Jdu spánkem smrti k Bohu já,
vojácká duše poctivá.

- Johann Wolfgang von Goethe

„Dal bych si kávu,“ řekne Colloredo.

Blízká prohlubeň se hemží Turky.

„Kávu se smetanou,“ dodá hned.

„Radši bez smetany,“ odvětí Jeník, aniž by odtrhl oči od nepřítele.

„Pak je ale hořká.“

„Proto piju kávu. Protože je hořká. Hořké neznamená špatné. Ne nutně.“

„Snad ne,“ ucedí Colloredo. „Taky si rád vychutnám hořkost, ale někde pod zjemňující smetanou. Prostě, když je jí jen tolik, kolik sám chci., když je pod kontrolou.“

Jeník se otočí a pohlédne na přítele. Pak se obrátí a vydá povel, zaburácí pušky a jednotku zahalí dým. Vojáci se točí: kdo vystřelil, láduje; kdo má naládováno, střílí.

„Palba dle uvážení!“

Střílí do mlhy. Nepřítel kráčí přes své mrtvé.

„Šavle!“ křikne Jeník a sám tasí.

Pušky mlčí. Jeník pozvedne ruku se šavli, jednotky se sráží jak dvě vlny a ostří zvoní o záštitu nepřítele.

Nad bitvou plují mraky, z jejichž výšky vypadá šarvátka malicherná a zbytečná. Sotva přeputují od obzoru k obzoru, je po všem a rakouské jednotky zdálky sledují zkroušené Osmany, jak nakládají na vozy své mrtvé, aby z nich mohli postavit trudné hranice.

„Dnes jsem nikoho nezabil,“ říká Ingmar. „Dvakrát jsem vystřelil a pokaždé minul. Pak jsem bojoval se šavlí a dva Turky zranil. Snad nakonec umřeli, ale poslední rána nebyla ode mě.“

Jeník se otočí.

„Znám váš názor na takové zabíjení, pane Svarthjarte,“ řekne. „A vaše slova mi tanou vždy znovu v mysli, když vidím výjev, jako je tento.“

Těla už jsou na vozech a turecký průvod s nimi mizí za obzorem. Jeník naráží na hovor, jenž s Ingmarem vedl před pár dny.

„Vy jste přece nebyl odveden, ale vstoupil do armády dobrovolně,“ řekl tehdy Jeník. „Proč jste tak vlastně učinil?“

„Přece jsem se k armádě přidal jako lékař.“

„Zdá se, že ano, ovšem i vy jste zabil řadu lidí.“

„Ano, a nakonec se ze mě stal velitel, takže dávám rozkazy k zabíjení a posílám lidi na smrt. Beru to a konám svou povinnost, ale nikdy jsem se s ní nesmířil. Tedy, myslím, že ne.“

Ingmar Svarthjart patří do čtvrté generace Švédů žijících v rakouských zemích. Rod Svarthjartů se snad do střední Evropy přistěhoval někdy za třicetileté války. Nějakou dobu provozovali drogistickou a později lékařskou živnost v Praze, od úsvitu osmnáctého věku potom ve Vídni. Se silným rodinným akcentem na tradici dávali svým dětem švédská jména, ovšem jediný jazyk, kterým Ingmar i jeho rodiče vládli, byla již němčina.

Jako lékař se dal k armádě; postupně si pak vydobyl uznání i hodnosti, až skončil ve velení vlastní pěchotní jednotky.

„My jsme tuhle válku nevymysleli, pane Svarthjarte,“ ozve se Colloredo. „My jsme do ní jen, dobrovolně či ne, vstoupili s touhou, aby, když už musí být, dopadla dobře pro nás a nikoliv pro ně. Běžte na audienci k císaři Josefovi či carevně Kateřině, chcete-li někomu věnovat pohled plný výčitek nad mrtvými.“

„Diplomaticky řečeno,“ kývne hlavou Ingmar. „Člověk musí sám sobě omluvit takové jednání, k jakému jej válka nutí, jinak by skončil v temnotě paradoxu mezi vojenstvím a obecně platnou morálkou, jakou mu vštěpovali rodiče a o jaké slýchával v kostele.“

Na to již Colloredo neodpoví. Je duchem jinde a snad ani příliš neposlouchal Ingmarovu odpověď.

I starý rod Colloredů z Wallsee přišel do českých zemí za třicetileté války. Nadporučík hrabě Rudolf Josef von Colloredo-Mannsfeld je synem hofmistra Františka de Paula Gundaccara von Colloredo-Mannsfelda, významného diplomata a toho času vícekancléře Svaté říše římské. Vojenství je u Colloredů tradicí a Rudolf Josef se v uniformě cítí nadmíru dobře.

Ač Colloreda hodnost, dílem zasloužená i díky urozeného původu, stavěla oficiálně nad Jeníka, prakticky mu spíše vždy naslouchal a bral jej s respektem jakožto zkušenějšího taktika v poli. Silné a vzájemné přátelství umožňovalo Colloredovi proniknout pod vrstvu pozlátka aristokratického důstojnictví a dostat se do předních linií, Jeníkovi zas otevíralo dveře mezi vyšší šlechtu.

O podporučíku Janu Jeníkovi, jako o stoickém osvícenci, rakouském vojákovi a bystrém pozorovateli jedné doby, vypovídá tento příběh. Byl chudým šlechticem s hrdostí užívajícím svého rytířského titulu. Šlechtického stavu prvně rod Jeníků nabyl až koncem šestnáctého století, kdy sám Rudolf II. povýšil Janova praděda Svatoše Jeníka na vladyku.

Jako mladý byl chovancem jezuitského řádu ve Svatováclavském semináři a studoval gymnázium, z něhož později přešel na filozofii a práva, která nedostudoval. I jezuitským létům dal vale. V sedmdesátých letech osmnáctého století, souhrou toho, že se Jeník začal zajímat o osvícenské myšlenky, že byl jezuitský řád zrušen a že se též mladý student dostal do finanční nouze, započala Jeníkova vojenská kariéra.

„Pánové, v táboře si dáme každý dvě kávy, jednu se smetanou a jednu bez ní, neboť musíme rozseknout náš spor,“ pronese Colloredo se zjevně lehkým duchem, neboť ležení už je opravdu blízko a bitva dopadla dobře.

„Myslíte, že nedostatečná blízkost dvou zážitků nám je vždy brání dostatečně srovnat?“ zeptá se pobaveně Jeník.

„Soudím, pane Jeníku, že jste kávu se smetanou neměl již opravdu dlouho, proto ani nevíte, že je lepší, nežli bez ní.“

„Jako bývalý vojenský lékař vás prosím, abyste mě z toho vynechali,“ řekne Ingmar. „A také bych vás rád upozornil, že pití mnoha káv může způsobit tachykardii a nevolnost.“

„Přátelé,“ zasměje se Jeník. „Jak se výtečně doplňujete. Colloredo je ďábel na jednom rameni, hlas emocí, zatímco Svarthjart se svým chladným rozumem jej usměrňuje z ramena druhého. A člověk aby si pak z toho vybral.“

S veselou náladou přichází do stanu, kde pokračují v rozhovoru, zatímco na stole taktická mapa němým hlasem vypráví příběh války.

Vstup do stanu se rozevře, když jsou v nejlepším, a v něm stojí voják Michael Fleischmann.

„Pane Fleischmanne, rozsuďte nás, prosím,“ řekne Colloredo. „Jsou pěknější holky v Itálii, nebo v Rakousku?“

Michael si nejprve důstojníky prohlédne, jako by se zbláznili, pak si ale odkašle a výraz v jeho tváři naznačí, že nese vážné zprávy.

„Pane,“ řekne hlasem, z nějž zní udýchanost spěchu. „Je zde muž, původem z Rakouska, který tvrdí, že utekl ze zajetí. Viděl ze severu pochodovat turecké šiky, snad pět šest setnin.“

„Obešli nás,“ odtuší Colloredo.

„Nebo o nás neví, jako my jsme nevěděli o nich,“ podotkne Ingmar.

„Ať ten muž vstoupí,“ vybídne Jeník a otočí se ke kumpánům: „Cítím ve vzduchu bouři, přátelé.“