Vzpomínky rozeseté větrem v širé lány...
Poštolčí oblohou
větrná křídla jdou.
Duch zoraných remízků
zmrtvýchvstalá stromořadí
neseslal nahým lánům.
Znavené topoly
vykloubené větve nebolí.
Nekrotí vášně větrných kohoutů,
v podnoží bažantí korouhvičky.
Obilí zlátne jako kdysi,
slunce nestačilo toliko zestárnout
nad hroby zarovnaných mezí.
Duch zoraných remízků
nesvádí obnaženými výmoly očí
svou dávně milou úvozovou cestu.
Provdána v zarostlou stráň
padlým stromům kdys těla kradla.
Jen vítr tentýž part si hvízdá,
notové linky v perutích dravců.
Stín písně zaváží mé hladové oči
sutí zplundrovaných vzpomínek.