Babička

Když jsem měla tu možnost ji poznat, byla už stará. Chodila sehnutá o holi, vždy s dokonale spletenými vlasy do  copu a ten následně upravovala do drdůlku. Denně sedávala v kuchyni ve velkém křesle, kterému říkala "fotel." Fotel byl fortelný kus starého nábytku, na bytelných nízkých nožkách z tmavohnědého lakovaného dřeva, které rámovalo křeslo s vínově červeným polstrováním. Vypadalo jako královský trůn. Babička vždycky oblečená jakoby chtěla někam odcestovat, si uvařila kafe z melty, přidala 3 kostky cukru, zalila je mlékem a pomalu upíjela. Měla svůj hrnek - cibulák, nerezovou lžičku s iniciálami AR (Anděla Ratajová) a vyšívanou utěrku, aby se nepokapala. Byla naprosto svá. Vše, co slyšela od cizích  pro ni bylo svaté. Poslouchala jen pana doktora, paní lékárníkovou a kněze. Občas s ní bylo těžké pořízení, ale to mi docházelo až později. Když  byla se mnou doma, tak mi taky vyprávěla - příběhy z Vídně. Nechápala jsem, co je Vídeň, ale její příběhy se mi líbily - byly veselé. Třeba o tom, jak paní domácí neuměla vařit nebo jak připálila husu.

Dneska už vím, že babička, která byla původem  ...von... vyprávěla to, co zažila, když utekla s jednou hereckou společností. Ale o sobě nikdy nemluvila, vždycky jen o těch kolem. Asi byla v té době velmi šťastná, přestože žila po podnájmech a neměla nijak velký finanční příjem. Sama toho moc neuměla, tedy kromě háčkování a zpěvu. Ale byla opravdu hezká. V mládí ty její vlasy sahaly až po kolena. Starala se o ně. Vždycky je "koupala" v heřmánku. 

Pravděpodobně trpěla nějakou psychickou poruchou, ale to se projevilo až v době, kdy se mi narodil bratříček. Nejprve si toho nikdo nevšiml, ale pak začal babičku rozčilovat jeho pláč. V té domě už moc nevycházela ze svého pokoje, ale jakmile zaplakal a maminka u něj nebyla, babička okamžitě stála u postýlky a snažila se mu zavřít pusinku. Protože se mi to nelíbilo, došla jsem pro mamku do koupelny a ona včas zasáhla. Tatínek nebyl doma, učil v Kurzu hudební výchovy a ani tomu nechtěl věřit. Ale maminka mu pak ukázala stopy po rdoušení a babička už k bratrovi nesměla. Tohle bylo to poslední, co mohla udělat. Naši ji nechali vyšetřit a pak se čekalo na přijetí do psychiatrické léčebny. Toho se ale babička už nedožila. V den, kdy měla být odvezena, zemřela. Tehdy se mluvilo o "spánkové mrtvici". Určitě pro tu nemoc existuje jiný termín, ale nikdy jsem se na to rodičů neptala. 

Až po hodně dlouhé době jsem zjistila, že život s babičkou byl pro mamku utrpením a věčnou starostí. Bála se samozřejmě i o mě, když jsem stonala a byla doma. Třeba když  ležela v nemocnici a já byla doma jen s babičkou. Večer na mě dohlížela teta Raková nebo strejda Rak, protože táta ještě nebyl propuštěn. A když pak byl už doma, po večerech ještě  pracoval. Babička ve své chorobě některé věci nevnímala. Nádobí, které se používalo na jídlo, občas brala i na svou tělesnou potřebu. Maminka neustále vyvařovala hrnce, sterilizovala příbory a ve vařící vodě a jádrovém mýdle drbala hrnečky a talíře. Ale to všechno jsem se dověděla až když jsem byla v postpubertálním věku. Dříve bych to nejen nepochopila, ale ani tomu nevěřila. Pamatuji si na večer, kdy babička umřela. Musela jsem jít spát do postele k mamce. Když jsem se ráno probudila, babička už nebyla mezi námi. Strašně jsem ji chtěla vidět. Naši nechtěli, ale nakonec mě maminka dovedla k posteli, kde babička ležela. Měla na sobě úplně nové šaty, co jí maminka ušila do léčebny a na krku křížek. Oči měla zavřené a vypadala, jako by spala. Po letech mi maminka prozradila, že než umřela a už o sobě nevěděla, neustále opakovala jméno Jiří. Pochopila jsem. Dědeček se jmenoval Emanuel.