Vlastním jménem Christian Matthias Theodor Mommsen se narodil 30. listopadu 1817 v německém městě Garding (Šlesvicko - Holštýnsko) jako syn protestantského kazatele. V roce 1821 se odstěhovali do Oldesloe a zde strávil své dětství. Z počátku jej doma vyučoval sám otec, ale roku 1834 nastoupil na gymnázium v Altoně. Po úspěšném složení maturitní zkoušky nastoupil na univerzitu v Keilu, kde se zapsal nejen na studia práv a státní vědy, ale i na klasickou filologii, což bylo jeho vášní od dětství. Zajímal se o starověk a gymnázium v Altoně bylo dobrým místem pro rozvíjení znalostí o tomto historickém období. Na univerzitě byl veden pod taktovkou profesorů Johana Gustava Droysena a Otty Jahna. V roce 1843 promoval s nejlepšími výsledky na univerzitě.

Ihned po studiích začal učit v dívčím ústavu v Atloně, ale díky dánské vládě dostal nabídku na cestu do Itálie, kam se vydal přes Paříž a celou Francii. Na cestách navázal několik kontaktů s lidmi, kteří byli již ve své době považováni za odborníky v disciplínách, jimiž se zabývali. Jedním z nich byl Bartolomeo Borghes, jenž Mommsena velmi ovlivnil. Během cest po Itálii překládal latinské nápisy na památkách z dob římského impéria. V roce 1848 se opět vrátil do Německa a zapojil se do redakce novin Schleswig-Hollsteinische Zeitung, kam přispíval především články, které podporovali sjednocení Německa. Téhož roku se stal profesorem právních dějin na univerzitě v Lipsku, ale kvůli svým politickým názorům je nucen odejít a roku 1851 přijímá profesuru římského práva v Curychu. Návrat mu byl umožněn v roce 1854 a v tom samém roce se oženil s Marií Reimerovou a stal se profesorem římského práva ve Vratislavi, ale ani zde nebyl dlouho dobu, i když zde vydává svou první studii Římské dějiny. Jeho sen se splnil roku 1861, kdy se dostal do centra vědeckého dění, do Berlína, kde vstoupil do Akademie věd. Zde se Mommsenova vědecká činnost naplno rozvinula. Vydává Corpus Inscriptionum Latinarum, Dějiny římského mincovnictví, Římské státní právo, Římské trestní právo, Corpus Iuris Civilis a Codex Theodosianus edičně se podílel na Monumenta Germaniae Historica. V roce 1894 spoluzakládá velký latinský slovník.

Aktivně se věnoval i politickému dění, obhajoval postavení Židů ve společnosti. V letech 1873 až 1895 je členem německého parlamentu.

Veškerá činnost Theodora Mommsena vedla k tomu, aby v roce 1902 získal Nobelovu cenu za literaturu, Theodor Mommsen zemřel 1. listopadu 1903 v Charlottonenburgu nedaleko Berlína.

Významná díla Theodora Mommsena:

Římské dějiny - (Römische Geschichte, 1854-1856)

v těchto letech napsal tři díly a čtvrtý rozpracoval, ale nikdy nedokončil. Roku 1885 se k studii dějin Říma vrátil a vydal závěrečný pátý díl. V knihách jsou zachyceny události od konce Římské republiky až po vládu Julia Caesara. Při psaní projevil i schopnost srovnávat minulost se současností, protože porovnával tehdejší Řím se snahou o sjednocení Německa a postavu „sjednotitele" pro něj představoval Gaius Julius Caesar a způsob jeho vlády (demokratická monarchie). Římské dějiny se staly zdrojem informací pro mnoho čtenářů a probudily všeobecný zájem o římskou historii. Za sepsání římských dějin získal Nobelovu cenu na literaturu.

Corpus Inscriptionum Latinarum - (skládáno od roku 1844 ale vydáno roku 1860) překlady latinských nápisů na historických památkách Římské říše.

Římské státní právo - (Römisches Staatsrecht)

svazky vycházejí od roku 1871 - 1888

Římské trestní právo - (Römisches Strafrecht) vychází v roce 1899

Tato díla o římském právu se stala přelomovými knihami ve svém oboru a období. Theodor Mommsen v nich skloubil právní vědu, historii a pomocné historické vědy

Za svého života napsal přes 1500 studií o Římské říši dotýkajících se mnoha oborů (archeologie, numismatika, kultura, politika), které byly později sjednoceny do osmidílného souboru.

Ukázka z díla Římské dějiny:

poukaz na Mommsenův obdiv k Julii Caesarovi

...V šermu a jízdě na koni se vyrovnal každému ze svých vojáků, jeho skvělé plavecké schopnosti mu zachránily život u Alexandrie. Neuvěřitelná rychlost, s jakou cestoval (většinou v noci, aby ušetřil čas), působila úžas jeho současníkům a patřila mezi důležité příčiny jeho úspěchů. Byl v tom naprostým protikladem Pompeia, který cestoval s pomalostí připomínající procesí. Jeho tělesným schopnostem odpovídaly i schopnosti duševní, obdivuhodná dovednost vhledu do situace se projevovala v jistotě a proveditelnosti všech jeho rozkazů, a to i v těch případech, kdy nemohl okolnosti sledovat osobně. Jeho paměť byla neporovnatelná a bylo u něj běžné, že vyřizoval se stejnou jistotou několik záležitostí současně. Ačkoliv byl gentleman, génius a vladař, měl přesto i srdce. Po celou dobu svého života si zachoval nejupřímnější úctu ke své úctyhodné matce Aurelii (otce ztratil velmi brzy). Svým manželkám a zvláště své dceři Iulii prokazoval úctyplnou náklonnost, která měla dopad i na jeho vztahy politické. Udržoval ušlechtilé styky plné vzájemné důvěry s nejschopnějšími a nejcennějšími muži své doby, ať byli jakéhokoli původu, a ke každému z nich se choval takovým způsobem, jak to odpovídalo jeho povaze a přirozenosti. Nikdy nenechal nikoho ze svých lidí padnout, jak to malicherně a bezcitně dělával Pompeius, a vytrval při svých přátelích v dobrých i špatných časech, a to nikoli pouze z vypočítavosti. A řada z nich, jako Aulus Hirtius a Gaius Matius, mu podala cenné důkazy své příchylnosti ještě po jeho smrti. Pokud je možno na tak harmonické bytosti vyzvednout nějakou vlastnost jako charakteristickou, byla by to ta okolnost, že mu bylo zcela cizí ideologické myšlení a nepodložené fantazie. Rozumí se samo sebou, že Caesar byl mužem plným vášní, neboť bez vášně není genialita možná, ale jeho vášně nikdy nebyly silnější než on. Prožil si své mládí a zpěv, láska a víno si našly během jeho plně odžitého života místo v jeho mysli, ale do nitra jeho bytosti nepronikly. Literaturou se zabýval dlouho a důkladně, ale zatímco Alexandrovi nedal spát Homérův Achilleus, Caesar ve svých bezesných hodinách rozvíjel úvahy o flexi latinských podstatných jmen a sloves....

*Příště vyjde držitel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1903 Bjørnstjerne Bjørnson*