|
<<
Březen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | 1 |
2 |
| 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
| 10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
| 17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
| 24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| 31 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čte 8 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: 6:00 - Můj byt
(ze dne 19.07.2007, autor článku: Jakub Raida)
|
Komentář ze dne: 21.07.2007 11:47:46
Autor: seńorita chiquita (@)
Titulek:
zajímavé, umně napsané...nutí čtenáře přemýšlet nad spoustou otázek, kdo je ten muž, co jsou pilulky osudu, co mu chce volající, proč chodí v obleku a bydlí v díře...všechno to drží čtenáře v napětí a podněcuje zvědavost, nutí číst dál a netrpělivě čekat na pokračování
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
6:00 - Můj byt
Čas nám začíná znovu a znovu utíkat s každým probuzením.
Probudil jsem se, protáhl se a posadil na posteli. Rozhlédl
jsem se po holých zdech svého pokoje a chvíli naslouchal všudypřítomnému tichu.
Už v ten okamžik se mi začalo zdát, že něco není v pořádku a mou mysl
ovládlo jakési zvláštní tušení a úzkost. Procházel jsem kolem okna a na krátký
moment skrze něj pohlédl na monotónně šedou zeď protějšího panelového domu.
Vedle sebe se tam tísnily nekonečné řady a sloupce tmavých oken. Podobně určitě
vypadalo čelo mého domu – a já jsem byl za jedním z těch oken.
V černotě protějšího okna se něco pohnulo. Odvrátil jsem se od okna a šel
hlouběji do svého bytu. Otevíral jsem dveře a pomalu procházel prázdnými
pokoji. Došel jsem k hnědému telefonu, který najednou začal zvonit. Kdo mi
to teď volá? Podezřívavě jsem natáhl ruku a zvedl sluchátko.
„Ano?“ řekl jsem nejistě.
„To jsem já,“ ozval se hlas, jako by něčím tlumený.
„Aha. No, čekal jsem, že zavoláte později.“
„Potřebuji to už nyní!“ zněl hlas naléhavě. „Teď! Okamžitě!“
„Samozřejmě, za chvíli to bude.“
„To doufám.“
Položil jsem telefon a prošel dalším pokojem do koupelny.
Otočil jsem uzávěrem a z kohoutku se spustil úzký pramínek špinavé vody.
Opláchl jsem si obličej a podíval se do zrcadla. Bylo v rohu trochu
prasklé. Dotkl jsem se ho prstem. Rohový kousek skla se ulomil a spadl do
umyvadla. Vložil jsem prst do vzniklé dutiny a vytáhl malou plastovou krabičku
s třemi malými tabletami. Pilulky osudu. V mém zrcadle? Má to něco
symbolizovat? Je zde něco, co bych měl pochopit? Položil jsem je na umyvadlo a
začal si čistit zuby. Koupelna byla těsná a vlhká místnost obložená
kachličkami, z nichž některé už vypadaly a já jsem je nechal jen tak ležet
bez ladu a skladu na podlaze. Vana s podřeným smaltem nebyla už hodně
dlouho použita. Stále zívajíc, odešel jsem z koupelny do obývacího pokoje.
Překročil jsem jakési odpadky a posadil se ztěžka do křesla. Díval jsem se na
černou obrazovku zaprášené televize. Nikdy nebyla funkční. V pokoji bylo
lehké ranní příšeří. Cítil jsem, jak mi na zátylek vane chladný vítr
z pootevřeného okna. Otočil jsem se, abych ho zavřel a znovu při tom
pohlédl na protější okno. Zdá se mi to, nebo tam někdo ve stínu nehybně stojí a
pozoruje mě? Zavřel jsem okno a rázně zatáhl závěsy. Tím jsem navrátil pokoj
zpátky do tmy noci. Ještě chvíli jsem takhle nehnutě seděl a nechtělo se mi
vstát. Možná jsem dokonce ještě na pár minut znovu usnul. Pak už jsem se ale
definitivně zvedl z potrhaného křesla a šel se do kuchyně najíst. Po jídle
jsem se postavil doprostřed pokoje a s nesmírnou důsledností a klidem se
pomalu oblékal do pracovních šatů – do černých lněných kalhot, černého saka,
bílé košile a tmavě modré vázanky. Připnul jsem si k zápěstí drahé hodinky
a podíval se, kolik je hodin. Jak jsem v tu chvíli kontrastoval s mým
zdemolovaným bytem. Rozhlédl jsem se po místnosti a můj zrak spočinul na obálce
ležící na stolku vedle okna. Byl to malý bílý stolek, kterému se jedna noha
kývala a když jsem k němu došel, neodolal jsem pokušení odhrnout lehce
závěs a věnovat ještě jeden pohled protějšímu oknu. Pozoruje mě odtamtud někdo?
Za mnou se ozvalo zachrastění a tupý úder o kov. Prudce jsem se otočil, ale byt
byl opět v nehybnosti. Udělal jsem dva kroky a znovu se rozhlédl. Ach,
tak, špatně jsem položil sluchátko, takže vypadlo. Lehce jsem se usmál banalitě
situace a zavěsil hnědé sluchátko do stabilnější polohy. Pak jsem vzal ze stolu
klíče od bytu a vložil je do kapsy, hned vedle pilulek osudu. Položil jsem dlaň
na kliku, otevřel dveře a opustil byt.
|
Zobrazit článek 6:00 - Můj byt
|
|
