostého dělného člověka, který spíš jedná, než mluví, a jehož mravní profil mu ležel na srdci víc než co jiného. Jak už tomu přirozeně bývá, mezi převládajícím množstvím nadšených hlasů, se k Bjornsonovým Selským povídkám ozvaly i hlasy kritické. Autorovi se vytýkalo, že postavy svých venkovanů idealizuje a falešně romantizuje, že je jaksi předvádí "v nedělních šatech". Bjornson však záměrně nechtěl pranýřovat chyby a nectnosti svých hrdinů, jeho úmyslem bylo dobrým příkladem pozvedat mysl čtenářů, zaměřovat ji k sblížení a vzájemnému porozumění mezi lidmi a ukazovat, jak jen pevnou vůlí se člověk naučí překonávat vlastní sobectví. Proto hrdinové ze Selských povídek musí nejprve projít ohněm zkoušek, musí překonat leckterou vadu svého charakteru, musí se naučit sebeovládání a mírnosti, musí dokázat zkrotit svou přílišnou ctižádost nebo zas naopak překonat pasivitu nebo neplodnou snivost, než je jim konečně dopřáno dosáhnout cíle svých tužeb. Hlavními postavami milostné novely je dívka Synnöve ze Slunečného návrší. Její rodiče měli již jedno dítě, chlapce Syverta. Ten jim ale zemřel, a když se jim narodilo děvče, dostalo podobné jméno. Druhou nejdůležitější postavou je chlapec Thorbjorn, který bydlí na druhé straně údolí těsně pod vysokou skálou ve statku Jedlová. Byl pojmenován proto tak, že stál uprostřed velikého jedlového lesa, jediného v dalekém širokém okolí. Jméno Thorbjorn vzniklo složením jména staroseverského boha hromovládce Thora se slovem bjorn, jež v norštině znamená medvěd. Thorbjorn, který má velice přísného otce Seamunda, je vychováván tvrdě. I přesto je však divoký, "živý", rád se pere a nesmí chybět u žádné tancovačky. Naproti tomu Synnove je milá, něžná, mírumilovná dívka, která pochází z haugiánské rodiny. Její rodiče - otec Guttorm a matka Ingrid jsou přívrženci luteránské sekty, která byla založena na počátku 19. století norským kazatelem Hansem Haugem. Synnöve se záhy skamarádí s Ingrid, sestrou Thorbjorna, a i s Thorbjornem. Jejich dětská náklonnost se promění po několika letech ve vroucí lásku, jíž ale její rodiče nepřejí. Thorbjorn proto Synnove slíbí, že již nebude chodit na tancovačky a nebude se prát. Avšak při jedné, ne jeho vinou zaviněné rvačky, přijde málem o život. Po několika letech dojde mezi oběma ke smíru. Příběh končí dobře, jak je to v souladu s Bjornsonovým životním názorem, podle něhož dobro a vytrvalé úsilí o spravedlivou věc mají být po zásluze odměněny. Thorbjornovi je nakonec dovoleno vzít si Synnöve.

Čerpáno z:

www.spisovatele.cz

www.citaty-slavnych.cz

literatura.kvalitne.cz

www.severskelisty.cz

vlastní poznámky