Tohle jsem psala jedné vlahé letní noci na počest.
Noc je sama,
sama smutná dáma,
večer jen popíjí z koflíku červánků,
vlasy si rozpustí, rozestře po vánku,
jen si tak v župánku,
rozloží své tělo v hebké kráse,
kanapátko světa zalehne zase…
V době svého vymezeného času,
nahlíží do snů obyčejných lidí,
naslouchá jejich všemu hlasu
přivírá oči nad bolestí jež vidí,
přikyvuje hlavou v souhlasu,
s úsměvem, nad přáním malých dětí,
ve šťastných snech svých, až do nebes letí…
Pak k ránu, krokem svým rozkošnickým,
když úsvit vnada její chtěl by obhlédnout,
své svršky sbalí gestem majetnickým,
vláčná se vytrácí, opouští tenhle kout…
