Na ruce orloje
odbíjí čas.

Kolik je hodin,
Praho?

Praho,
Pražinko.

Na lukách pne se réva
a ne v stověžaté
roste noc.

V křečích zkušebny
proniká zima.
Zima samotinká.

Optická báseň na skle.

A mezitím,
praská potrubí ve
švech, a voda v nich
jen jako šminka.

A po roce v rohu domu
spí, spí.

Zpívá na rohu domu,
blbne a spí.

V místech,
kde se slévají ramena -
voda a déšť,
když nebe se k zemi shýbá.

Voda a déšť,
déšť a voda,
v místech, kde se slévají tvá ramena –

tichá, tišší ryba.

V matičce je zrovna půlnoc.
Tuším, kolik je asi v Brně,
v uličkách u pekárny.

Hned vedle a za námi –
v Brně, nějak nekončí den,
a v Praze, v Praze,
v slepé tmě, je zrovna půlnoc.

Mám rád katalpy,
jejich a naše čapí léto.

Podél cesty vedou aleje,
podél cesty já a ty
v  čapím létu,
které ale je!.
  

Píseň chorých

Nahý a nahá o půlnoci.
Třikrát zvolat hurá.

A i o půlnoci
tak trochu chorý a tak trochu chorá – padají
do svého liduprázdna.

 
Láska kódovaná v

Jak je láska velká?
Je čtyřicet metrů málo?
Kilometr!                      Ne?!
Jak dlouze se má "miluji tě!" vyslovit?!
Dlouze a táhle, tak jako tvá šíje,
anebo krátce a velrychle dle rychlosti tvého jazyku,
jazyka?

A jak mě máš ráda?
Cože, jak tě mám moc rád já?
Řekni mi, jak mně máš moc ráda a pak to vynásob čtyřiceti metry,
nebo možná jedním kilometrem, růží, pak přičti počet všech řas při tvých očích
a, aby to nebylo zas tak ideální, lásko, odečti koeficient našeho občasného odloučení.

Jak mě máš ráda?
Jakže?

Já tě úplně moc nejvíc!

A na konec taková třešeň
na vrcholu ledovce,
kdy dopadá pod úhlem
ta trocha poezie,
opravdu úplně nejvíc
ale!

 
A teď!,
pár koní přivezl slunce.
Bělohříváků, samozřejmě, neboť ranovstávání
je vždy sametově čisté a mysl prázdná jako papír bez básně.

A pak,
co se stalo?, když se za zdí protloukalo tolik červotočů
                                             k
                                         am
                                         en
                                         ný
                                         c
                                         h.
Máš je i v srdci.
Občas se mi zdává, že jsi tak úžasná!, že nemůžeš mít jen jedno srdce.
Počítám, že jich máš nejméně čtyři.
Patříš tedy do skupiny čtverosrdečných.

No a najednou…,
pár koní přijel, ale už to nejsou bělohřívákové,
ne ne, ne.

Zapřáhla si je tma tmavá,
když už je toho na všechny
opravdu až příliš moc.
 

Za setmělou loukou ty.
Za mžikem oka zlaté pšenice.
A stále pozoruji, stále nalézám.
A vím, že tvé tělo je už neviděno.

A tvůj smích, ten zapad.
Co je to za nápad, oplakávat mrtvé?

Za loukou té zlaté
pšenice žiješ ty.
A co jako?!
Nic, nic, jen jsem ti chtěl.---

jen mi není do zpěvu.Víš.
Kriste, co je to za nápad, oplakávat mrtvé?!
To se radši budu smát,
to se radši budu smát,
za břicha popadat!.

 
Ležíš u řeky.
Ježíš ti nohy omývá.
Láry fáry štěky,
slova jak ze zdiva.

A zas ležíš u řeky,
s Ježíšem při hrudi.
Omývá ňadra, hřeby
z rukou tě studí.

Kriste, panebože,
piče, kurva!
A tvá ňadra studí,
a báseň trvá a trvá.
 

Teď, když se pes a vlk páří,
ty a ještě osud se nějak vrtí.
To je tak, když mládí a stáří
v noci životem dvoří se smrti.

Abduh ej okaj ísačop.
Ykíntok es íjanípan okaj ynurts.
Ežůk u ínčepup yrůňš ej dovohculs
od ohešan atěvs a ínezoran
ej ínsíp ketam.

Goddamned sun -
says Popey.
But he lovez jazz, poetry and fucking.
Spinach is his
word and his
Olive Oil on the sun.

V noci doma za oknem v posteli zpoza peřiny tma.
U polštáře v pokoji temného domu dveřmi proniká.
Z dálky v cimře za chodbou bez schodů.

Krkolomnými schody vystupuje matka. Vrzání si prozpěvuje a slyší.
Hlasem větru skrze láhve zní výtka.
V dálce cimry bez schodů chodby noční můra a nezřízená pitka.

Jak sladce se žije a okřikává ticho, viva la france
viva la france!
A Kafka se v Praze v hrobě zpoza peřiny v rakvi otáčí,
dopiče!,
dopiče!,
dopiče,
poezie žije jako šlapka a já spím vedle ní.