A opět na mě čekají únavné stohy kancelářské práce.
Chvíli jsem na svém svazku klíčů hledal ten správný a pak
otevřel dveře s mou jmenovkou...
Když jsem zavřel dveře své kanceláře, vzdálená ozvěna velkých zařízení zeslábla a jako by úplně utichla. Kancelář byla velká, prostorná a až na velkou šedou kartotéku přes celou jednu zeď a malý stůl uprostřed, úplně prázdná. Posadil jsem se za stůl, který byl mnohem větší, než by správně náleželo člověku mé výšky. Zvláštní, že si to uvědomuji teprve teď – kolik let jsem již sedával za tím stolem a nic… Udělal jsem si na pracovní desce dokonalý pořádek. Papíry v levém horním rohu. Vedle nich pravítko a tužky různých tvrdostí a barev. V pravém rohu šanon s mnoha hustě potištěnými listy. A přímo před sebou černý telefon s groteskně velkým sluchátkem. Vzal jsem ze stolu keramické pero. Tužka vedle něj se pohnula. Opatrně jsem ji srovnal. Vyplnil jsem červený formulář, který mi ležel na stole a položil jej vedle zeleného. Ten jsem vyplnil včera. Zvedl jsem se. Židle přitom zahrkala a ten zvuk se rozlehl celou kanceláří, celou chodbou před ní a celou administrativní sekcí. Vydal jsem se ke zdi s kartotékou. Desítky obrovských šuplíků od stropu až po podlahu, od jedné zdi ke druhé. V každé stovky složek. V každé složce stovky listů. Na každém listu tisíce znaků. Kolik je tady jen záznamů? Tolik informací - je vůbec možné, aby je obsáhla jedna mysl? Je možné aby je obsáhlo více myslí? Není to něco, co se vymklo kontrole a žije vlastním životem? Otevřel jsem zásuvku a prohrábl složky. Tuhle potřebuji. Donesl jsem si žlutou složku na stůl a otevřel. Bral jsem papíry do ruky, jeden po druhém. Pak jsem se jal je třídit podle abecedy. Skončil jsem s prací a protáhl se. Uzavřel jsem složku a vydal se vrátit ji do kartotéky. Zasunul jsem opět šuplík a zaposlouchal se do ticha. Copak na tomto oddělení nejsou další pracovníci? Jsem tady úplně sám? V celé té dlouhé chodbě, v tolika kancelářích, úplně sám? A kde je vlastně můj šéf? Pro koho tohle dělám? Otevřel jsem dveře od kanceláře a bázlivě, jako by ze strachu z vlastní zvědavosti, jsem se rozhlédl. Zářivky na stropě monotónně bzučely, ale nic se zde ani nepohnulo. Z přízemí továrny jsem však opět zaslechl vzdálenou ozvu mašin a dělníků. Žádné hlasy, to ne, ale něco, co klidně mohly být daleké kroky. Zazvonil telefon na mém stole, čehož jsem se znovu lekl.
„Ano?“ přiložil jsem sluchátko k tváři.
„Je tam všechno v pořádku?“
„Ano, pane, samozřejmě.“
„Proč tedy nejste ve své kanceláři.“
„Už se vracím.“
„To je dobře,“ zněl šéfův hlas.
Nikdy jsem ho neviděl, jen slyšel.
„Pane…“
„Ano?“
„Bylo mi to divné – to jsem tady na oddělení úplně sám? Říkal jsem si, je tady tolik práce, ale nejsou tady pracovníci. A pak, napadlo mě, že ta práce, kterou dělám… …že, jaksi, ehm, nemá smysl.“
„Vy tady nejste od myšlení, ale od práce, rozumíte?“
„Ano, pane.“
„Tak se mi to líbí.“
Položil jsem sluchátko na vidlici telefonu a vrátil se ke dveřím. Musím se odhodlat. Jen se do továrny podívám. Je to přece jen pár kroků po schodech…
Pečlivě jsem za sebou kancelář uzamkl a vykročil směrem dolů – za směrem vzdáleného dunění strojů.