Datum narození: / datum úmrtí:

16.03.1839 / 07.09.1907

Místo narození: / místo úmrtí:

Paříž, Francie / Châtenay-Malabry, Francie

Sully Prudhomme, vlastním jménem René-François-Armand Prudhomme, byl francouzský básník, představitel francouzské parnasistní školy. Pocházel z rodiny kupce. Otec zemřel, když mu byly dva roky, proto vyrůstal u strýce, kam se matka přestěhovala. Otec měl přezdívku Sully, kterou později básník používal spolu se svým jménem jako pseudonym. Ve škole se zajímal o klasickou literaturu a matematiku. Chtěl se stát inženýrem. V tom mu však zabránila oční choroba. Po středoškolských studiích byl krátce zaměstnán v kanceláři průmyslové firmy Schneider-Creuzot. Pak vystudoval právnickou fakultu a pracoval jako advokát. Inspirován nešťastnou láskou, studoval Sully Prudhomme filozofii a psal básně. (V tom ho podporoval známý parnasista Leconte de Lisle).

Když začala válka s Pruskem, kterou Francie nakonec tragicky prohrála, musel narukovat. Rok 1870 byl pro něj nešťastným. Zemřela mu matka, byl postižen mrtvicí a ochrnula mu dolní část těla. S těmito následky nemoci se pak potýkal do konce života. V roce 1881 se stal členem Akademie. V roce 1901 získal Nobelovu cenu za literaturu: „...jako uznání za vynikající básnickou tvorbu, která až do posledních let přináší svědectví o vznešeném idealismu, umělecké dokonalosti a o vzácném spojení kvalit srdce a intelektu." (citace z odůvodnění Švédské akademie). Někteří kritikové tvrdili, že ji získal neprávem, že jejím držitelem měl být Lev Nikolajevič Tolstoj. Odměnu za Nobelovu cenu věnoval S. P. francouzské spisovatelské organizaci, která pak měla financovat vydání básnických prvotin. V posledních letech života byl postižen paralýzou. Stáhl se do ústraní a v r. 1907 zemřel.

Dílo:

Sully Prudhomme byl v dějinách francouzské literatury považován za nejvýznamnějšího básníka své doby. Na jeho dílo měl vliv i antický básník a filozof Luckretius.

U nás byl (ve své době) považován za jakéhosi zakladatele moderní francouzké poezie. Jeho velkým příznivcem byl např. Jaroslav Vrchlický.

Stances et poémes - 1865, Znělky a básně, první básnická sbírka získala vysoké ocenění. Ve svých tesklivých básních vyjadřoval své vnitřní pocity. Nejznámnější básní je Le vase brisé (Puklá váza).

Les écurias d´augias - 1866, Maštale se žlaby

Croquis italiens - 1868, Italské skici

Les solitudes - 1869, Samoty

De rerum natura - 1869, překlad prvního dílu Lucretiova díla

Impressions de la guerre - 1870, Dojmy z války

Les Destins - 1872, Osudy

La Révolte des fleurs - 1872, Vzpoura květů

La France - 1874, Francie

Les Vaines tendresse - 1875, Marná laskání

Jediný český výbor z básníkova díla vyšel roku 1937 v Nakladatelském družstvu Máje v Praze pod názvem Marná laskání v překladu Svatopluka Kadlece a s úvodem Václava Černého.

Rozsáhlé vědecko-filozofické epické skladby:

La Justice - 1878, Spravedlnost

Le Bonheur - 1888, Štěstí, čtyřtisícveršový epos o faustovském hledání lásky a poznání

Eseje a monografie o Pascalovi:

Vraie Religion selon Pascal - 1905, Pascalovo skutečné náboženství

La psychologie de libre arbitre - 1906, Psychologie svobodného rozhodování, autor zde dokazoval, že koncept svobodné vůle je objektivní přírodní daností

Les Épaves - 1908, Trosky, posmrtně vydaná sbírka obsahující básně rozličného zaměření

Puklá váza

Na vázu, v níž květ verbén zvadl,

narazil vějíř v doteku;

ba úder ani nedopadl,

zvuk nezradil ho člověku.

Avšak ta lehká rána denně

hlodajíc v tvrdém krystalu

plíživě, jistě, neviděně

obešla vázu pomalu.

Prchla z ní voda po krůpěji,

květ zvadl, vláhy nemaje.

Netuší nikdo rány její.

Netkněte se jí, puklá je.

Tak mnohdy milovaná ruka

se lehce jenom srdce tkne;

tu srdce samo sebou puká,

květ lásky jeho povadne.

Potichu, světem nepoznána,

pláče a dál se rozzeje

hluboká, jemná jeho rána.

Netkněte se ho, puklé je.

*Příště uvedeme Theodora Mommsena, držitele Nobelovy ceny pro rok 1902.*