Uprostřed pole stál vysoký kmet,
mohl tam být tak pět set let.
Kůže scvrklá, paže prošedlé,
nezajímal se nikdy o ty od vedle.
Stál tam jako velký pán,
smířen s údělem, který mu byl dán.
Nikde nikdo, jenom pole lán,
stál tam těch pětset let úplně sám.

Čas od času do polí uléhal
a pod proudícím větrem sen se mu jednou zdál,
že už nemá nohy dřevěné,
vlasy zašedlé a tváře povadlé
a v klobouku díru.
A že znovu našel v Slunce víru.
A že každý jeho další den,
bude celý jako tenhle sen.

Pak přišli lidé a znovu ho postavili,
nohy hluboko do země mu ukotvily.
Vítr mu profukoval tu kloboukovou díru...
I přes nekonečnou samotu, měl na to stát tam sílu.
jedinou jeho společností
mu byli ptáci, kteří už dávno našli své štěstí,
vždycky když na podzim odlétali,
tiše jim záviděl, že takovou volnost mají.

A když se zjara vraceli,
Svoje zážitky mu špitali...
Stál tam kdysi a stojí tam dodnes
jeho klobouk už mu dávno vítr odnes.
je to jen strašák do polí,
jeho příběh ti nikdo jiný nepoví .
Bude tam stát stále sám...
...ubohý osamocený pole král...

by lenae