Bludy, strachy a touhy neklidné a roztěkané mysli.
Člověk je opravdu puzen za štěstím... Jako kladný el. náboj je
odpuzován od jiného kladného náboje k zápornému, tak i duše člověka utíká
od nepříjemností k takovým stavům, které hostí klid, útěcha, vyrovnanost...
Toť naprosto běžná věc, problém ale je, když ty nepříjemnosti jsou nějakou
nutností, již je třeba učiniti... Nechce
se ti, danou nutnost a povinnost odkládáš pořád dál, a přitom tě uvnitř pořád
víc a silněji hlodá a na mysl tvou vyvíjí nehorázný tlak. Vrozené lenosti je tu
pak dopřáno mnoho šancí. Jenže ta zatracená nuda... Plus k tomu zklamání, že
vlastně ničeho nebylo dosaženo... kdejaký pes si žije líp!
Možná, možná je mozek lidský dokonalý, naprosto perfektní
věc, pro kterou nic není nemožné. Avšak existuje na něj silná zbraň -
přetěžování. Přetěžování spoustou faktů, bezúčelnou mnohostí, ve které se
nedokáže orientovat. Nejhorší, když ztratí vidění souvislostí a vlastně se
memoruje každými vjemy, co mu projdou pod smysly...
Co je cestou k úspěchu, dokonalosti? Možná, že jenom
jedno, jasná mysl a stručnost. Mozek, který má jasno, je silný, schopný. A také
se vlastně tolik nenamáhá.
Vzletný intelekt se musí umět někdy zastavit.
Nutnost rozhodovat se byl nejhorší trest, jaký mohl Bůh
udělit člověku. Na jednu stranu vše v životě je vlastně jen rozhodování...
Dogmatismus, perfekcionismus, mantinelismus - to nejsou
dobré věci. Nemám je rád... Nemusí být vše naprosto dokonalé, nemusí být vše
černobílé. Proč si tvoje mysl musí automaticky z hrůzných hlubin podvědomí
dávat rigorózně cíle, jež ji tisíckrát přesahují??
Není úspěchu bez aktivního snažení se. Lze tuto tezi nějak
vyvrátit?
K fantasii nelze člověka nutit. Výsledným produktem
potom není to zajímavé, vzletné, zvláštní a tvořivé, ale spíše několik
přiškrceně sešněrovaných výjevů... tak jako se vším, co člověk činí, když ho to
nebaví. Na druhou stranu, byl bych ochoten člověka živou představivostí a jasnozřivou myslí řadit mnohem
výš než toho bez špetky fantasie.
Až nastanou časy, kdy bujní snílci a vysocí intelektuálové
budou vládnout světu a náležet té nejvyšší společenské třídě, jíž nic se
nevyrovná... kdo potom bude ten nespokojený, loser, utlačovaný, mající se ke vzpouře?
Někteří nám přisuzují dvě duše. Jedna pohodlná, líná,
lhostejná, tupá - řekněme špatná duše, a druhá důvtipná, upřímná, chápající,
vynalézavá - řekněme dobrá duše. Špatné duše „potrestány" jsou bezútěšným
stavem zvaným nuda, dobré duše bohatě odměněny. Leč bohužel, člověk je pořád
zmítán mezi těmito dvěma extrémy, neschopen pevně zakotvit. Jednou tak, podruhé onak, děsně
chaoticky se to střídá, chudák vědomí, malý bod ztracený uprostřed džungle a bouře
neklidných myšlenek.
V jakém vztahu je šťastný idiot, nelida a nafoukaný
rádobymyslitel k upřímnému, cílevědomému, houževnatému a opravdovému
Člověku?
Až věda dospěje tak daleko, že budeme prakticky schopní
detailně číst myšlenky kohokoli...
Dej mi své vědomí, budeme ho sdílet spolu, trápení se ti
uleví, jelikož nebudeš v tom sám.
Stesky, stesky, pořád jenom stesky, stěžování a bědování.
Ale aby se postavil problémům čelem, to ne, to je prý moc velká práce, moc námaha a
on je přeci tak křehký.....
Proč by se nemělo kázat vodu a přitom pít víno?
Mravní zákon praví: soucit, pomoc a útěchu jen tomu, kdo si ji SKUTEČNĚ zaslouží. Jinak se jedná jen o paratizování na dobrých citech toho druhého.
Temnota je jen určitá forma světla. Světlo je jen určitou formou temnoty.
Není rozumu bez citu ani citu bez rozumu.
