Slyšel jsem svítit měsíc,
viděl jsem ticho.
Skrze mé okno,
tím stříbroskvoucím svitem,
ozářen jsem byl.
Postříbřen prachem z křídel nočních víl,
Snil jsem, snil a snil.
Veskrze prostý sen se mi zdál,
o Hamburku, nebo o Brémách,
o kovových skladištích , o tmavých uličkách,
o práci - solí ztvrdlých lidí.
Od té chvíle, oči vlastní mně tam vidí,
mé oči zářící touhou po upocené práci.
A ten sen? Ten sen se v dáli ztrácí, ale touha zůstává.
Ve strhaných dlaních chce mít život můj,
pevně držet se v jeho lanoví.
Jen páchnout, jako pravý člověk,
páchnout, jako pravý člověk,
ne inkoustem, ale prací.
