Rorýs našel Soběslava stojícího u otevřených dveří od knížecí ložnice.

„Je krásná,“ řekl kníže a Rorýs se postavil vedle něj.

Soběslav se díval na Adlétu, jeho ženu, která tiše oddechovala ze spánku. V rohu stála kolébka a u ní stará chůva. Soběslav dveře zase tiše zavřel.

„Někdy se bojím sám sebe, Rorýsi,“ řekl a vydal se chodbou k oknu.

„Proč to?“

„Říkají o mne, že jsem skvělý válečník,“ řekl Soběslav, spíše než hrdost však z jeho slov zazníval smutek. „Nazývají mne dokonce Českým Hannibalem, to proto, jak jsem s armádou překročil Sněžku. Ale dnes jsem si uvědomil i druhou stranu mince…“

Rorýs mlčel.

„Všechno svými nerozvážnými činy a vášněmi zničím. Sláva je jedna věc, ale co bude s mým lidem, až Prahu oblehne říšská armáda, která už na popud zhrzeného Oty byla vyslána? Co mi bude platná má ješitnost, když mne zajmou jako psa, když nenechám žádnou budoucnost mým dětem…“

Povzdechl si a pak pokračoval.

„I Adléta je mi cizí, můj příteli. Byla včera tak chladná, když jsem přišel do našeho lože… Jako by se mne bála! Ona, vlastní žena. Řekni, budím takovou hrůzu i u lidu?“

Rorýs se poškrábal na čele a řekl: „To je tím lámáním v kole. Lidi na to ještě nejsou zvyklí. Včera jsme takhle popravili patnáct zločinců, není tedy divu, že to paní Adlétu mohlo tak vzít.“

„Lámání v kole je dobrá věc,“ zastavil se na chvíli Soběslav. „Zafungovalo to a případní další vzbouřenci si zatraceně rozmyslí, jestli takhle chtějí dopadnout. Rád bych však dal své ženě i lidu najevo, že umím být rovněž jemný a dobrosrdečný.“

„Co postavit rotundu?“

„Zase?“

Rorýs pokrčil rameny a to už došli k oknu, rozevřel tedy jeho okenice. Na nádvoří jeden z ozbrojenců vypočítával zločiny spoutaného muže. Pak pokynul na kata a ten začal kladivem lámat kosti.

„Možná,“ zauvažoval Rorýs, „kdyby se to dělalo někde bokem… Celé nádvoří je tím pachem prosáklé a kdykoliv jde paní Adléta na čerstvý vzduch, musí tamtudy projít.“

„K čemu by mi bylo mučení bokem, když z nich nepotřebuji žádných informací? Nepředal bych žádné poselství dalším lumpům. Jen ať se lidi dívají. Ale ostatně… o mučení, jsem Rorýsi, mluvit nechtěl. Jde mi spíš o ty války.“

„Máme dobré šance, i když jde o císaře…“ odtušil Rorýs.

„Jako Břetislav u Brůdku…“ poškrábal se Soběslav na bradě.

„Jako on.“

„A řekni, jak to vzápětí s vítězným Břetislavem dopadlo?“

Rorýs se odmlčel, ale pak řekl: „Císař se vrátil a dostal Prahu na kolena.“

„Přesně,“ kývl kníže hlavou. „Tak vidíš: i kdybychom bitvu vyhráli, dopadneme stejně. Proti Němcům se nedá vést dlouholetá válka, na to jsme příliš malí. Každý dílčí triumf je jen dětinskou eskapádou, za kterou přijde rodičovský výprask.“

„Jistě je z toho cesta ven. Jsi přece rozumný muž a kníže dobré země.“

„Ale já tu cestu nevidím,“ rozhodil Soběslav rukama. „Jsem totiž jen válečníkem a tato země potřebuje spíše schopného státníka.“

„Za tvé vlády je relativní klid…“

„Až na tu říšskou armádu, co nám klepe na vrata, že?“

Oba zase umlkli. Zdola z nádvoří se ozýval smrtelný křik umírajícího odsouzence.

„Snad bude po bitvě má mysl jasnější,“ mávl rukou Soběslav. „Nyní bychom se měli soustředit spíš na taktiku. Uděláme to jako Břetislav u Brůdku… Vybudujeme záseky. V Krušných horách se skvěle vyznáme a navíc budeme odpočatí.“

„Zní to jako dobrý základ plánu,“ kývl Rorýs hlavou.

Za svítání druhého dne, když jádro armády opouštělo hradiště, stál již Rorýs před branami, pokryt krustou ze sněhových vloček, které pozvolna padaly z ocelově šedé oblohy.

„Vidíš ho,“ řekl Slavan, statný muž s palicí. „Ten se musí už do války vyloženě těšit.“

„Chm,“ přikývl Jaroslav, který kráčel vedle něj. „Hle, bratr Vít.“

Polní kaplan šel kolem nich, tvář zachmuřenou.

„Snad se tolik nehrozíš bitvy, příteli?“

„Té také,“ mávl pobožník dlaní. „Jen hlupák či šílenec by šel s lehkým srdcem proti císaři. Je zde však ještě jiná věc, co mne tíží.“

„Nu, co je to? Snad ne nějaká katechetická nesnáz,“ zasmál se Jaroslav.

„Kdeže. Jde o dávného přítele, také kněze, z Chlumce. Zradil jsem před lety jeho důvěru a zapřísáhl se, že mu již nepřijdu na oči. No, a teď prý máme právě tam stavět záseky a čekat na boj…“

„O co šlo?“

„O tom se nepřísluší knězi moc mluvit,“ zamručel Vít.

„Takže šlo o ženskou!“ zvolal Slavan a oba válečníci se rozesmáli.

„No, ano,“ kývl rychle kaplan a rozhlédl se, zda je nikdo neposlouchá. „Co vám mám povídat, na vsi vše žije skoro po způsobu zvířeckém, i muži víry.“

„Přebral jsi mu ženu?“

„Přebral,“ potvrdil s žalem v hlase Vít. „A přitom jsem byl natolik drzý, že jsem mu vše tajil, do posledního okamžiku mu lhal do očí a to až do chvíle, než má láska přinesla jeho milé smrt.“

„Zabils ji?“

Vítovi zaskřípaly zuby.

„Dobře, to asi ne… Tak co se tedy stalo?“

„No… Smilnili jsme v domě, ve kterém jsem byl léčit nakažlivou chorobu. Já byl uchráněn, ale ona se zimnicemi nakazila a do pár týdnů…“

Zakroutil hlavou.

„Nu, to jsi porušil kolik… ehm, čtyři přikázání?“ zašklebil se Jaroslav.

„Přijdu do pekla,“ řekl Vít. „Více mne však trápí přítelovo pohrdání. Byli jsme jak bratři, než nás hřích rozdělil…“

„Měli bychom brzy utábořit,“ odtušil Rorýs, který jel knížeti po boku a který si povšiml zmožených výrazů v tvářích mužů.

„Dobrá. Jak se jmenuje tato ves?“

„Vrbčany, pane,“ řekl panoš, který kráčel vedle koně. „Kdysi tu bývalo slavníkovské opevnění.“

„A jak vidím, je tam i kostelík vhodný k malé mši,“ řekl Soběslav a pak se obrátil na své rytíře: „Utábořte se kolem této vsi. A sežeňte mi kaplana.“

Minula půlnoc a rytíři se rozcházeli ze mše do svých stanů. Hustě chumelilo a boty se jim bořily do závějí. Kaplan osobně děkoval místnímu faráři za propůjčení prostor, pak poslal stařičkého kněze domů a přistoupil blíž k Soběslavovi.

„Tvá slova jsou křesťanská,“ řekl mu kníže. „Ale plane z nich bojovný duch.“

„No, láskou k bližnímu zřejmě císařské vojsko nezmůžeme…“ osmělil se Vít.

„To ne, příteli,“ usmál se Soběslav a utáhl si plášť, neboť vítr zesílil. „Přesto i tu lásku budeme možná potřebovat.“

„Pane?“

Bezděky se dali do chůze podél ztichlé vsi. V dálce ještě žhnulo z tábora pár ohníčků.

„Nedávno jsem o podobné věci rozmlouval s Rorýsem,“ začal kníže zádumčivě. „Jednu noc jsem totiž probděl s ředěným vínem u krbu a přitom jsem přemýšlel. A uvědomil si pár věcí. A hodně věcí začal vnímat jinak…“

„Stále nerozumím…“

„Víš, Víte, kdo většinou vítězí ve rvačkách i bitvách?“

„Ten nejzdatnější?“

„No, ano, ale to jen když se bavíme o třeba čestném turnaji velkých mužů… Já však myslím obyčejnou bitvu a prosté vojáky.“

„Tedy ten nejdisciplinovanější?“

„Kdepak. Je to ten nejsurovější. Ne skvělý válečník, ne statný muž. Ale ten, který se neštítí ničeho. Hrdlořez. Byl jsem hrdý na své válečné umění. A pak jsem prozřel, že jsem vlastně hrdý jen na jakéhosi šibeničního psa, co ve mně dlí… Ta výprava do Polska… Byla to dost nerozvážnost. Stydím se za ni.“

„Proč jsi, můj kníže, nic neřekl u zpovědi?“ zarazil se kaplan.

„Ah!“ mávl kníže rukou. „Ze zpovědí se staly zmechanizované obřady. Jen ti říkám, kolikrát jsem vzal jméno nadarmo a tak, a pak drmolím otčenáše… Teď se nechci bavit s knězem, ale s přítelem a důvěrníkem, za kterého tě mám.“

„Dobrá,“ řekl Vít. „Co to tedy znamená pro bitvu?“

„To,“ řekl pomalu Soběslav a jako by vážil každé slovo, „že ji nechci vyhrát s bandou krvežíznivých zvířat. Nechci vidět nadšení z vraždění, ale radost ze služby svému knížeti a své zemi. Nechci vidět triumf z porážky nepřátel, ale triumf z bohem požehnané ochrany před agresorem! Praktičtěji řečeno, nehodlám nyní zvedat morálku sliby odměn, žen, krve, nechci ostouzet nepřátele.“

„Abych to řekl prostě,“ zastavil se kaplan. „Chceš císaře porazit, ale přitom nenaštvat?“

Kníže se usmál.

„Přesně tak. Takhle to udělal i Boleslav a jeho vláda byla pak požehnaná. Břetislav tak neučinil a brzy měl Prahu plnou Němců. Historie i vlastní pokání nás mají co naučit a já jim chci být tentokrát pilným žákem a neudělat chybu. A hlavně, uvaž: hlavní záminkou císařova útoku jsou Otovy nároky. Zabijeme či zajmeme-li tohoto Moravana jako prvního, pak bude další bojování zbytečné.“

Vít se zamyslel a pak v něm hrklo.

„Mám tedy nápad, kníže,“ řekl. „Čas od času se bitvy provázejí zjeveními svatých, nalezenými relikviemi a jinými zázraky. Takto bychom mohli naplnit srdce mužů vírou, která zpevní i jejich paže!“

Pak pohlédl na kostelík a dodal: „Byli zde Slavníkovci. Myslím, že by nebyl žádný div, kdyby se tu našel, dejme tomu, praporec svatého Vojtěcha.“

„Dobře,“ promnul si kníže bradu. „Pak ještě vezmeme nějaké staré kopí, které prohlásíme majetkem svatého Václava. A kdo bude pochybovat…“ nadechl se kníže, pak však zahlédl Vítův pohled a trpce dodal: „Dobře, lámání v kole zkusím omezit…“