O kvalitě vyznamenání udělovaných diktátorskými režimy lze samozřejmě pochybovat, ale na druhou stranu je nutno uznat, že v tomto konkrétním případě název titulu vystihoval reálnou situaci – Karel Svoboda zcela nepochybně patřil a patří mezi “zasloužilé”, a to jak v oblasti populární hudby, tak i hudby filmové, divadelní a muzikálové. Dnes už je ve všech těchto oborech považován téměř za legendu a v české filmové hudbě patří spolu s Petrem Hapkou k mediálně nejvděčnějším tvářím. Zda byla oprávněná i druhá část uděleného titulu – “umělec”, lze jen těžko rozhodnout. Karel Svoboda není skladatelem velkého formátu jako byl ve sféře filmu Zdeněk Liška, Jiří Srnka nebo Luboš Fišer, ale nepochybně se dá označit za kvalitního hudebního řemeslníka, což také není málo. S jeho jménem je v tisku nejčastěji spojován výraz hitmaker, výraz výstižný a přesný – Karel Svoboda je více než cokoli jiného “výrobcem” převážně kvalitních hitů, čímž se také ocitá v jedinečné pozici autora, jenž jako jeden z mála překročil svou tvorbou hranice naší země a dočkal se i mezinárodního úspěchu. Svou schopností psát chytlavé“rodinné” melodie, snesitelné pro všechny generace, si pak vysloužil na jedné straně až nekritickou přízeň fanoušků a na straně druhé citelně chladnější přijetí u odborné hudební veřejnosti. Sám Karel Svoboda vidí spory ohledně hodnoty svého díla jednoznačně – o svých muzikálech tak například nekompromisně prohlásil: “Mým cílem není poloprázdné divadlo a ocenění kritiky. Já směřuji k divadlu plnému spokojených diváků.”

 

Gott ist Gott

Karel Svoboda se narodil v Praze 19.12.1938 a je starším bratrem skladatele Jiřího Svobody. Od dětství se soukromě učil hrát na piano, ale na střední škole vystudoval obor na hony vzdálený světu umění – obor zubní laborant. Medicíně se hodlal věnovat i nadále. Po absolvování vojenské služby se přihlásil na řádné studium na Lékařské fakultě v Praze a byl přijat. V době studií hrál s Dixielandem mediků, poté se přeorientoval na moderní jazz v HB kvintetu a nakonec po dvou letech lékařská studia přerušil a nastoupil do svého prvního profesionálního angažmá v Tanečním orchestru v kavárně Vltava, kde se mimo jiné seznámil se začínajícím zpěvákem Karlem Gottem. Na podzim 1963 se pak Svoboda stává jedním ze zakládajících členů jedné z našich nejučesanějších a nejméně rebelských beatových skupin - Mefisto, s níž účinkoval nejprve v Laterně Magice a od prosince 1965 v divadle Rokoko. Z těchto časů pocházejí jeho první gramofonové nahrávky. Po dvojici úspěšných instrumentálních skladeb Návrat Gemini a Start Gemini s vlastními klavírními sóly /rok 1966, vydáno i v tehdejším západním Německu/ následovaly vzápětí i první písňové hity: Stín katedrál a Tenhle bílej měsíc. Jeho autorských kvalit si začínají pomalu všímat i v zahraničí a tak účinkuje v roce 1966 s Mefistem v západním Německu a začátkem roku 1967 dokonce v televizní show Europarty v Paříži. Po jasném úspěchu další písně Depeše / zpívala Marta Kubišová /, odcestoval na Mezinárodní festival populár

ní hudby do brazilského Rio de Janeira, kde Helena Vondráčková soutěžila s jeho písní Vzdálený hlas/ text:Z.Rytíř/. Od roku 1968 se pak datuje Svobodova stále užší spolupráce s rodící se hvězdou české pop- music Karlem Gottem, která dala v průběhu následujících dvaceti let impuls ke zrodu desítek klíčových titulů tohoto zpěváka a vynesla mu v oblasti populární hudby mezinárodní věhlas. Spolupráce byla víc než úspěšně zahájena na dalším ročníku již zmíněného festivalu v Rio de Janeiro písní Lady Carneval, která se následně dočkala řady cover verzí v Brazílii, Francii, Maďarsku, ve východním i západním Německu, ve Švédsku a dalších státech.

Šanci má….každý mladý muž

Právě druhá polovina šedesátých let minulého století také vnesla do společnosti unavené komunistickými experimenty svěží vítr, liberálnější poměry, omezení zásahů cenzury, zmírnění politického napětí a částečné obnovení násilím přerušených kontaktů mezi východní a západní Evropou. Celospolečenské změny se pozitivně projevily i v dalším vývoji naší kultury. Dynamický pohyb a dostatek energie zajistili novým uměleckým proudům především mladí, dosud neznámí autoři. V oboru filmu se jednalo převážně o čerstvé odchovance pražské FAMU – Forman, Chytilová, Jakubisko, Jireš, Juráček, Menzel, Němec, Schorm a další. Nástup nové režisérské generační vlny se nesl ve znamení totální obrody českého filmu a dodnes je ve světě znám pod pojmem “československý filmový zázrak”. Významné změny poznamenaly v onom období rovněž situaci na poli filmové hudby, kde se objevuje řada nových jmen. V 60-tých letech navázaly kontakt s celovečerním hraným filmem skutečně mimořádné osobnosti : například v roce 1960 Jiří Šlitr, 1962 Jiří Malásek, roku 1963 Luboš Fišer, Jan Klusák a Angelo Michajlov, v roce 1965 pak Petr Hapka a právě Karel Svoboda, který byl i se svou skupinou Mefisto požádán o spolupráci na celovečerním režijním debutu Pavla Juráčka Každý mladý muž, kde zkomponoval hudbu k povídce Achillovy paty. Po tomto Svobodově prvním seznámení se světem filmu nastala dlouhá, sedmiletá odmlka a hudebníkova talentu využil až v roce 1972 režisér Antonín Kachlík, který jej přizval ke spolupráci na dvou nepříliš povedených filmech ze života současné mládeže – My ztracený holky a Jezdec formule risk /1973 /.

Východ - Západ

Prakticky v tomtéž okamžiku ale dochází k navázání dalšího, tentokrát již významného tvůrčího vztahu s dalším režisérem, Václavem Vorlíčkem. Dlouholetá a úspěšná spolupráce začala kriminálním dramatem Smrt si vybírá / 1972 / a především zdařilou pohádkou Tři oříšky pro Popelku /1973/. Za hudbu k tomuto filmu pak získal Karel Svoboda řadu cen, mimo jiné i na mezinárodním filmovém festivalu v Panamě. Pohádka Tři oříšky pro Popelku / natočena v koprodukci československých a východoněmeckých filmových studií / dosáhla neobyčejného mezinárodního úspěchu a obrovský zájem vzbudila i v Německu západním. Nabídky na spolupráci na sebe nedaly dlouho čekat a bavorský Mnichov se stal následně na dlouhých třicet let druhým domovem Karla Svobody. Situace, ve které se tím ocitl, nebyla lehká a odpovídala přesně absurditě tehdejších časů – skladatel ze země, kde tvrdou rukou vládl totalitní komunistický režim, měl paradoxně povoleno pravidelně odputovat do politicky znepřáteleného, svobodného, sousedního státu, aby tu pracoval a vydělával. Ale zase tak velký paradox to nebyl - kvalitní západní měna, se kterou se pak vracel zpět, byla pro komunisty vyrabovanou státní pokladnu až příliš lákavým soustem, kterému se nedalo odolat. Ze stejného důvodu byla práce v nesocialistických zemích povolena i řadě zpěváků – např. Karlu Gottovi. Neustálé putování mezi dvěma zcela odlišnými světy bylo náročné také psychicky – v našich podmínkách nebylo zvykem pracovat tvrdě a pod tlakem termínu, ale západoněmecká mentalita vyžadovala perfekcionismus a přesnost. Karel Svoboda neměl naštěstí pouze talent, ale i velký dar píle a pracovitosti, smysl pro disciplínu hraničící až s pedantstvím a hnacím motorem pro jeho práci byla i cílevědomost a zcela neskrývaná touha po úspěchu. Díky kombinaci těchto vlastností získal ojedinělou šanci vytvořit hudbu k desítkám německých a mezinárodních filmů: např. Aber Doktor, Der Salzprinz, Ein Engel im Taxi, El Cantor. Nejvýznamnějších úspěchů dosáhl hlavně jako tvůrce hudby k televizním seriálům, určeným převážně dětem – po dvaapadesátidílném animovaném seriálu Wickie und die Starken Männer natočeném v německo-japonské koprodukci a po seriálu Pinocchio /1977/ dosáhl v celé Evropě zcela vyjímečného ohlasu kreslený seriál Die Biene Maja – Včelka Mája, a to zcela jistě i zásluhou ústřední melodie interpretované Karlem Gottem. Za soundtrack k seriálu Die Biene Maja získal Svoboda v Německu pět zlatých desek a Cenu ministra kultury.

Byl jednou jeden…

Po celá ta dlouhá léta zvládal plně vytížený Karel Svoboda dělit svůj čas na produkci pro německý trh a na tvorbu pro československý film, televizi, divadla a české interprety. Stal se tak autorem hudby k Vorlíčkově filmu z vojenského prostředí Dva muži hlásí příchod / 1975 /, k jeho filmové trilogii Bouřlivé víno – Zralé víno – Mladé víno / 1976 – 1985 /, k pohádce Jak se budí princezny /1977 /, k absurdní komedii Což takhle dát si špenát / 1977 / a k televiznímu seriálu téhož režiséra – Létající Čestmír / 1984/. Nebývalý divácký ohlas provázel také znamenitý filmový muzikál Noc na Karlštejně / rež. Z. Podskalský, 1973, texty J. Štaidl /, kde kromě atraktivního hereckého obsazení zaujala asi nejvíce právě invenční a na kontrasty bohatá Svobodova hudba dovedená k dokonalosti povedenou instrumentací Václava Zahradníka. V tomto místě je ale třeba uvést, že nejznámější skladba snímku, ústřední milostná romance Lásko má, já stůňu, není původním dílem Karla Svobody. Jedná se o převzatou a přepracovanou melodii od anonymního autora ze 16.století, což nebylo v titulcích filmu uvedeno.

Častým partnerem Karla Svobody z řad režisérů byl rovněž Jindřich Polák, jemuž napsal hudbu např.k filmu Noc klavíristy /1976/, ke komedii Zítra vstanu a opařím se čajem /1977/, k detektivnímu snímku Smrt stopařek /1979/ a především k jednomu z vůbec nejlepších televizních seriálů Návštěvníci /1983/. Znamenité, výrazné, lehce hravé a zcela původní skladby vytvořené tehdy ještě málo používanou metodou – na syntezátorech, navíc přesně v duchu tohoto netradičně pojatého televizního projektu, patří k tomu nejlepšímu, co Karel Svoboda ve své dlouholeté kariéře vytvořil. V paměti většiny televizních diváků je však jeho jméno spjato spíše s dalším kvalitním, ale již  klasicky koncipovaným seriálem Cirkus Humberto / rež.F.Filip, 1988 /.

Vzhledem k obrovské šíři Svobodova talentu a k jeho nezdolné pracovitosti jistě nepřekvapí skutečnost, že se postupem času zařadil mezi nepřehlédnutelné osobnosti také v oblasti populární hudby. Právě Karel Svoboda, Petr Hapka a Angelo Michajlov dovršili v sedmdesátých letech proces propojení českého filmu s populární hudbou, kdy nejeden režisér zvyšoval atraktivitu svého díla hudebním doprovodem, vycházejícím z obliby moderní hudby a známých zpěváků, kteří se stále častěji objevovali v úloze interpretů ústředních filmových melodií. Tento stav byl charakteristický pro komedie a pohádky. Svoboda, Hapka i Michajlov se ovšem postupem času vypracovali a dostali se i ke spolupráci na společenských dramatech, detektivkách apod. Počet filmů, provázených zpívanými melodiemi, tak v jejich kariéře postupně klesal. Všichni tři jmenovaní se ale populární hudbě věnovali i nadále. Svoboda tak jen pro Karla Gotta napsal více jak osmdesát skladeb a podstatně rozšířil repertoár i dalším hvězdám socialistické éry – psal pro Václava Neckáře, Helenu Vondráčkovou, přispěl ke zdařilému pražskému startu začínající Hany Zagorové, v Německu nastartoval nejdříve kariéru Karla Gotta a později Jiřího Korna. Objevil v 80-tých letech neuvěřitelně populární dvojici Bartošová – Sepéši a v roce 1986 se výraznou měrou autorsky i dramaturgicky podílel na úspěšné LP desce italské zpěvačky Anny Rusticano. Svůj skladatelský um zúročil i při tvorbě hudby scénické – v roce 1972 vytvořil společně s libretistou a textařem I. Fischerem svůj první jevištní muzikál Byl jednou jeden, který v letech 1972 – 75 úspěšně provozovalo divadlo Večerní Brno. Scénickou hudbu pro klasické činoherní představení pak složil například pro inscenaci Medea ve Vlámském královském divadle v Bruselu, ke Goldoniho hře Náměstíčko v Národním divadle v Praze či k inscenacím Divadla O. Stibora v Olomouci.

Návrat

Po pádu komunismu v roce 1989 se na dlouhých šest let téměř zcela odmlčel a u nás je z tohoto období známa pouze jeho práce pro dva československo – německé projekty: seriál Dobrodružství kriminalistiky / 1991, rež.A. Moskalyk / a filmy a seriál Kačenka a strašidla a Kačenka a zase ta strašidla / 1992,rež.J.Polák /. Většinu tehdejšího času věnoval podnikání a svému soukromému rádiu Vox. Není se také čemu divit, v průběhu devadesátých let nebylo téměř pro koho skládat, jelikož se zcela a radikálně změnila situace na naší hudební scéně. Přestala existovat síť státem dotovaných kulturních domů, pulty obchodů byly náhle zavaleny léta nedostupnou hudební produkcí ze západu a dosud oblíbení televizní zpěváci socialistického středního proudu zmizeli ze dne na den z obrazovek. Krize ale netrvala dlouho – vznikla totiž propast, na jejímž jednom konci se ocitly pop hvězdy minulé éry hledající nové pracovní příležitosti a na konci druhém nemálo posluchačů tesknících po idolech svého mládí. Po krátkém čase se tak tito na chvíli zapomenutí s novou silou a velmi dravě vrhly zpět na výsluní a nejednomu z nich pomohl k pompéznímu návratu žánr, který doslova zaplavil porevoluční česká divadelní jeviště – scénická provedení nejprve zahraničních a následně i původních muzikálů. V roce 1992 Bídníci, 1994 vynikající provedení Jesus Christ Superstar a konečně v roce 1995 neodolal nutkavému vábení i Karel Svoboda a uvedl na divadelní prkna svého Draculu /libreto Z. Borovec, choreografie R.Hess /, jenž dosud patří se svými melodiemi k tomu nejlepšímu, co u nás v této hudební oblasti vzniklo. Karla Svobodu samozřejmě opět nezklamal jeho cit pro vytváření hvězd a rozeběhl tak svým muzikálem bouřlivou kariéru tehdy neznámého operního pěvce Dana Hůlky a avantgardní jazzové zpěvačky Leony Machálkové. Druhý Svobodův jevištní projekt Monte Cristo už nedosáhl hudební i scénické úrovně Draculy, ale přesto se stal divácky atraktivním na poměrně dlouhou dobu. Oba muzikály se dočkaly uvedení i v zahraničí.

Tato léta znovuobnovení tvůrčích sil a velkých profesionálních úspěchů přinesla ovšem Karlu Svobodovi i několik těžkých zkoušek osudu. Zemřela jeho první žena Hana ( se svou první ženou měl dvě děti – dceru a syna), několik let poté dcera z druhého manželství, po těžké nemoci zesnul i jeho výborný kamarád, textař Zdeněk Borovec, později i bratr Jiří a sám Karel Svoboda přežil jen náhodou děsivou havárii ve svém Jaguaru a následně se opakovaně ocital v ohrožení života v důsledku zdravotních komplikací. Nic z toho jej však nedokázalo zlomit –  ve věku šestašedesáti let se stává počtvrté otcem a v listopadu 2006 pak uvádí na prkna nového divadla v renovovaném paláci Hybernia svůj další muzikál Golem (scénář Z.Zelenka, text Lou Fanánek Hagen, režie Filip Renč). Tento projekt jej stál mnoho sil a Svoboda nad ním strávil ve své pracovně celých sedm měsíců bez jediné chvíle oddechu, což se silně projevilo na jeho stále horším zdravotním stavu. Muzikál u odborné kritiky zcela propadl, ale cestu k divákům si našel – jen za první dva měsíce se prodalo téměř padesát tisíc vstupenek. K posledním pracovním projektům Karla Svobody patří ještě úvodní melodie k “nekonečnému” seriálu televize Prima Rodinná pouta a hudba k celovečernímu filmu Milenci a vrazi. Nadále se intenzivně věnoval i své práci  producenta a v neposlední řadě se snažil maximum času věnovat i rodině, což ale vzhledem k jeho pracovnímu nasazení bylo jen těžko splnitelné. Dle mínění  některých Svobodových přátel procházelo údajně v tomto období jeho manželství vážnější krizí. Vysoké pracovní zatížení a dlouhodobý stres si tak vyžádaly svou daň – u Karla Svobody se projevilo nejen fyzické vyčerpání, ale i psychické problémy ve formě depresí, se kterými se již v minulosti léčil. Další práci odmítal a na rok 2007 přislíbil jen jednu zakázku – hudbu k novému projektu režiséra Romana Polanského.     

28. ledna 2007 v odpoledních hodinách zveřejnila policie zprávu, že v Jevanech bylo nalezeno mrtvé tělo osmašedesátiletého muže. Novináři této nic neříkající informaci nevěnovali zpočátku větší pozornost. O několik hodin později policie vše upřesnila -  Karel Svoboda spáchal na zahradě svého domu v Jevanech sebevraždu.

Výběr z filmografie:

Každý mladý muž /1965, P.Juráček/, My ztracený holky /1972, rež.A. Kachlík /, Jezdec formule risk /1973, A. Kachlík /, Smrt si vybírá / 1972, V. Vorlíček/ , Tři oříšky pro Popelku /1973, V. Vorlíček/, Noc na Karlštejně / 1973, Z. Podskalský /, Hodíme se k sobě, miláčku…? /1974, Petr Schulhoff/, Na startu je delfín /1974, J.Borek/, Dva muži hlásí příchod / 1975, V. Vorlíček /, trilogie Bouřlivé víno – Zralé víno – Mladé víno / 1976 – 1985, V. Vorlíček /, Noc klavíristyJak se budí princezny /1977, V. Vorlíček /, Což takhle dát si špenát / 1977, V. Vorlíček/, Zítra vstanu a opařím se čajem /1977, J Polák/, Čistá řeka /1978, Š.Skalský/, Smrt stopařek /1979, J.Polák/, Dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku / animovaný, 1981, S.Látal/, Kopretiny pro zámeckou paní /1981, J.Pinkava/, Zelená vlna /1981,V.Vorlíček/, Já nejsem já /1985, V.Vorlíček/, Muka obraznosti /1989, V.Drha/, Kačenka a strašidla /1992, J.Polák/, Kačenka a zase ta strašidla / 1992, .J.Polák /. /1976, J. Polák /,

Seriály: Včelka Mája, Návštěvníci /1983, J.Polák/, Létající Čestmír / 1984, V.Vorlíček /, Cirkus Humberto /1988, F.Filip /, Dobrodružství kriminalistiky / 1991,.A. Moskalyk/.