Jak na objednávku zapadalo slunce přímo za dům naproti nim. Ohromná rudnoucí polokoule zkrvavovala střechu domu i křídla labutí na hladině. Přítomnost oživlého snu působila nepříjemnou ztuhlost jazyka, takže raději předstíral usilovné krmení ještě nepřecpaných ptáků, kteří se s přibývajícími jarními dny brzy zakulatí.

Dnes se ještě praly labutě s kačenami o každý kousek rohlíku. Lavička na nábřeží, nasáklá vůní řeky, dlouhé stíny rychlých racků, ve dvojici pronásledující jednoho se soustem, který předváděl na obloze odvážné vývrtky, aby se zbavil svých stínů, zatímco skutečné stíny na hladině žily svůj vlastní život. Romantickou idylu doplňoval krkající bezdomovec na vedlejší lavičce, který ťukal flaškou o láhev, zatímco do rytmu pohyboval palci u nohou.

Rohlíky došly a s nimi i ochrana mlčení. Navrhl procházku a nesměle uchopil upocenou rukou drobné prstíky snu. I ve tmě viděl totožné protijdoucí dvojice. Afektovaně se smějící, zamilovaně nehledící před sebe, dotýkající se. Už dokázal mluvit. O ničem, ale zřejmě dost dobře na to, aby ho začala líbat.

Líbal ji, ale myšlenky byly u těch dalších párů. Kolik z těch mužů tady je se svou láskou? A kolik, jako on, s dívkou, na kterou doma čeká přítel? Ty hry ho nebavily. Ponořil se do polibku a zuřivě vysával nevěrný sen. Její krása byla omamující a dokonce i její stín mu připadal sexy.

Hvězdy v centru Prahy nejsou jev zrovna běžný, ale teď si nechal se zájmem jmenovat souhvězdí. Setmělo se snad během minuty. Ani nezaregistroval, že ztratil její stín. Nad hlavou mu prolétl racek. Bylo nemožné, aby ho poznal, ale stejně věděl, že je to ten vítěz ptačího závodu o kořist. I on ztratil své stíny.

Znovu ho líbala. Evidentně jí něco chybělo. Možná romantické večery, možná zvířecí vášeň jeho polibků, možná jeho víra ve sny. Ale nechybělo jí to natolik, aby to chtěla navždy. Jen pro sebe.

Vždyť každý ví - pro sen je sen málo...