|
<<
Březen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | 1 |
2 |
| 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
| 10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
| 17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
| 24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| 31 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čte 92 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Národní obrození
(ze dne 13.09.2007, autor článku: Jakub Raida)
|
Komentář ze dne: 14.09.2007 13:09:58
Autor: Zbynek (levektekadruza@upol.info)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
jo, uz to vidim, nejak jsem tomu odstavci nevenoval tolik pozornosti, kolik jsem mel, lepe receno kladl jsem duraz na ten osud co v nem vystupoval, ne na hrdinku.za to se omlouvam a svou kritiku beru zpet
|
Reakce na komentář
"Re: Re: Re: Re:"
************** * **************
Národní obrození
První fáze.
Vlivem porakoušťování a poněmčování po porážce na Bílé hoře došel stav
v českých kotlinách až do takové katastrofické míry, že čeština byla
téměř zapomenuta, smísila se s němčinou, v malých zlomích přežívala na
venkově a pro měšťáky bylo mluvit česky asi na stejné úrovni, jako
hovořit vulgárně.
Nebyl to však jen jazyk, který upadal, neb v jazyku je skryta
větší síla, než je mnoho lidí ochotno připustit. Ztrátou jazyka
ztráceli jsme i národní hrdost, osobitost a celkově národ. Neboť co
jiného nás v době, kdy jsme byli jen součástí jiného státu, vymezovalo
od ostatních, když ne řeč? Zahyne-li jazyk, zahynou Češi.
Naštěstí se v té době aktivně do boje o českou svébytnost,
zapojily velké a moudré osobnosti tehdejšího vědecky-kulturního světa.
První národní buditelé přišli do světa, kde čeština téměř již
neexistovala, nemohli tedy začít přímo díly na úrovni, ba mnohdy
nemohli začít ani česky, v první fázi, takzvané obranné, tedy šlo spíš
o to, ne češtinu vytáhnout do výšin, ale prozatím ji hlavně vytáhnout z
hlubiny. Mnohá díla tétoo doby vznikala v jazyce německém či v latině,
obhajovala však češtinu, za jejíž správný základ si vzala jazyk z doby
veleslavínské. Rovněž se rozvíjel zvýšený zájem o české dějiny, z nichž
nejvíce byla pozvedána doba Husitství, neboť tehdy poprvé a naposledy,
byli jsme my vskutku vojensky nejmocnějším národem celého světa (snad
až na Mongoly, kteří měli zrovna dobu úpadku, ale přesto jejich
miliónové armádě bychom se zřejmě neubránili).
Již před přelomem století byla vydána první česká učebnice
matematiky (S. Vydra), byla vydávána starší díla, třeba Balbínova
Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (díky F. M.
Pelcla), vznikají i nová díla podobného ražení, např. od K. I. Tháma.
Sílí české novinářství a nakladatelství, nejznámějším
vydavatel je zřejmě majitel České expedice Václav M. Kramerius, který
vydával mnoho jednodušších děl starších dob, čímž dostával češtinu i
mezi prostší vrstvy lidu.
Již v této době se však objevují první rozpory v jednotě
obroditelů, šlo především o vleklý spor mezi zastánci sylabismu a
sylabotonismu (spor mezi Thámovci a Puchmajerovci), po vyřešení tohoto
sporu další spor, tentokrát mezi příznivci sylabotonismu a časomíry
(Dobrovský versus Palacký).
Slavný epos Slávy dcera (sláva nejen sláva, ale i slávia, tedy
slovanství) napsal Jan Kollár, velmi silně cítící nacionalista. Celkové
vyznění básně bylo podobné dílu Taras Bulba - totiž že národ je víc než
láska, což je snad jediný z bodů národních idejí, se kterým nemůžu v
žádném případě být ztotožněn, stejně jako nejsem ztotožněn se zabíjením
ve jménu státu, není-li to nutné. Nicméně je zde znát, že jsme se
národní hrdosti učili u Rusů, kteří ji vskutku mají hodně.
Dalším znakem tohoto panslavistického (všeslovanského)
smýšlení je třeba dílo F. L. Čelakovského - Ohlasy písní českých a
Ohlasy písní Ruských + různé balady ze všech koutů slovanských. Jedná
se zřejmě o jednoho z prvních zástupců řad sběratelů ústní lidové
slovesnosti (a ti byli podle mě snad ještě důležitější než spisovatelé
učených esejí, neboť co si pamatují dodnes stařenky? Čapkovo vysoce
hodnotné Marsyas, nebo jen "zábavného" Vodníka?).
Přesto se však pomalu velkým neduhem této fáze NO stalo to, že
českost převládla nad kvalitou. Čili vycházely různé odpadovité básně,
jejichž úrovni se v zahraničí vysmívali, hlavně že však byly česky.
Velkým odpůrcem toho byl později K. H. Borovský, který říkal "česky
ano, ale tak, ať se za češtinu nemusíme stydět!". Ale Borovský byl až
později, toho nyní zas opustím.
Do první části NO zařadím ještě J. Dobrovského, nesmírně
moudrého člověka, který sice dílo napsal v němčině či latině, vydáváním
různých slovníků, mluvnic a rozprav o češtině pozvedl slavistiku na
obor hodný zabývání se. Jeho velkým přínosem je také prosazení toho
nejlepšího metrického systému pro českou poezii a to sice sylabotonie,
neboli přízvučnosti slabik. Proti němu stál například Palacký jako
zástupce časomíry, kterou jsou psána např. latinská díla, ale pro český
jazyk se nehodí.
Dalším "slovníkářem" byl později třeba J. Jungmann, který
ovšem nebyl úplně bezchybný, byl zastáncem časomíry a při vytváření
nových slov příliš používal skládání, které není pro češtinu přirozené.
František Palacký byl nejen jazykovědcem, ale také politikem,
dalo by se dokonce říct že po určitou dobu i českým vůdcem, neboť právě
on byl pozván do Německa na jednání o nové tváři nového německého státu
jako zástupce Čechů. Tehdy Palacký do Německa sice nedojel, ale odeslal
tam dopis, v němž definoval svou vizi austroslavismu (nadvlády
Rakouska, dlaší jeho mínus vedle časomíry), ale na druhou stranu
požadoval svébytnost jednotlivých národů pod Rakouskem. Nutno ještě
podotknout že Palacký byl zřejmě génius, znal 11 jazyků a vypráví se,
že měl neuvěřitelnou paměť.
Dalším sporem bylo zda po Husově vzoru "ctít pravdu" nebo "v
zájmu vyšších cílu tvořit iluze" - konkrétně šlo o falešné rukopisy,
které měly na jedné straně pozvednout českou hrdost, na druhé straně
šlo však např. o podvod. Dobrovský byl proti nim a jako jediný dokázal
téměř každý rukopis na základě jazykové analýzy odhalit, proto s
vydáváním dalších rukopisů čekali, až Dobrovský zemřel.
|
Zobrazit článek Národní obrození
|
|
