<<
Prosinec
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | |
1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
| | | | |
|
Stránku si právě čte 1 člověk.
|
|
Komentáře ke článku: Rabíndranáth Thákur (ze dne 08.07.2008, autor článku: Pavel Kotrba)
Komentář ze dne: 16.07.2008 12:16:13
Autor: epona (@)
Titulek:
Pěkný článek. Autora znám, dokonce jsem si před pár lety koupila antalogii složenou z veršů, které psal těsně před smrtí - Na břehu řeky zapomnění.
|
Reakce na komentář ""
************** * **************
Rabíndranáth Thákur Indický básník, prozaik a dramatik. První mimoevropský držitel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1913.
Rabíndranáth Thákur se narodil 6.
května 1861 v bengálské části Kalkaty ve společensky vysoké kastě jako jeden ze čtrnácti dětí. Jeho rodina se
významně zapsala do indických dějin (dědeček se podílel na stavbě lékařské
fakulty v Kalkatě a otec podporoval náboženskou reformu). Od dětství vyrůstal v prostředí, kde se
pěstovalo umění - především hudba a
literatura. Někteří jeho sourozenci byli uznávanými spisovateli, básníky,
hudebníky, dramatiky i filozofy. Sám Thákur se začal poezii věnovat již ve
svých osmi letech. Rabíndranáth
Thákur zpočátku studoval pod vedením domácích učitelů a
později nastoupil na Bengálskou
akademii. V roce 1873 podnikl se svým otcem
cestu po celé Indii, při které jej otec učil historii, angličtině, sanskrtu a
astronomii. Roku 1878 odcestoval Rabíndranáth
Thákur do Anglie,
aby tam vystudoval práva
na univerzitě v Londýně. Ale v v roce 1880 studia
ukončil a vrátil se zpět do Indie a začal se věnovat psaní. O tři roky později
se oženil s desetiletou dívkou, která mu později porodila pět dětí. V letech
1890 – 1901 se Rabíndranáth
Thákur přestěhoval
do Východního Bengálska (dnešní Bangladéš), aby zde, dle otcova přání,
spravoval rodinné majetky. V roce 1901 se s rodinou přestěhoval do
Západního Bengálska, kde chtěl založit hindskou poustevnu pro mudrce (ashram),
experimentální školu, zahrady a knihovny. Postihla jej zde rodinná
tragédie, při které mu v roce 1902 zemřela žena a 1903 a 1907 dvě
z jeho dětí.
V letech 1905 – 1906 byl Rabíndranáth Thákur vůdčím představitelem hnutí za zachování jednoty Bengálska, které
britové rozdělili na hinduistickou a muslimskou část. Ale Rabíndranáth Thákur brzy s tímto hnutím skončil,
protože začalo klást důraz na indické právo a svobodu a zapomínalo na sociální
problémy venkova, které Rabíndranáth
Thákur dobře znal.Od roku 1912 se začal Rabíndranáth Thákur věnovat psaní v angličtině,
což mu přineslo světové uznání a v roce 1913 Nobelovu cenu za literaturu, kterou Švédská akademie zdůvodnila takto: „… pro hloubku a vznešené
zaměření jeho básní, pro krásu a svěžest, jež jeho poetický génius skvělým
způsobem dovedl uvést ve své vlastní anglické podobě do literatury Západu“.
Švédská akademie rovněž konstatovala, že „básníkova motivace zahrnuje v sobě
úsilí o smíření dvou sfér civilizace, které jsou si značně vzdáleny, což je
především charakteristickým znakem naší současné epochy a co je jejím
nejdůležitějším úkolem a problémem“.
Během svého života se kromě psaní literatury věnoval též cestování – zcestoval
více než třicet zemí, z nichž jednou z nich bylo i prvorepublikové Československo, kde v letech 1921 a 1926 přednášel. Na cestách se setkal s mnoha významnými osobnostmi,
jimiž byli například Albert Einstein,
William Butler Yeats, George Bernard Shaw, Romain Rolland, Thomas Mann aj..
V roce 1921 založil Institut pro venkovskou obnovu, protože nesouhlasil s hnutím Mahátmy Gándího, které vedlo
k samostatnosti Indii tím, že odmítali britské zboží, to mělo ovšem
negativní následky pro venkov a proto získal mnoho sponzorů, kteří podpořili
tento vzdělávací projekt, díky kterému byla k experimentální škole
přistavěna mezinárodní univerzita Višvabharátí a
v letech 1922 –
1924 bylo připojeno odvětví hospodářské a umělecko –
průmyslové. Poslední roky svého života věnoval Rabíndranáth Thákur poezii.
Od roku 1937 se jeho zdravotní stav začal
zhoršovat a několikrát upadl do bezvědomí, poté psal jedny z svých nejlepších veršů,
protože se v nich projevovaly myšlenky na přicházející smrt a mysticizmus.
Rabíndranáth Thákur zemřel 7. srpna 1941 ve svém rodném domě v Kalkatě
Poezie
- Večerní zpěvy (1882, Sandhyásangít)
- Jitřní zpěvy (1883, Prabhátsangít)
- Obrazy a písně (1883, Čhabio
gán)
- Tóny vysoké i
nízké (1887, Kari o
komal)
- Touha srdce (1890, Manásí),
ponor do světa vlastních představ
- Zlatý člun (1893, Sonár
tarí), básnické vize inspirované voláním tajemné božské podstaty,
kterou básník nazývá božstvím života (džíbandebatá) a s níž se cítí
mysticky spojen
- Pestré barvy (1896, Čitrá)
- Pozdní žeň (1896, Čaitály)
- Drobnůstky (1899, Kaniká)
- Sny (1900, Kaplaná)
- Prchavé chvilky (1900, Kšaniká)
- Obětování (1901, Naibedja),
sbírka duchovní poezie, v níž se poprvé výrazněji projevuje Thákurova snaha o syntézu hluboké
náboženské víry s činorodým vlastenectvím a láskou k životu, světu a
člověku
- Vzpomínky (1903, Smaran),
sbírka vyvolaná úmrtím manželky
- Věnování (1903, Utsarga)
- Dítě (1903, Šišu),
první autorova sbírka dětské poezie
- Vyprávění a
historky (1903, Kathá a
káhiní)
- Přívoz (1906, Khejá)
- Oběť písní (1910, Gítaňdžali),
duchovní poezie
- Gitanjali (1913),
autorův vlastní anglický překlad jeho sbírky duchovní poezie
- Zahradník (1914, The
Gardener), autorův vlastní anglický
překlad výboru ze své milostné poezie
- Věnec písní (1914, Gítabitán),
sbírka obsahuje mimo jiné vlastenecké písně z let 1905-1906 napsané v v
období boje proti rozdělení Bengálska britskými kolonizátory
- Labuť (1916, Báláká)
- Česání ovoce (1916, Fruit-Gathering)
- anglicky
- Uprchlice (1918, Palátaké)
- Uprchlice (1921, The
Fugitive) - anglicky
- Dítě Rozoumek (1922, Šišu
Bholánáth), druhá autorova sbírka dětské poezie, básnické přetlumočení
chlapeckých a dívčích myšlenek, nápadů a malých dětských starostí
- Purabí
(1925), kytice
příležitostných básní z cesty po Evropě a Jižní Americe (sbírka je pojmenovaná podle jedné
z indických hudebních tónin)
- Mahujá (1929), erotické
básně s reflexivním nádechem (název sbírky je jméno stromu s bohatou
květenou a sladkým ovocem)
- Hlas háje (1930, Banabání),
sbírka básní o stromech, keřích a květinách
- Konec (1932, Parišeš),
melancholické básně, v nichž se chce již loučit s básnickou činností,
- A opět (1932, Punašča),
básně napsané ve volném verši
- Různosti (1933, Bičitritá),
lyrické
obrázky
- Jiskry (1933, Sphulinga),
soubor básníkových drobných básní a aforismů
- Posledních sedm (1933, Šešsaptak),
básně s filosofickoreflexivními tóny
- Alej (1935, Bíthiká),
kontemplativní lyrika
- Náruč listí (1936, Patraput),
sbírka šestnácti teskných básní
- Na okraji (1937, Prántik)
- Večerní lampa (1938, Seďžuti)
- Novorozeně (1940, Nabadžátak)
- V den narozenin (1941, Džanmadine)
Próza
- Tržiště mladé
královny (1881, Bau-thákuránír
hár), historický román
- Král světec (1887, Rádžarši),
román,
kritika zneužívání náboženské víry lidu pro sobecké zájmy jednotlivce
- Sůl v očích (1903, Čokher
báli), román,
ve kterém Thákur ukazuje, jak mocného sebezapření je schopna duše ženy
- Ztroskotání (1904, Naukádubi),
román s
reformátorskými tendencemi
- Gora (1910), vrcholný
autorův román
(jak po stránce obsahové tak i formální), zobrazující nábožensko-sociální
rozpory tehdejší indické
společnosti. Na pozadí kastovního systému a náboženského sektářství se
odehrává milostný příběh, jehož hrdinové jsou vydáni na pospas předsudkům
a lidské hlouposti
- Roztrhané dopisy (1912, Čhinnapatra),
dopisy v podobě svěžích venkovských obrázků, ve kterých popisoval svým
přátelům dojmy ze svého pobytu ve Východním Bengálsku
- Kytice povídek (1912, Galpagučha),
třísvazková sbírka autorových povídek
- Mé vzpomínky (1912, Jivansmriti),
autobiografická
próza,
- Naplnění života (1913, Sadhana),
soubor nábožensko-filozofických
úvah, které Thákur anglicky
přednesl v zimě 1912-1913 ve Spojených státech a na jaře roku 1913 v Anglii
- Čtyři obrazy (1914, Čaturanga),
román
zobrazující konflikt mezi ateismem, ortodoxním hinduismem
a exaltovaným višnuismem
- Domov a svět (1916, Ghare
báire), román
kritizující tehdejší bengálské vlastenecké hnutí, které za demagogickými
frázemi o svobodě skrývá nechuť řešit sociální problémy Indie
- Národnost (1917, Nationalism),
soubor anglických přednášek
- Osobnost (1917, Personality),
soubor anglických) přednášek
- Tvořivá jednota (1922, Creative
Unity), soubor anglických přednášek
- Črty (1922, Lipiká),
soubor autorových črt
- Poslední báseň (1928, Šešer
kabitá), psychologický román
- Spojení a
rozloučení (1928, Džogádžog),
generační román
s motivem úpadku zemědělské aristokracie, sága bengálského života
- Sbírka (1929, Samúha),
sborník článků a esejí
- Dopisy o Rusku (1931, Rášiar
čithi), autorovy poznámky z návštěvy v Sovětském svazu v roce 1930, ve kterých
popisuje sovětské budovatelské úpěchy. Podle interview,
které poskytl při této návštěvě listu Izvestije (a které nebylo
otištěno), oceňoval Thákur sice velké ideje socialistické
revoluce,
ale současně kritizoval metody jejich uskutečňování: „Ptám se vás,
prokazujete dobrou službu svému ideálu, když zaséváte hněv, třídní
nenávist a pomstychtivost vůči každému, kdo se neztotožňuje s vaším
ideálem a koho považujete za svého nepřítele?… Tam, kde myšlenky mají
svobodu, tam musí být i nesouhlas. Jestliže máte před sebou úlohu, která
se dotýká celého lidstva, musíte v zájmu tohoto žijícího lidstva uznat
existenci odlišných názorů…“
- Náboženství
člověka (1931, Religion
of Man), soubor anglických přednášek, v nichž se probírá podstata
lidského určení, význam lidského života na tomto světě a spolupráce
člověka s božskou bytostí, která netrůní podle Thákurova názoru na
nebesích, nýbrž existuje v tomto světě, v nás i ve všech věcech
- Dvě sestry (1932, Dui bon),
psychologický román,
- Květinová zahrada
(1933, Málanča),
psychologický román s motivem chvály poklidného života na venkově
- Čtyři kapitoly (1934, Čár
adhjáj), poslední Thákurův román zasazený do prostředí bengálských
terorist ů,
k nimž autor nemá mnoho sypatií pro jejich neúčinnu tlachavost a naprostou
odtrženost od skutečných potřeb země
- Visva-Parichay (1937),
sbírka esejí
- Mé dětství (1940, Čhelebela),
autobiografická
próza
- Tři přátelé (1940, Tin
sanghí), tři novely
- Povídačky (1941, Galpasalpa),
soubor dětských vyprávění
Dramata
- Génius Válmíkiho (1881, Valmíki
Pratibha)
- Král a královna (1889, Rádžá ó
rání), vášnivá tragédie
- Oběť (1890, Visarjan)
- Čintrángadá (1891)
- Král temné
komnaty (1910, Rádžá)
- Nehybná tvrz (1911, Ačalájatan)
- Poštovní úřad (1912, Dákghar)
- Volný tok (1922, Muktadhárá),
- Cesta vozu (1922, Rathdžátrá),
první verze dramatu Vůz času,
- Rudé oleandry (1924, Raktakarabí),
- Účtování (1926, Šódh bódh),
- Vůz času (1932, Kálér
džátrá), konečná verze dramatu z roku 1922.
Citáty
Když zamkneš
dveře před všemi omyly, zůstane za nimi i pravda.
Lehké je být upřímný, když neříkáme celou pravdu.
V tmavých jeskyních našich myslí sny stavějí svá hnízda z
pozůstatků dne.
Kněžka paměť ubíjí přítomnost a obětuje její srdce svatyni mrtvé
minulosti.
Drazí moji, víte že jsme nesmrtelní. Je tedy rozumné zničit si srdce pro
ženu, která si to svoje vzala spět?
Život jako celek nepřikládá smrti váhu.
Co je jako klenot nesmrtelné, nepyšní se věkem, ale jiskřícím se
okamžikem.
Porozumět člověku, to chvilku trvá.
Ukázky z tvorby Rabíndranátha Thákura
Věnec povídek
Úryvek z povídky Subha:
Příroda jako by jí tu chtěla vynahradit, oč ji ošidila, jako by mluvila za ni.
Šplouchání říčních vln, hlasy lidí, písně plavců, zpěv ptáků, šumění stromu -
všechny ty zvuky splývaly se všedním ruchem kol dokola a tříštily se o mlčící
srdce děvčátka jako vlny mořského příboje. Vždyť i příroda hovořila řečí
němých, jež byla jen vesmírnou obdobou mluvy černých očích Subhy, zastíněných
řasami. Vždyť odevšad, od suché trávy plné cikád až po mlčenlivý svit hvězd,
vycházely jen náznaky, gesta, písně, nářek a vzdechy.
A v poledne, když plavci a rybáři obědvali, lidé v domech spali, ptáci
nezpívali, loďka byla uvázána u přívozu a svět se uprostřed práce najednou
zastavil a vypadal strašně liduprázdný, usedaly pod rozpáleným nebem jen němá
příroda a němá dívka a dívaly se mlčky jedna druhé do očí - ta první v
oslepujícím žáru, ta druhá ve sporém stínu stromů.
I Subha však měla důvěrné přátele - dvě mlékařovy krávy. Jmenovaly se Sarbaší a
Pánguli. Svá jména z jejích úst nikdy neslyšely, ale znaly její kroky, jjí
bezeslovný, tesklivý hlas a rozuměly mu lépe než slovům. Kdykoli vešla do
chléva, objala Subha oběma pažemi Sarbáší kolem šíje a hladila si líce jejíma
ušima, a Pángulí se na ni zadívala oddanýma očima a olizovala ji. Dívka
přicházela do chléva třikrát za den, a navíc ještě několikrát mimo určenou
dobu. Když musela v domě vyslechnout tvrdá slova, rozběhla se v kteroukoli
denní dobu za svými němými přítelkyněmi. Zdálo se, že nevědomou silou jakéhosi
tušení jsou schopny chápat z dívčina trpělivého smutného pohledu její bolest, a
když se k ní přitiskly, jako by se snažily ji s mlčenlivou úzkostí utěšit...
Z knihy Česání ovoce
Kdo je ta,
která bydlí v mém srdci, žena navždy ztracená?
Toužil jsem po ní, nezískal jsem ji však.
Okrášlil jsem ji věnci a zpíval k její chvále.
Úsměv zazářil na okamžik na její tváři, pak pohasl.
"Neraduji se z tebe", zvolala ta smutná žena.
Přinesl jsme jí náramky z drahokamů a ovíval jsem ji vějířem,
drahokamy vykládaným. Zhotovil jsem pro ni lože na podstavci ze
zlata.
V jejích očích zasvitl paprsek radosti, pak pohasl.
"Nenalézám v tom radosti", zvolala ta smutná žena.
Posadil jsem ji na vítězný vůz a vezl jsem ji po celé rozloze
zemské.
Podmaněná srdce skláněla se k jejím nohám a jásot obdivu pronikal
k obloze.
Pýcha zasvítila na okamžik v jejím oku, pak byla zamlžena slzami.
"Neraduji se z výbojů", zvolala za smutná žena.
Tázal jsem se jí: "Řekni mi, koho hledáš?"
Pravila jen: "Čekám na toho, jehož jména neznám".
Dny míjejí a ona volá: "Kdy přijde můj milovaný, kterého neznám,
a dá se mi poznati na vždy?"
*V následujícím díle bude představen nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1915 Romain Rolland*
|
Zobrazit článek Rabíndranáth Thákur
|
|