Druhá báseň co jsem kdy napsal a první kterou se rozhodl zveřejnit.
Jedná se o sestinu - básnický tvar, v němž se opakují posledení slova v šesti verších v předem určeném pořadí a zhuštěně pak v posledním trojverší.
Sestiny většinou pojednávaní o osudech. Tato je o osudu člověka-vlka.
Silnější než Slunce když jsou hvězdy,
v roztrhaným mracích skrytý Měsíc,
nabízí víc než mohu vzít.
A lidé přes rameno okem bloudí,
kde člověk s vlkem v objetí,
po mramoru zaškrabali drápy.
Noc zatla do zad dni své drápy,
na cestu přestaly mi svítit hvězdy.
A bestie mne svírá v objetí,
Bestie již zplodil sám Měsíc.
Člověk dávno nepříčetný bloudí,
je čas vlka si mne vzít.
Ptá se milá proč nechci ji s sebou vzít?
Na stěnách trofeje s tesáky a drápy,
a po nich ona pohledem svým bloudí.
Její oči v tůni zračící se hvězdy,
její tvář mléčně bílý Měsíc.
Mléčně bílý v noci objetí.
Poslední polibek, poslední objetí.
Nemohu tě lásko s sebou vzít!
Až oknem zasvítí k nám Měsíc,
a pod nehty začnou rašit drápy,
kde rozsypány po pěšinách hvězdy,
najdeš, co ze mě zbylo, jak bloudí.
Nedala si říct a lesem bloudí.
Chtěl bych ji mít ve svém objetí.
Kéž zavedly by ji domů hvězdy,
kéž mohl bych ji mezi čtyři stěny vzít.
Pohlédnu na ruce z nichž mám drápy,
a vytí vlka oblažuje Měsíc.
Jako Cháronova mince visí Měsíc.
Člověk či vlk pološílený bloudí,
a svět úpí pod jeho drápy.
S milovanou dívkou v objetí,
již nemůže za ženu vzít,
vede ji tam, kde nesvítí hvězdy.
V pěst zatnutými drápy proklínám měsíc,
když mrkající hvězdy po obloze bloudí,
ona leží v smrti objetí, já musel si ji vzít.
