Zdusaná cesta utíká pod nohama a Jeník se ohlíží. Na sto sáhů za jeho granátníky se plouží vesničané z obce, jež právě zanikla. Pohled na ztrápené tváře neozbrojených mužů a žen připomene na všechny dopadající stín války. Část pěchoty uzavírá útvar a hlídá vesničany zezadu, zbytek Ingmarovy setniny pochoduje vpravo od granátníků a před Jeníkem a Ingmarem pak, setninu po setnině, je celý Brentanův oddíl.

„Takové ztráty,“ mručí Ingmar, když kráčí vedle Jeníka. „Tolik mrtvých. A zakončíme to tak chmurnou podívanou. Nevím, jak vy, ale mám z toho pocit, jako by statečné legie byly odměněny decimací.“

„Pane Svarthjarte,“ řekne Jeník. „Věšení nikomu nezvedne náladu. Abych pravdu řekl, sám tyhle věci nerad vidím. Ovšem, kdo by to do pana Celleho řekl? Dal bych za něj ruku do ohně a jeho služba byla bez poskvrn… Snad mám k mužům příliš familiární vztah a nemůžu potom takové věci vidět a předvídat.“

„Žádný velitel by to nemohl vidět,“ řekne Ingmar. „Ta touha dezertovat, ta se rodí spontánně. Voják potom utíká, ani sám neví, jak se na tu dráhu dostal.“

„Jako pan Grammer. A vidíte, co jemu osud nachystal.“

„Dělal jsem, co šlo,“ povzdechne si Ingmar. „Ale někdy je všechno málo. Všichni se nedají zachránit a každého nemůžeme dovést do bezpečí. To jsme se už naučili, Jeníku. A přece vám nezávidím to, že jste v bitvách stál u velení a posílal setniny do ohně. Ani panu Colloredovi, který to vše zaštiťoval hodností a zodpovědností.“

„Eh,“ mávne Jeník rukou. „Máme zas těžké myšlenky. Třeba s příjezdem do Zemlinu přijdeme na lepší. A kdo ví, snad nakonec Bělehrad bude náš a půjdeme zas do Rakouska.“

„Do Gmundu?“ usměje se Ingmar, jako by si vzpomněl na něco příjemného.

„Do Vídně, do Gmundu… Nebo do Prahy, do Kladrub. Ta místa mi chybí.“

„Jak dlouho už spolu sloužíme? Nebude to deset let?“

„Máte zřejmě pravdu,“ řekne Jeník. „Od pruského tažení. To je dlouhá doba.“

Jeník s Ingmarem se prvně setkali v německém Schorndorfu, poblíž města Stuttgartu. Jednotky tam ležely delší dobu a Jeník s Ingmarem, toho času ještě lékařem, se potkali na obědě u svobodných pánů z Atsche. Pokračovali pak spolu i do zimních kvartýrů v Teplicích, kde již byli dobrými přáteli.

Ingmarova racionalita Jeníkovi učarovala a z muže, který se dříve k osvícenství hlásil spíše na základě emocí, se stal vcelku sečtělý důstojník, jenž rád se svým přítelem diskutoval a vedl četné polemiky, na což bylo v lázeňském městě v časech před válkou dost příležitostí.

Z války o bavorské dědictví nakonec vyšli lehce, když po několika přesunech neviděli ani jeden boj, a pak válka skončila náhle, zrovna jako začala. Nejhorší zkouškou byla těžká Jeníkova nemoc, ve které o něj Ingmar pečoval až do té doby, než byl Jeník převezen do lovosické nemocnice. Z horeček se probudil do mírové doby, v níž se jako přátelé opět setkali.

V Týnci spolu vyšetřovali případ vojáka Volánka z Jonesovy setniny, jenž znásilnil venkovskou dívku. Po směšné šarádě s vesnickými porodními bábami teprve Ingmar potvrdil, že je děvče těhotné. Volánek byl potrestán dvaceti ulicemi.

O pár let později byli oba povýšeni na desátníky a dostali šikovatelské hole. Ingmar, dříve spíše odměřený, získával s Jeníkem schopnost se bavit, vychutnat si volný čas a využít všech výhod, které důstojnická hodnost nabízí. Navštívili nepočítaně zámečků, kvartýrovali v mnoha veselých hostincích a v nejednom domě zámožných lidí s pohlednými dcerami.

Tou dobou Jeník opět onemocněl. Plival a zvracel krev. Lékaři soudili, že jde o souchotiny a Jeník se loučil se životem, opět to však byla péče přítele Ingmara, který mu pouštěl žilou, že se z nemoci vykřesal. Po celou dobu jejich přátelství tak cítil, že je mu zavázán svým životem.

Zpomalují a zepředu se ozve hluk.

„Pane,“ přiběhne poddůstojník pěchoty. „Bellegriniho pluk.“

Za chvíli oba přátelé vidí, jak je pozvolným krokem míjí setniny a pak se celý druhý pluk stáčí na západ.

„Pane Jeníku!“

Na koni k nim přijíždí velitel jedné setniny, poručík Christiani.

„Pane,“ řekne Jeník.

„Kdepak máte Colloreda?“

„Se setninou jägerů pronásleduje zbytky janičářů.“

„Celý Colloredo,“ zasměje se Christiani. „Nedá si pokoj.“

„Ke stíhání dal rozkaz generálmajor Brentano,“ podotkne Jeník a Ingmar hned doplní: „On se k tomu jen dobrovolně přihlásil.“

„Blázen,“ zakroutí Christiani hlavou. „Asi se netěší na zemlinské krčmy. Každopádně, my jedeme na obhlídku a pak zas k Bělehradu. Potkáme se ve městě.“

„Pane.“

Christiani popožene koně a odkluše pryč.

„Myslíte, že to Colloredo bere osobně?“ řekne po chvilce Ingmar.

„Určitě,“ odvětí bez váhání Jeník. „Všichni to bereme osobně. Jsem rád, že se přihlásil, jinak bych šel asi já s granátníky.“

„Vždyť nemáte granáty a navíc se granátníci na stíhání nehodí.“

„Proto jsem rád, že šel Colloredo. Snad to vyřídí rychle.“

„A bez ztrát,“ dodá Ingmar.

Kopcovitá krajina se začne svažovat a před vojáky se otevře výhled na Bělehrad v celé jeho kráse. Město leží na soutoku Dunaje a Sávy. Dunaj město půlí na severní a jižní část. Z té severní se občas ozývají děla i pušky, jak se o ni stále bojuje. Sáva pak roztíná tu část na jihu. Západní předměstí, ležící před řekou, se nazývá Zemlin nebo též Zemun. Je to část města, před níž leží stany vojáků a za nimi pak je široký pás domů, náměstí a vil takřka nezasažený válkou, v němž kvartýrují rakouští vojáci spolu s měšťany. U řeky začínají rozbořené domy a za ní je pak historické jádro Bělehradu, které teď patří Turkům.

„Někde v Zemlinu pobývá i císař,“ řekne Jeník.

„Slyšel jsem, že tam teď není. Ale kdo ví,“ odvětí Ingmar zamyšleně.

„Pochybuji, že Bělehrad dobudeme,“ pronese Jeník, když obhlíží linie řek, stromů i nesčetných ulic a střech. „Určitě ne letos. Vždyť jsme rádi, že vůbec držíme Zemlin.“

„Na východě jsou Turci a na severu to asi taky brzo vyhrají. Dovedete si, Jeníku, představit, co by se stalo, kdyby náhle ze západu útočily ty setniny, s nimiž jsme se utkali?“

„Je pravda, že skoro nevidím hlídky. Odsud by útok nikdo nečekal,“ řekne Jeník.

„Musím tedy uznat, že jste měl pravdu. Dobře, že jsme je zastavili.“

Také Ingmar měl pocit, že Jeníkovi, který byl doma v taktice a při velení, vděčí mnohokrát za svůj život. Ač měli muži většinu z toho času, co se znali, stejnou hodnost, on se jako velitel nikdy necítil. To Jeník dokázal otěže i v tom nejhorším chaosu pevně sevřít, vzít za všechny ty chlapy zodpovědnost, a když ne zvítězit, tak alespoň přežít.

„Nechme na chvíli úvahy o válce jiným,“ navrhne Jeník lehkým hlasem, když už jdou rozpoznat první domy a hemžící se lidé v ulicích. „Snad si v Zemlinu zas jednou připomeneme, jaké je to žít a ne jen pořád umírat.“

Obloha potemní. Nadejde horká noc. Od Zemlina se ozývají veselé i ustarané hlasy, zatímco ze čtvrtí za Dunajem zní dělostřelba a někde ve tmě bělehradského centra, za třpytící se řekou Sávou, je cíl veškerého snažení, který teď Rakušanům i Rusům nedá spát.