28. března se uskutečnil poslední festivalový den. Spolu s
prvním to byly dny nejpestřejší. Jak jsem se posléze dozvěděl, začátek
i konec festivalu dramaturgicky řídil někdo úplně jiný, než jeho střed.
Pojďme se s festivalem
rozloučit ECHEM na dění dne posledního.
Za celý festival, jak je možno vidět na všech fotkách,
jsem se nesetkal s nezájmem publika. To bylo vždy početné a během festivalu
padaly názory, že příště by se mohly vybrat prostory větší. Sedění
mimo židle na podlaze nebylo výjimkou, možná se občas počty židlových a
podlahových posluchačů rovnaly.
Tento pán v Modré mikině stál dramaturgicky za prvním i
posledním dnem festivalu, jinak kurátor výstavy Hermovo ucho, která probíhala
v rámci festivalu. Nebo možná festival probíhal v rámci výstavy :).
Nacházíme se v Domě pánů z Kunštátu a netrpělivě čekáme,
až Jon Rose započne své vystoupení. Na úvod trochu zlobící technika, kdy
dálkové ovládání světel nefunguje. Rose ovšem pohotově dojde k vypínači
a vyřeší to za pořadatele manuálně a svou vlastní rukou, která se za chvíli
opře o smyčec při hře na housle.
Tento experimentátor překvapí brněnské publikum a místo plánované
skladby Hyperstring 4 zařazuje úplnou novinku, jejíž jméno už mi ovšem v
paměti neutkvělo. Rose hrál v doprovodu němého filmu, kdy jeho hra a film
se trefně doplňovaly ironizací pohledů na dnešní svět. Neměl jsem tolik
volné paměti, abych nahrával celé vystoupení, proto Vám patrně spousta
narážek unikne, ale spousta trefných pocitů Vás zcela jistě zasáhne i z přiloženého
Youtube snímku. (Teď jsem si vzpomněl na další část dnešního rozhovoru
s Markem Ebenem, kdy jsem mu popisoval, jak budu dávat věci z koncertů na
Youtube, tak odpovídal svou typicky lehce rejpavou intonací: "Ještě že
to Youtube máme.")
Po přesunutí do zadního sálu jsem byl svědkem toho, že muži
zůstávají dětmi až do smrti. S jakou libostí si Keith Rowe hrál s
vrtulkou, kterou poháněl elektrický motorek a neustále kroužil nad snímači
el. strun svého nástroje... Navíc nás opět zanášel do zvláštní atmosféry
amplitudové modulace (forma vysílání na DV, KV, SV, typický malý kmitočtový
rozsah přenášeného signálu - cca 9kHz, přičemž MP3 využívá minimálně
šířku 16kHz), která nám připomíná naši vlastní historii. Má to svůj
půvab, pustit si Radiožurnál na dlouhých vlnách (na stejné frekvenci dříve
Československo a poté Hvězda, nejsem pamětník, ať mě kdyžtak znalí
opraví). V autě dokonce nic jiného, než ČRo 1 na DV neposlouchám, protože
nemám náladu neustále hledat kvalitní příjem na VKV. O zrušení
dlouhovlnného a také středovlnného vysílání se vedou debaty už takřka
20 let. Většina provozů na středních vlnách už to odnesla a dnes
neexistuje. To jediné, co si zatím držíme, je válečná "kořist"
na Německu, frekvenci na dlouhých vlnách, kterou zajišťuje vysílač Topolná.
Existují velké tlaky na zrušení tohoto vysílání a neustále podfinancování
rozhlasu nutí minimálně ke snižování výkonu na čtvrtinu toho dřívějšího.
Ovšem zrušení vysílače Topolná by vedlo ke ztrátě mezinárodní
frekvence - a na dlouhé vlny se stanic dá umístit jen velmi málo a
pochopitelně si na každou příležitost brousí zuby hned smečka lvů. Mělo
by být naší národní hrdostí, že náš rozhlas takto strategickou frekvencí
disponuje. Trochu jsem ulétl jinam, ale napadlo mne to všechno v souvislosti s
tím, jak tito experimentátoři často zachytávají místní vysílání. Ale
co budou dělat, až skončí poslední středovlnný vysílač a k tomu se
Topolná rozpadne? (Pro představu, dříve vysílaly dva bloky duplexně. Dnes
vysílá pouze jeden, zatímco ten druhý se celou dobu opravuje, než se odstaví
ten, co v době oprav druhého vysílal a koloběh údržby spíše muzejního
exempláře pokračuje zase v odstaveném bloku - vysílače, ne Temelína).
Zcela jistě tady umělecky převyšuje odhodlání pracovníků Českých
radiokomunikací, kteří jsou neustále v poklusu, aby vysílání, které
Rowe zachytává na malé plastové radijko, vůbec doputovalo až k němu. Když
už chce působit alternativně a tajemně, mohl si tu čínskou skříň
odpustit a raději do svého aparátu zařadit starší elektronkový stroj. Ale
je to festival nové hudby, takže se asi stará skříň nehodí. Nebo její převážení
by bylo kapku těžší.
Opět Vám neupírám vaše názory. Ten můj je: byla legrace
to pozorovat. - S jakou chutí a pečlivostí se Keith Rowe své produkci věnoval.
Co už však postrádalo trochu legrace a překvapení, bylo
vystoupení hanse w. kocha. Pustit z notebooku nějaké audiopískance a tvářit
se, že to generuje pomocí mikrofonu - promiňte, ale idiota ze mě dělat tímto
způsobem nemusel. To je pro mě totéž, jako kdyby Gott přišel a zpíval na
playback. Pak si pro změnu sedl za notebook a nehnutě seděl další minuty,
než pískání ustalo. Tož nevím, co tím chtěl autor říci.
Ovšem, opět si udělejte názor svůj. Přikládám další
video.
V závěru večera se dali všichni experimentátoři dohromady.
Bylo cítit, že se vzájemně poslouchají. No, tedy, alespoň Jon Rose byl
velmi pohotový a dokázal vždy vykouzlit zcela jinou náladu, pocity, atmosféru. -
Zatímco Keith si hrál úchylně s pružinkou a svým pseudovrtulníkem a hans
w. koch občas taky dodal nějaký záznam kliknutím do notebooku.
Na festivalu už jsem zažil mnohokráte, že autorům docházela
fantazie a dělali neustále to samé. U nich to vypadalo i trochu jako
zoufalství. Ale Keith, jeho vrtulník a jakási drátěnka, to pro něj byla
dlouhotrvající rozkoš, která neznala omrzení. A tím jsem se dokonale
bavil. Občas ve mě vyvěraly pocity, jestli se náhodou nedívám na nějaké
parodující hrabalovskomenzelovské dílo plné absurdit.
Nejzajímavějším článkem večera však pro mne byl Jon
Rose. Jeho vtipný doprovodný film a také skutečně zajímavá hra na housle.
A také díky filmu šlo významu jeho hry jednodušeji přijít na koub. Navíc,
ojížděl si svůj vlastní nástroj, a ne klavír PETROF, což je jistě další
nesporné plus.
Koukněte se tedy i na toto video závěrečného improvizování
improvizátorů "nové hudby".
A co by to mohlo dát člověku s pernamentkou a účastí na všech
představeních? Minimálně si trochu rozšířit rozhledy, co se dokonce ještě
považuje za hudbu (ač se zatím bráním). Můžete se na chvíli ocitnout ve
světě, kde se řídí zvuková produkce zcela jinými pravidly. A najít v sobě
trochu tolerance, odvahy a vlastní skromnosti k tomu 'nedávat v sále najevo,
že koukáte na hudební hnůj'. Na druhou stranu mít upřímnou radost a dobrý pocit
z vystoupení, jako byla ta Gordona Monahana nebo
studentů JAMU.
I když, možná nejvíce si cením toho, že jsem poznal
spoustu milých lidí, kteří se brněnskou kulturou protkávají a přeci
jen více času než u počítače tráví v divadle, kině, na pivu, nebo na
koncertě.
Vedoucím festivalu je moc příjemný člověk, Tomáš Kučera,
možná právě i kvůli němu mě trochu mrzí, že občas jsem kritický až
naturalistický. Ale Tomáše jsem na to upozornil a nic vůči ostře kritickému
přístupu nenamítal, právě naopak, poděkoval, že byl Postřeh schopen svižně
o dění informovat a k tomu přinášet videa. Já zase na oplátku Tomáši děkuji
za možnost disponovat 4 pernamentkami, logy Postřehu po celém Brně na
festivalových plakátech a hlavně, že jsem za tyto privilegia mohl psát
nechutně kritické články.
Tak - třeba zase za rok. Pokud má práce pořadatele neodradí.
Má ouška už se z toho otřepala a těší se na další legraci, publikum tvářící
se na vyšší třídu, než má vepsáno do čela a mnoho muzikantů bláznů,
co mají odvahu vystoupit - a také na mnoho zajímavých osobností, které to
neberou tolik smrtelně vážně, ale spíše jako lehkou legraci. Jako např.
již zmiňovaní: Gordon Monahan a Jon Rose.
Tak, ahoj! zase někdy příště.