Rozhodla jsem se zaznamenat pár svých vzpomínek formou povídkového cyklu: "Povídky z minula". Tady je jedna z nich. Třeba  vám odkryje něco, co znáte z vyprávění, třeba se jen pousmějete naivitě konce šedesátých let nebo naivitě mé. A třeba si jen přečtete název, mávnete rukou a najdete si jinou zábavu. Ale i tak to risknu.

Březen 1968.

„Hele Zorka, máš tu Renču na tu ruštinu,“ oznamoval celkem pohledný třicátník směrem ke kuchyni.

„Jo, ať jde dál, hned se jí budu věnovat,“ zaslechla jsem hlas z kuchyně.

„Pojď dál, já jsem Honza, manžel té dámy, co se snaží něco ukuchtit, ledaže bys jí šla pomoct, aby byla dřív hotová, já už padám hlady,“konstatoval a zavíral za mnou dveře.

Vešla jsem tedy do kuchyně, kde Zorka Jirásková, jinak profesorka ruštiny a zeměpisu, učící v současnosti na základce, vytvářela večeři.

„Co vaříte?“

„Honza chce rajskou s knedlíkem, ale já knedlík nikdy nedělala, vždycky ho kupuju. Tady v polotovarech ale dneska neměli. Tak se snažím o domácí.“

„Aha, můžu pomoct udělat knedlík, vařím od patnácti, máte kvasnice nebo aspoň prášek do pečiva?“

„Ty umíš vařit?“, ptá se mě paní Zorka nevěřícně

„Umím, mamka je často večer pryč a když jede na školandu, tak tátovi musí někdo vařit, on připálí i čaj," uklidňovala jsem ji a obhajovala  se zároveň.

„Tak fajn, voda je na plotně, je posolená a ostatní věci na stole. Vál je připravený, nechávám knedlíky v Tvých rukách a budu se dívat, abych je příště mohla vařit sama. A tykej mi, jsem jen o pár let starší.“

S úsměvem jsem se chopila práce. Zorka ze mne nespustila oči a druhou šišku udělala sama. Nic to nebylo a knedlíky se povedly, rajská byla sice z mraženého polotovaru, který obsahoval i „karbanátky“ z mletého masa, ale chutnala nám všem. A pak jsme šly na tu ruštinu. Honza umyl nádobí a taky pomohl. Koneckonců měl z ní státnici. Probrali jsme hlavně Maxima Gorkého, protože ten by se dožill právě sta let a mohl být v maturitní písemce. Naučila jsem se všechno docela rychle. A bylo to strašně fajn doučování. Protože oba hlavní protagonisté byli bezvadní.

A pak jsem si poslechla neuvěřitelné vyprávění.

***

„Psal se rok 1962. Byla jsem v předposledním ročníku Filosofické fakulty. Já, Zorka Majerčíková, cerka z Moravy, kterou doma čekal ženich. Maměnka s kmotříčkem už to dohodli. Jako v minulém století. Jako by šlo o kup kravky. Už to zapili a pozvali i pana řídícího - svědka.

 Jenže já se v Praze zamilovala. Honza studoval posledním rokem na ČVUT stavební  inženýřinu. Byl právě po státnici z ruštiny a angličtiny, věděla jsem, že se domluví  francouzsky a španělsky. Není nad to mít mámu, co se živí překládáním technické literatury z ruštiny a francouzštiny a tátu, co umí francouzsky, anglicky a španělsky, protože je původně Kanaďan.“ S notnou dávkou pýchy, a snad i závisti v očích, se na manžela podívala Zorka.

„No, taková sranda s našima zase nebyla, to si nemysli, máma pořád v knihách, stůl zavalený papírama a táta stabilně někde v Horních Kotěhůlkách na stavbě. Já byl furt sám. Ani žádného sourozence nestihli,“ postěžoval si do Zorčina vyprávění Honza.

„Moje maměnka je generál v sukních, tej se bojí celá dědina." Pokračuje Zorka.

"Divím se, že mi dovolila studovat v Praze, a dokonce  tam bydlet. (Na proslulých Strahovských kolejích – pozn. aut.) Ale je fakt, náš řídící do ní hučel a kmotříček taky. Řídící, že na to mám hlavu a kmotříček:"Voni jí tam skróhnó hřeben." Ostatně to byla „jeho věta," rád „skróhával.“

Holky na koleji se mnou držely basu a děsně mi fandily a Honzovi taky. A aby toho nebylo málo, Honza přišel s návrhem, že se vezmem. Jen na na úřadě, seženem dva svědky, kytku, dáme v restauraci lepší oběd, vypůjčíme si prstýnky. Prostě  trochu sranda - ta musela bejt.

Nechala jsem si to projít hlavou. Zas tak úplně blbej nápad to nebyl. Aspoň si nebudu muset vzít Francka Oujezdskýho. Byl „z gruntu“, jeho rodiče nikdy do družstva nepřešli, neměli to fakt lehký, Francek je dříč a hodnej, jak říká maměnka – „na rukách by ťa nosíl“ -  ale právě – tady bych použila -  hodnej = blbej. Já vím, maj velkej vinohrad a Francek prodává to nejlepší víno široko daleko. Však ten svazek zapíjeli jejich vínem.

Ale stejně jsem to napřed považovala za legraci. Ale Honza ne. Ten se už rozhodl. Svatbu vyjednal na 7. dubna, protože 1. bylo (dle Honzy bohužel) v neděli. Za svědky nám šli –  moje  spolužačka  Martina a Honzův spolužák Ivan. V restauraci  jsme měli svíčkovou, po ní kávu a my holky, jsme si daly zmrzlinovej dort s jahodama. Ivan vypil kafe a Honza jednu malou vodku. Nechali jsme tam dvě stovky. Stará felicka se stahovací střechou, kterou půjčil Ivanovi jeho táta, nás dovezla zpátky na kolej. Vrátila jsem vypůjčený béžový kostýmek, bílý klobouček  a bílé boty na kramflíčkách, co by mi maměnka určitě neodsouhlasila. Závojíček mi holky vyrobily ze záclony. Na chodbě od té doby chyběla.  Asparágus byl tak trochu odevšad, pozlacený prstýnky sehnal Honza za peníze, co si vydělal na brigádě a kytku, to jsem se ani raději neptala kde."

„Tu jsme natrhali s Ivanem večer před svatbou na jednom tajnym místě. Ivan trhal a já hlídal, pak jsme se vystřídali.“ Dodal Honza.

„Svatební noc jsme měli každej jinde. Honza spal u rodičů a já na koleji. Až když jsme dostali oddací list, tak nám byl přidělen společný pokoj. Studentskej život byl naprosto dokonalej, jenže se blížily prázdniny a já se měla jet domů – vdát.

***

U nás už se od poloviny týdne peklo, vařilo a smažilo a taky popíjelo. Objevili se příbuzní ze všech konců a čekalo se jen na mě. No, tak jsme jeli s Honzou do jámy lvové. Vyrazili jsme z Prahy brzy ráno a na místě byli kolem páté odpoledne. Honzu jsem nechala na nádraží v hospodě a sama se vydala polňačkou dom. Jen jsem došla, maměnka mi nařídili se převléct a jít k plotně. (Jen jsem hlídala, aby něco nepřeteklo a vařila kafe.) Sama s ostatními ženskými, tvořila koláče a různé sladké dobroty. Uběhla hodina a já pořád neměla příležitost s ní promluvit. Jakmile jsem otevřela ústa, poslala mě na jinou práci. Pak jsem využila její chvilkové nepozornosti a běžela za kmotříčkem. Ochutnával ve sklípku s ostatními strýci tekutý dar jihu.

„No, děvucho, nečeké, že přepálené kastról za tebe vylíže negdo druhé!“Řekl, když jsem mu vysvětlila, v jakém jsem problému.

„Kmotříčku, přece mě v tom nenecháte. Maměnka, znáte ji, mě přerazí. A Honza taky.“ Upírala jsem na něj psí oči, protože jsem věděla, že mi pomůže. Konečně se pomalu zvedl a šoural se ven.

V kuchyni si namazal krajíc chleba sádlem se škvarky, aby z něj netáhlo, pak vzal z police nad truhlou fajfku, snad aby měl oporu a vydal se, se mnou v závěsu, za maměnkou.

V přilehlé světnici se krom ní otáčely tři známé a pochvalovaly si, jak jim to jde pěkně od ruky.

„Di si s těm smrdět inám!“ hnaly kmotříčka ženské, ale on jen mávl rukou na maměnku.   Rychle se vydala směrem k nám, ze světnice na zápraží a pak na dvorek. Nikdo na něm zrovna nebyl.

„Tož Anna, tu cérka by ráda cosi,…“ vypadlo z něj.

 Krve by se ve mně nedořezal.

„Tak co sa chestá?“ zeptala se

„Maměnko, vy sa budete hněvat, ale já už sem vydatá, kouknite, prstýnek už mám a manžel čeká na nádraží, přijela sem vám ho ukázat.“

Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Maměnka zavřela oči a já v tu chvíli myslela, že je to její poslední chvilka. Ale ne, nadechla se, a než jsem stačila cokoli, třískla mi takovou, že jsem druhou brala hlavou o domek.

„No, všecko sme přežile – Hitlera, smrť, kolchozy, povodeň,...tož, přežijem i toto!“ Brzdil ji kmotříček.

„Tá vostuda!“zalkala maměnka a náhle shrbená a zestárlá odcházela dovnitř – srovnat to.

Se slzami bolesti v očích a s náhlým pochopením její situace, jsem se pomalu zvedla a vrhla se ke kmotříčkovi.

 „No, cérka, vono se to nejak vebarvi. Nigdá není tak zle!“ Pohladil mě po vlasech.

„Tož, dondi pro toho svojho.“ Dodal ještě.

Líbla jsem kmotříčka na vrásčitou tvář, sundala zástěru, vytáhla z přístěnku kolo a jela jsem na nádraží pro Honzu."

***

„Já se tam neměl tak zle,“vpadl do vyprávění Honza.

„Sedl jsem si k nějakejm strejcům, chvilku jsem jim kibicoval u karet a pak jsem začal hrát s nima. Docela mi to šlo.“

„Když už je přestalo bavit, že pořád prohrávaj, tak jsem se vyptal krčmáře na cestu a pomalu šel. Potkali jsme se někde na půlce cesty. Pak jsem sedl na kolo já, Zorku jsem vzal na štangli a jeli jsme zpátky. Její mamka všechno zvládla. S bejvalym ženichem jsme si docela padli do noty. Vůbec se nechtěl ženit. Měl to svý víno a nějakou kamarádku ve stejný branži. Aspoň jsem to tak pochopil. A byly tam ještě rodinný tahanice, jako...jestli mu táta přepustí vinohrad nebo ještě ne…“

„Největší horor byla svatba v kostele. Maměnka na ní trvala a kmotříček mi to pak vysvětloval.“Zapojila se zase Zorka.

„Chtěla, abych já se měla líp, sama byla sice vdaná, ale táta zemřel za války, už se nevdala znova, jen jsem měla ještě kmotříčka, aby mě správně vychovala. Byl z rodiny, maměnčin bratranec, nikdy se neoženil. To, aby byl s námi, doporučil pan farář. Babička s dědou byli už moc staří, vlastně si je vůbec nepamatuju. Zemřeli, když jsem byla batole.“

Zorka se na chvilku odmlčela a šla uvařit další kávu.

„Po prázdninách jsem se raději vrátila na kolej,  protože Honza už byl hotov a jezdil po stavbách. Mohla jsem bydlet u jeho rodičů, kteří mimochodem o mě taky do prázdnin nevěděli. Tedy ne, že by mě Honza zapíral, ale jak sám tvrdil, nebyla možnost jim to říct.

„Máma byla tenkrát někde ve Francii a táta jezdil po stavbách doma i v cizině, a když jsme se náhodou ve dveřích potkali, tak nějak nebyl čas. A pak zase už bylo divný to říkat, tak jsem  Zorku k nám rovnou dovezl – z té moravské svatby. Ještě že jsme ji nemuseli opakovat pro naše. To bych fakt už nezvládl. A stejně, nebylo nad tu malou - studentskou."

***

Chodila jsem k manželům Jiráskovým často. Nejen kvůli ruštině, mimochodem ten Gorkij v písemce nebyl. Zorka mi vyprávěla a já s ní vařila pro Honzu. Strašně tehdy toužili po dítěti, ale nějak to nešlo. Lékařská věda sice byla na výši, ale u nás vládla spousta papírování, příkazů a zákazů. A pak přišel srpen, následně normalizace. Ale to už byli všichni Jiráskovi v Kanadě. Tady neměli na růžích ustláno. Kmotříček zemřel. O maměnku se postarali Honzovi rodiče. Lidi si tenkrát nějak víc věřili a pomáhali. Už jsem je nikdy neviděla, ale vím, že se jim v roce 1972 narodil syn. Dostal jméno po tátovi.