Dnes a denně vzpomínám na slova bývalého ministra pana Michala Kocába, když tvrdil o našich tmavších sousedech, že se s nimi dá žít, že jsou jen trochu hlučnější. Mnohokrát mě napadlo mu poslat soukromý dopis s pozvánkou, aby na dva dny přijel. Klidně na mé náklady. Proč na dva dny? Protože za jeden den by nepostihl všechno. Od božího rána rámus. Mlácení dveřmi, kopání do výtahu, věčný řev, protože tito spoluobčané se pravděpodobně rodí s nedostatečně vyvinutým sluchovým orgánem. Jakmile se do panelového domu nastěhuje jedna rodina, do půl roka tu žijí rodiče obou přistěhovavších se manželů, jejich dalších několik dětí i s rodinami a jejich ostatní příbuzní. To není výmysl, ale realita.
Koupila jsem si tu byt před 3 lety,
protože jsem tu měla práci. Pečovala jsem o bývalou starší kolegyni. V té samé době do bytu v prvním patře přibyla rodina
tmavší pleti, která čítala matku, otce a tři 15ti – 18ti leté
dcery. Ty si našly partnery a mají už i své děti. Do roka
přibyla sestra otce původní rodiny s druhem a čtyřmi dětmi.(
Jejich nejstarší dcera už má také své 2 děti.) a matka matky,
tedy babička, s postiženým synem. Po čase přišli i obojí
prarodiče.
Protože tito spoluobčané nezapomínají na své kořeny,
jakmile vysvitne slunce posedají si na schody, jako kdyby bydleli v
maringotce. Vedle sebe mají nezbytný hrneček kafe a samozřejmě
cigarety popř. krabičku s tabákem a baličkou. Někdy nechybí ani
pivo. Opravdu jim to nezávidím, pouze konstatuji. Jejich děti
běhají od ničeho k ničemu a protože hračky je nebaví, ničí
to, co mají v dosahu – větve keřů, nádoby na odpad, trávníky,
záhony, květiny. Nikdo z rodiny je nenapomene. Papíry pohazují všude kolem, aniž by jim někdo řekl,
že do těch nádob, které jim sloužily jako klouzačka, se dává
tříděný odpad. Ten samozřejmě také netřídí.
Do jekotu malých i větších dětí
hrají z okna na nejvyšší míru puštěné hudební přehrávače
s jejich oblíbenými melodiemi, které občas doplňují i vlastním
zpěvem. Aby toho nebylo málo, tak ti dospělí, kteří se už na
schody nevešli, jsou na balkonech a hulákají na ty, co jsou
venku.Pokud je počasí k posezení nevhodné, znějí oblíbené
melodie z oken i tak. Přece nemohou ostatní obyvatele vyjmout z řad
posluchačů. Děti mohou ven za každého počasí, takže řev z
balkónů neustane, je jen trochu větší, protože vzhledem k počtu
dětí je nutno je překřičet. Opravdu idyla. Ovšem večery a noci
jsou pro některé dospělé jedince rájemí. Uzamčené
dveře sklepních kójí jsou několikrát v týdnu vykopané,
rozsekané,vylámané. Obsah všech beden, kufrů, pytlů a já nevím
jakých ještě obalů, jsou vysypány do přístupových chodbiček,
a vše, co se dá zpeněžit, je odcizené. Od ledna tohoto roku jsem
měla vykradený sklep pětkrát. Jsem opravdu ta nepříjemná bílá
utlačující většina? Jsem rasistka, pokud chci žít spořádaně
a v klidu a souhlasím s tím, co jsem sdílela na facebooku?
