Zeptala se mě, jak chutná žena.

Odpověděl jsem, že záleží, co na ženě ochutnávám.

Začala se tomu smát.

Překulili jsme se a smáli se tomu oba.

Pak jsem ji začal ochutnávat.

Říkal jsem, že tu cítím chuť léta ošlehaného větrem od moře a tam že cítím hořící ořechové listí a jinde zase že mi to připomíná pečené kaštany, které si člověk schovává pod kabát, aby do nich nedopadly kapky podzimní přeháňky. Ale nebyla to její skutečná chuť. Byla to příchuť vzpomínek na všechen ten čas s ní, zachycená v pórech a záhybech té ženy přede mnou.

Pak jsme se milovali.

Pak jsme spolu leželi a usnuli.

A ve svém snu (a já v tom snu věděl, že spím!) jsem nebyl sám sebou a ona také ne, těla zmizela, a leželi jsme tam vedle sebe, ne dva lidé, ale dvě duše. Nehleděl jsem jí do očí, jak by se slušelo, ale pohledem jsem ji zkoumal od hlavy k patě, tu novou bytost, spíš múzu než skutečnou ženu.

Pak jsem ji, pomalu a s rozmyslem, ochutnal. Jen malý kousek a pak další a další a další.

Odpověděl jsem jí znovu, jinak. Že záleží, jak ženu ochutnávám.