Za takového dne je snadné naplánovat si celý den, ba celý život, avšak k večeru, s přibývajícím alkoholem, s tisíci drobnými vráskami, se stejně znovu zanoříte do odporné, stojaté šedi vašeho zbytečného bytí. Nejsmutnější na tom je fakt, že si neuvědomujete pomalou změnu od onoho ranního pocitu štěstí, přes polední stagnaci, až k večernímu mávnutí rukou nad neuskutečněnými plány. Stejné je to i s postřeleným člověkem, hnaným pudem sebezáchovy, co se nejdříve snaží usilovně vyhledat pomoc, ale jak kulka klesá hlouběji, ubývá mu sil a on postupně klesá na zem, kde také skoná. Je to stejné jako život. Děti plné energie si venku hrají, sní o svém budoucím životě, těší se na dospělost, jenže spolu s dospělostí přicházejí nenaplněné sny a přání, uvědomění si tíhy okolí, uvědomění si své neschopnost jakkoliv se vymanit z okovů vlastní zbytečnosti a čistě produktivního systému. Stáří pak už jen, častokrát se slzou v oku, vzpomíná na všechny ty možnosti a příležitosti, jež protekly mezi prsty. Je to nesmyslný koloběh opojného pocitu vítězství, který střídá smířlivá realita bezvýznamné prohry.

Nevím, zdali jsem toho hoden, ale troufám si říct, že já dnes večer neprohrál.

* * *

Kráčel jsem jako pán světa, kráčel jsem a rezonantní dřevo na mých zádech dodávalo tomu kroku lehkost, vášeň, dodávalo mu ladnost potulného umělce, co nemá cíl, jen ideu, kterou slepě následuje. Kráčel jsem po boku svého stínu, doprovázen větrem i Sluncem, nikoli tedy sám. Kostelní hodiny obíjely třetí odpoledne a přede mnou se, jakoby náhodou, objevila ta zaplivaná svatyně falešného uspokojení, Mariina Díra.

Mariina Díra byla levná putyka pro dělníky, feťáky a mládež, hrající si na vyvrhele společnosti. Otevřel jsem dveře. Oslepen přítmím, cigaretovým kouřem a pozdraven veselým rock´n´rollem, jsem usedl ke dlouhému stolu hned vedle kamen, co v zimě hřála, ale nyní studila jako stehna jezerní panny. Postavil jsem kytaru do kouta a objednal si pivo. Znovu mne zaplnily rozporuplné pocity, vyvolané atmosférou povrchní soudržnosti, mísící se se skrývanou bídou místního osazenstva. Kromě pár hráčů šipek a několika stárnoucích opilců, doprovázených zašlými kurvami, tu seděly ještě dvě mladé, celkem pohledné dívky, vesele hovořící o čemsi.

Zhruba o půl hodiny později, když jsem byl v půlce druhého piva, dorazili Pete s Tedem. Jejich hlasitý pozdrav přerušil tok mých chmurných myšlenek. Mávnul jsem na pozdrav a oba se posadili naproti mně. Nadšeně mluvili o dnešním koncertu, o té velké šanci pro naší malou kapelu. Já jen nepřítomně přikyvoval, jelikož mi bylo jasné, že pro naši malou kapelu žádné velké šance neexistují.

Hráli jsme už asi dva roky a na vystoupení chodili sále stejní lidé, pro které kapela nebyla nic víc než hudební kulisa k jejich chlastání. Naše písničky nikdy nepřekypovaly inovací nebo originalitou, takže se ztrácely mezi stovkami ostatních a šance na větší úspěch byla nulová. Pete a Ted brali hraní jako obyčejnou zábavu pro vyplnění volného času, něco jako koukání se na televizi. O nějaké hlubší tvůrčí činnosi tedy nemohla být ani řeč. Možná to všechno nějak souviselo s jejich životním stylem.

Ti dva měli, na rozdíl odě mě, Mariinu Díru rádi. Často sem chodili pít, kecat s děvkama, nebo jen zabít čas. Přestože byli mí nejlepší kamarádi, nikdy jsem se úplně neztotožnil s jejich ideou bezstarostného bytí. Já chtěl něco zažít, někam se dostat, něco dokázat, odjet daleko od všeho. Být volný, jít tam, kam se mi zachce. Bohužel, pro Peta s Tedem existovala jen jedna díra - Mariina Díra, a já se bál, že tam zůstanou navěky. Bál jem se, že tam zůstanu navěky s nimi.

Minuty plynuly a my popíjeli, klábosili, těšili se na večerní vystoupení. Připojily se k nám i ty dvě slečny, co předtím seděly na baru. Nevím, jestli za to mohl alkohol, ale zdály se být docela fajn. Žádný fifleny, co si hrajou na velký holky. Zvlášť s tou blondýnou jsem si dost rozuměl. Koupila mi pivo. A pak další. Ztrácel jsem pojem o čase a nebyl si jistý, zda dnes opravdu vystoupíme. Ve skutečnosti mi to bylo úplně jedno. Mluvila o sobě, o mámě, o tom, co chce v budoucnu dělat, mluvila i o dalších věcech, ale já jí skoro neposlouchal. Sledování jejích pohybujících se rtů mě uklidňovalo. Upadal jsem do alkoholové letargie, oslazené hřejivou přítomností spřízněné osoby. Po chvíli natáhla z cigarety a vyfoukla kouř. Dlouze se na mě zadívala. Políbili jsme se. Chtěl jsem ji. A ona chtěla mě.

Bohužel, jak se záhy ukázalo, nebyl jsem to jediné co chtěla. Zeptala se, jestli nemám nějakej fet, že prej by si něco pořádnýho šlehla. Letargie rychle polevovala, jak mé kroky mířily k východu. Byla to feťačka, jako všichni ostatní v tom zatracenym pajzlu. Na chvíli jsem uvěřil, že je jiná. Byla to děvka, jako všechny ostatní v tom zatracenym pajzlu. Na chvíli jsem uvěřil, že věci nemusejí být tak zlé, jak ve skutečnosti jsou. Její prokletí se však stalo mým požehnáním, její otázka se stala větrem pro mou loď, kotvící v přístavu. Stala se důvodem mého úniku, naplněním mého snu. Byl to poslední impuls, bodnutí do vosího hnízda.

* * *

Na koncert naše trio dorazilo přesně podle očekávání. Pozdě. Místo několika nadšenců nás přivítalo prázdné pódium a louka plná odpadků. Jen jsme se tomu zasmáli, vyšplhali na prkna co znamenají svět, a rozezněli kov v nostalgické repetici příběhů z lepších časů. Publikum tvořily plastové kelímky, krabičky od cigaret, prodlužující se stíny končícího jara a sytě oranžový sluneční disk. Byl to náš nejlepší koncert.

Kluci se pak vrátili do Díry, ale já zůstal. Zůstal jsem sám na prknech co znamenají svět. Rozezněl jsem kov v melancholickém očekávání lepších zemí. Publikum tvořily plastové kelímky, krabičky od cigaret, prodlužující se stíny začínajícího léta a zelené výhonky rašícího obilí. Byl to můj nejlepší koncert. Hleděl jsem na to obilí a věděl, že už ho nikdy nespatřím.