Elias Canneti se narodil v malém bulharském přístavu na Dunaji Rusa. Pocházel z rodiny židovských prosperujících obchodníků. V této rodině se velmi dbalo na jazykové vzdělání. Canneti se již od dětství učil více cizím jazykům (latina, španělština, angličtina, němčina). Němčinu si zvolil jako jazyk jeho díla, protože se snažil udržet německou kulturu (jednou prohlásil, že: „německý jazyk je nejhlubším ze všech jazyků, ale německá řeč je tou nejjemnější) a jeho největším literárním vzorem byl německý básník Karl Kraus. V roce 1912 zemřel Cannetimu otec.

Mezi lety 1916 až 1921 studoval v Curychu a začal zde také vydávat své první literární práce věnované tématům lidské pomatenosti. V roce 1929 dokončil svá studia na univerzitě ve Vídni, kde promoval s vědeckým titulem Ph. D.

Ve 30. letech se Canneti věnoval psaní divadelních her, především absurdnímu dramatu. V roce 1934 se oženil s Vezou Taubnerovou, v té době také spisovatelkou (novelistkou) a překladatelkou, která zemřela již v roce 1963, jako zapomenutá literátka. Roku 1938 byl ze strachu před útlakem židů nucen emigrovat do Paříže, o rok později odešel do Anglie, kde zůstal po zbytek svého života.

Během svého života získal Elias Canneti mnoho literárních ocenění: francouzskou cenu literární cenu Book Prize pro zahraniční spisovatele (1949), Vienna Prize (1966), Cena kritiků (1967, Německo), Velká státní rakouská cena (1967), Literární cena Nelly Sachsové (1975), Cena France Kafky (1981),... A v roce 1981 se dočkal největšího literárního ocenění, Nobelovy ceny za literaturu.

Od roku 1970 začal Canneti pobývat v Curychu a koupil zde byt, kde také 13. srpna 1994 zemřel.  

Dílo Eliase Cannetiho:

• Die Blendung, 1935. Román (česky Zaslepení, vydáno poprvé 1937, překl. Jiří Stromšík, 1984 a 1998). román o člověku,který ztrácí svou identitu, žije v iluzi, že může žít mimo svět uprostřed svých knih. Román byl v době svého prvního vydání přijat vlažně, ale teprve novými vydáními a překlady na sebe upozornil. Byl pak vnímán v souvislosti s rozmachem fašismu, jako protest proti násilí a barbarství. Autorovi byla za něj udělena Nobelova cena
• Hochzeit, 1932. Drama.
• Die Komödie der Eitelkeit, 1934. Drama.
• Die Befristeten, 1953. Drama.
• Die Stimmen von Marrakesch, 1954. Cestopis.
• Masse und Macht, 1960. Studie (česky Masa a moc, překl. Jiří Stromšík, 1994). Soubor esejů, na kterém autor pracoval téměř čtyřicet let. Patří k jeho stěžejním dílům. Klade v něm otázky např. Co je masa? Proč a čím fascinuje člověka? Jak se tvoří?
• Der andere Prozess; Kafkas Briefe an Felice, 1969. Esej (česky Druhý proces : Kafkovy dopisy Felici, překl. Viola Fischerová, 2004).
• Das Gewissen der Worte, 1976. Eseje (česky Svědomí slov, překl. Zdeněk Jančařík, 1992).
• Der Ohrenzeuge; Fünfzig Charaktere, 1974. Vzpomínky.
• Die gerettete Zunge; Geschichte einer Jugend, 1977. Autobiografie (česky Zachráněný jazyk; Příběh jednoho mládí, překl. Jiří Stromšík, 1996). Canneti se zde zachycuje bolest ze smrti otce v dětství,
• Die Fackel im Ohr; Lebensgeschichte 1921-1931, 1980. Autobiografie (česky Pochodeň v uchu; Příběh života 1921 - 1931, překl. Jiří Stromšík, 1996).
• Das Augenspiel; Lebensgeschichte 1931-1937, 1985. Autobiografie (česky Hra očí; Příběh života 1931 - 1937, překl. Jiří Stromšík, 1998).
• Party im Blitz; Die englischen Jahre, posmrtně 2003. Autobiografie.