Knut Hamsun, vlastním jménem Knud Pedersen, se narodil 4. srpna 1859 v Lome v rodině krejčího. V deseti letech byl Hamsun poslán rodiči na sever Norska, aby pomáhla strýci na statku, ale zanedlouho utekl a živil se jako obchodník na tržišti. Již od dětství sympatizoval v literaturou a s psaním povídek. V roce 1879 odešel do Dánska, ale jeho rukopisy zde nepřijalo žádné nakladatelství. Po návratu do Norska se vydal na cesty a v letech 1882 - 1888 se usadil ve Spojených státech, kde získal silný odpor ke kapitalismu jako ke zřízení, které jen ničí morální hodnoty člověka. Z USA se Hamsun vrátil do Kodaně a záhy odcestoval do Paříže. V roce 1898 se oženil a znovu začal cestovat se svou ženou po Evropě. Jeho kariéru spisovatele nastartoval autobiografický román Hlad vydaný v roce 1890 a následně se jeho popularita začala stupňovat. V roce 1920 získal Knut Hamsun Nobelovu cenu za literaturu. Především za svoje psychologické romány ovlivněné Nietzscheho filozofií. Po propuknutí Druhé světové války začal Hamsun podporovat fašistické hnutí, což ho po válce velmi kompromitovalo a z vůdčí osobnosti norské literatury se stala lidská troska na psychiatrické léčebně. Za kolaboraci s nacisty s Hamsunem také veden proces, při kterém mu byla udělena pouze peněžitá pokuta s ohledem na jeho duševní stav. Knut Hamsun zemřel 19. února 1952 v norském městě Voerholmen.

Citát

"Dobro projde často beze stopy, zlo za sebou táhne následky."

Poezie

Divoký chór (1904, Det ville kor) jediná autorova básnická sbírka, jeden z milníků norské lyriky

Dramata

• Před branou království (1895, Ved rikets port), Hra života (1896, Livets spill) a Večerní červánky (1898, Aftenrøde) dramatická trilogie o měnícím se vztahu k pravdě v různých životních etapách
• Munken Vendt (1902) historická romantická divadelní hra ve verších
• Královna Tamara (1903, Dronning Tamara) pohádková divadelní hra, k níž byl autor inspirován při svém pobytu v Gruzii
• Bouřlivý život (1910, Livet ivold), satirická divadelní hra

Próza

• Bjørger (1878) první autorova vydaná povídka
• Z duchovního života moderní Ameriky (1888, Fra det moderne Amerikas andsliv) esej odsuzující Anglosasy jako hlavní iniciátory průmyslového kapitalismu, který ničí odvěké morální hodnoty
• Hlad (1890, Sult) román napsaný pod vlivem Dostojevského vystihující formou vnitřního monologu složitou psychiku moderního člověka (jde o reminiscenci na vlastní hladová léta začínajícího spisovatele v Kristianii)
• Mystérie (1892, Mysterier) román, ve kterém promyšlenou vypravěčskou technikou vylíčil nevyzpytatelnost člověka v polemice se soudobým pragmatickým racionalismem (román vyvolal nelibost výstředními názory hlavní postavy)
• Redaktør Lynge (1893) a Nová země (1893, Ny Jord) dva romány napsané v duchu kritického realismu
• Pan (1894) román s jedinečným vylíčením severonorské přírody.
• Viktorie (1898, Victoria) lyrický román o osudové, nedosažitelné lásce, v němž Hamsun dovršil své stylové novátorství a ve kterém vystihl psychiku ženy i hluboké kouzlo a jemné odstíny lásky a žárlivosti
• Siesta (1897) sbírka povídek
• V pohádkové zemi (1903, I Æventyrland), Pod půlměsícem (1905, Under halvmanen) impresinostické reportáže z cest
• Blouznivci (1904, Sværmere), Benoni (1908) a Rosa (1908) lehce humorné romány ze severonorského prostředí
• Podzimní hvězdy (1907, Under hoststajrnen) Tlumeně hude poutník (1909, En vandrer spiller med sordin) a Poslední radost (1912, Den sidste Glæde) trilogie teskně náladových románů o tulákovi Knutovi vyrovnávajícím se s nastupujícím stářím
• Děti své doby (1913, Børn av Tiden) a Město Segelfoss (1915, Segelfoss by), romány se silnou kritikou moderní civilizace
• Matka země (1917, Markens Grøde), román vyjadřující ideu osvobozujícího návratu k rustikálnímu životu utvrzenou propuknutím první světové války, autorovo vrcholné dílo oslavující venkov, přírodu s její velebností a moudrým koloběhem života a zejména pak práci rolníka, jemuž je půda opravdovou matkou zemí.
• Ženy u studny (1920, Konerne ved vandposten) krutě ironický román o maloměstě zkaženém bohatstvím.
• Poslení kapitola (1923, Siste kapitel) román o vyšinutých liech v horském sanatoriu.
• Tuláci (1927, Landstrykere), August (1930) a Život však žije (1933, Men livet lever) románová trilogie, další vrchol autorovy realistické tvorby a fabulačního umu, poutavé a úsměvné vyprávění o pronikání podnikatelského ducha do severonorské osady
• Kruh uzavřen (1936, Ringen sluttet) poslední autorovo románové dílo plné beznaděje
• Po zarostlých stezkách (1949, Pa gjengrodde stier) svěží a nad vlastní vinu povznesené zápisky z doby internace po druhé světové válce

Ukázka z díla Mysterie

Loňského roku uprostřed léta stalo se jedno norské pobřežní městečko jevištěm krajně nezvyklých událostí. Vynořil se tam cizinec, jistý Nagel, podivný a svérázný šarlatán, který ve městě napáchal spoustu výstředností a pak zmizel stejně náhle, jako se objevil. Tohoto muže navštívila dokonce tajemná dáma, která přijela za bůhvíjakým účelem, zdržela se ve městě pouze dvě hodiny a hned zase odcestovala. Ale tak to všechno nezačalo...

Začalo to tím, že když večer kolem šesté hodiny přistál u nábřeží parník, objevili se na palubě dva nebo tři cestující, mezi nimi muž v nápadně žlutém obleku a v široké sametové čepici. Bylo to večer dvanáctého června, protože na mnoha místech v městě vlály tehdy vlajky na počest zasnoubení slečny Kiellandové, které bylo oznámeno právě dvanáctého června. Posluha z hotelu Central vystoupil ihned na palubu a muž ve žlutém obleku mu předal svá zavazadla. Zároveň také odevzdal lodnímu důstojníkovi svou jízdenku. Poté však začal přecházet sem a tam po palubě a stále se neměl k tomu, aby vystoupil. Zdálo se, že je silně rozrušen. Když loď zazvonila potřetí, neměl ještě ani zaplacený účet v restauraci.

Uprostřed placení pak náhle ustal, vida, že loď už odráží od pevniny. Na okamžik se zarazil, potom zamával na hotelového posluhu na břehu a přes zábradlí mu řekl:
„Dobrá, odneste mé věci do hotelu a připravte mi pokoj."
Načež ho loď odnesla dál do fjordu.
Tento muž byl Johan Nilsen Nagel.
Holetový posluha odtáhl jeho zavazadla na vozíku; kromě příručního kufříku a pouzdra na housle sestávala pouze z dvou menších kufrů a z kožichu - také z kožichu, přestože bylo léto! Žádná z věcí nebyla označena.

Příštího dne kolem oběda přijel Johan Nagel do hotelu. Přijel po silnici bryčkou s dvěma koni. Mohl stejně dobře, ba mnohem snáze cestovat po moři, nicméně přijel po silnici. Měl s sebou několik dalších zavazadel; na kozlíku stál ještě jeden kufr a vedle něho ležela cestovní brašna, plášť a řemínek s plédem, v němž byly zabalené nějaké věci. Na řemínku bylo perličkami vyšito J.N.N.

Ještě seděl v bryčce a už se ptal hostinského na svůj pokoj. A když ho odvedli do prvního poschodí, jal se okamžitě zkoumat zdi, zda jsou dostatečně silné a není-li nic slyšet ze sousedních místností. Potom se z ničeho nic zeptal pokojské:
„Jak se jmenujete?"
„Sára."
„Sára!" A vzápětí hned: „Mohu dostat něco k jídlu? Tak vy se jmenujete Sára? Poslyšte, nebyla tady v tom traktu někdy lékárna?"

Sára udiveně odvětila:
„Byla. Ale to už je moc let."
„Říkáte moc let? Hm. Napadlo mě to, hned jak jsem vešel do chodby. Ne že bych to poznal po čichu, ale měl jsem přesto takový pocit. No, nechme toho."

Když se přišel dolů najíst, neotevřel po celou dobu ústa k jedinému slovu. Jeho spolucestující z parníku z minulého večera, dva pánové sedící u druhého konce stolu, na sebe významně pohlédli, když vešel do sálu, dokonce si dost nepokrytě tropili žerty z jeho včerejší smůly, on však dělal, že neslyší.Spěšně se najedl, odmítl zavrtěním hlavy dezert a náhle vstal, sklouznuv pozadu přes taburet. Ihned si zapálil doutník a zmizel na ulici.

A zůstal venku dlouho přes půlnoc. Vrátil se krátce před tím, než hodiny odbily třetí. Kde byl? Až později vyšlo najevo, že šel zpátky do sousedního města, urazil pěšky tam a zpět celou dlouhou cestu, kterou dopoledne absolvoval povozem. Muesl tam mít nějaké velmi naléhavé jednání. Když mu Sára otvírala, byl celý zpocený. Nicméně se na ni několikrát usmál a byl ve výtečné náladě.

„Bože, jakou máte krásnou šíji, děvče!" zvolal. „Přišla mi za mé nepřítomnosti nějaká pošta? Na jméno Nagel, Johan Nagel? Uf, hned tři telegramy?! Poslyšte, prokažte mi tu službu a sundejte tamhleten obraz ze zdi a odneste ho, buďte tak laskavá. Abych ho neměl pořád na očích. Byla by to otrava, ležet v posteli a neustále se na něj dívat. Napoleon třetí neměl totiž tak zelené fousy. Děkuji vám."

Když Sára odešla, stanul Nagel uprostřed pokoje. Stál úplně tiše. Zadíval se nepřítomně na jeden bod na zdi, a až na to, že mu hlava klesala stále víc a víc na stranu, vůbec se nehýbal. To trvalo hodnou chvíli.

Byl pomenší postavy a měl snědou tvář s podivně temnýma očima a s jemnými, ženskými ústy. Na jedné ruce měl jednoduchý olověný nebo železný prstýnek. Byl velmi široký v ramenou a mohlo mu být osmadvacet až třicet let, rozhodně ne víc než třicet. Vlasy mu začínaly na spáncích už šedivět.

...

Následujícího jitra poslal Johan Nagel posluhu na poštu a obdržel několikeré noviny, mezi nimi i dvoje zahraniční, leč žádný dopis. Pouzdro s houslemi položil na židli uprostřed pokoje, jako by je chtěl každému ukázat. Neotevřel je však a ponechal nástroj netknutý.

Během dopoledne neudělal nic jiného, než že napsal dva dopisy a přecházeje po pokoji četl knihu. Krom toho si zakoupil v jednom krámě rukavice a o něco později, když šel po náměstí, zaplatil deset korun za malé rezavé štěně, které vzápětí daroval hostinskému. Stěněti dal lidem pro smích jméno Jacobsen, navíc bez ohledu na to, že šlo o fenku.

Za celý den nepodnikl tedy nic. Neměl ve městě žádná obchodní jednání a nevykonal jedinou návštěvu, nevstoupil do žádné kanceláře a neznal tu živou duši. V hotelu se trochu podivovali jeho nápadné lhostejnosti téměř ke všemu, dokonce i k vlastním věcem. Tak například ony tři telegramy ležely stále ještě otevřené a každému přístupné na stole v jeho pokoji; od večera, kdy došly, se jich nedotkl. Rovněž nechával bez odpovědi přímé otázky. Hostinský se z něho dvakrát snažil vytáhnout, co je zač a proč přijel do města, ale on to pokaždé zamluvil. A ještě jeden jeho zvláštní rys vyšel v průběhu dne najevo: ačkoliv v místě neznal jediného člověka a na nikoho se tu neobrátil, přesto se zastavil u vchodu na hřbitov před jednou z místních mladých dam, zastavil a zadíval se na ni a pozdravil ji velmi hlubokou úklonou, aniž pronesl slovo na vysvětlenou. Tvář dotyčné dámy zahalil temný ruměnec. Načež se ten drzý člověk dal silniíc rovnou k faře a kolem ní ještě dál - což mimochodem dělal i následující dny. V hotelu mu pokaždé večer museli otevírat až po uzavření, tak pozdě se navracel ze svých toulek.

Třetího dne ráno, právě když Nagel vyšel ze svého pokoje, oslovil ho hostinský; pozdravil a pronesl několik vlídných slov. Vyšli spolu na verandu a oba se tam posadili, a hostinského jen tak napadlo položit mu otázku týkající se přepravy bedny s čerstvými rybami:
„Jak mám odeslat tuhle bednu, mohl byste mi poradit?"
Nagel pohlédl na bednu, usmál se a zavrtěl hlavou:
„Bohužel, v tom se nvyznám."
„Opravdu ne? Myslel jsem, že jste možná hodně cestoval a leccos viděl. Že jste si všiml, jak si lidé počínají jinde."
„Ó ne, nijak moc jsem necestoval."
Ticho.
„Ne. Asi se zabýváte spíš, ehm, jinými věcmi. Jste snad obchodník?"
„Ne, nejsem obchodník."
„Aha. Takže nejste tady ve městě za obchody?"
Žádná odpověď. Nagel si zapálil doutník, zvolna pokuřoval a hleděl do prázdna.
Hostinský ho úkosem pozoroval.
„Nechtěl byste nám někdy něco zahrát? Všiml jsem si, že máte s sebou housle." začal opět hostinský.
Nagel lhostejně odpověděl:
„Kdepak! Už jsem toho nechal."
Po chvíli se zvedl a bez dalších řečí odešel. Za okamžik se však vrátil a řekl:
„Poslyšte, tak mě napadá, můžete mi kdykoliv předložit účet. Je mi jedno, kdy zaplatím."
„Děkuji," odpověděl hostinský, „ale to nespěchá. Jestli tu zůstanete delší dobu, musíme započítat slevu. Máte v úmyslu zůstat tu déle?"

Nagel pojednou ožil a ihned odpověděl. Bez jakéhokoliv zjevného důvodu se dokonce lehce zarděl.
„Ano, ano, je možné, že tu zůstanu delší dobu. To záleží na okolnostech.
Mimochodem, zřejmě jsem vám to dosud neřekl: jsem agronom, zemědělec, vracím se z cest a je docela možné, že se tu na čas usadím. Ale snad jsem dokonce i zapomněl... Jmenuji se Nagel, Johan Nilsen Nagel."

S těmi slovy přistoupil k hostinskému a stiskl mu opravdu srdečně ruku a omlouval se, že se nepředstavil dřív. V jeho výrazu nebylo ani stopy ironie.

„Napadá mě, že bychom vám snad mohli dát lepší a tišší pokoj," řekl hostinský. „Bydlíte hned vedle schodiště a to nebývá vždycky příjemné."
„Ne, děkuji, není zapotřebí, pokoj je znamenitý a jsem s ním naprosto spokojen. Krom toho vidím z oken přes celé náměstí a to je vítané povyražení."

Po chvíli řekl opět hostinský:
„tak vy si teď nějaký čas uděláte dovolenou? To tu zůstanete alespoň přes léto, že?"
„Dva tři měsíce, možná i déle, ještě přesně nevím. Záleží na okolnostech. Časem uvidím."

Vtom kolem nich přešel nějaký muž a pozdravil hostinského. Byl to prostý člověk malé postavy a velmi chudě oděný; šel nápadně ztěžka, ale přesto se pohyboval značně rychle. Ačkoliv pozdravil hlubokou poklonou, hostinský ani nenazvedl klobouk. Zato Nagel svou sametovou čepici smekl.

Hostinský na něho pohlédl a pravil:
„Říkáme tomu člověku Minuta. Nemá všech pět pohromadě, ale je to hodný chlapík. Škoda ho."
To bylo vše, co bylo o Minutovi řečeno.

„Četl jsem," prohodil najednou Nagel, „četl jsem před několika dny v novinách o nějakém muži, který byl nalezen mrtev někde tady v lese. Co to bylo vlastně za člověka? Nějaký Karlsen, mám dojem. Byl zdejší?"
„Ano," odpověděl hostinský. „Byl to syn jedné zdější pijavkářky. Její domek je odtud vidět, tamhleten s červenou střechou. Přijel domů jen na prázdniny, kdo by řekl, že si sem jede pro smrt. Je ho velká škoda, byl to nadaný hoch a zanedlouho se měl stát knězem. Těžko říct, co si o tom myslet. Poněkud podezřelé to je. Když má někdo přeřezané obě tepny na rukou, dá se stěží mluvit o nešťastné náhodě. Už našli také nůž, malý perořízek s bílou střenkou. Policie ho našla včera pozdě večer. Zřejmě v tom byla nějaká milostná záležitost."
„Ach tak. A opravdu existují pochybnosti, že se zabil sám?"
„Lidé vždycky doufají v to lepší. Někteří se totiž domnívají, že šel asi s nožíkem v ruce a zakopl tak nešťastně, že se poranil na dvou místech najednou. Ha ha! Mně to připadá nepravděpodobné. Ale do svěcené země ho pohřbí určitě. Kdepak, ten jistě nezakopl, bohužel!"
„Říkáte, že našli nůž až včera večer. Neležel tedy vedle něho?"
„Ne, ležel o několik kroků dál. Když se řízl, odhodil ho do lesa. Našli ho čirou náhodou."
„Hm. Ale jaký mohl mít důvod zahodit nůž, když tam tak jako tak ležel s otevřenými řeznými ranami? Každému bylo přece jasné, že musel použít nože?"
„Bůhví co tím mínil. Ale jak jsem řekl, vězela za tím nějaká milostná záležitost. Nikdy jsem neslyšel něco tak divného. Čím víc o tom uvažuji, tím mi to připadá horší."
„Proč se domníváte, že v tom byla nějaká milostná záležitost?"
„Z různých důvodů. Ostatně nelze říct nic jistého."
„A nemohlo to být tak, že opravdu upadl neúmyslně? Ležel přece v tak ošklivé poloze! Neležel na břiše a s obličejem v kaluži?"
„Ležel. A byl hrozně zašpiněný. Ale to ještě nic neznamená, i to mohl udělat schválně. Chtěl třeba skrýt smrtelné křečev tváři. Kdoví."
„Zanechal po sobě nějakou písemnost?"
„Prý předtím chodil po lese a psal něco na kus papíru. Ostatně často tak chodíval a psal. Takže se teď soudí, že si nožem ořezával tužku nebo něco takového a přitom upadl a prořízl si nejdřív jedno zápěstí zrovna na tepně, pak druhé zápěstí zrovna na tepně, všechno při jednom pád. Ha ha ha! Ale máte pravdu, písemnost po sobě zanechal. Držel v ruce kousek papíru a na tom stálo: ,Kéž je tvá ocel ostrá jako poslední tvé ne!'"
„Takový nesmysl! Byl snad ten nožík tupý?"
„Byl."
„Tak copak si ho nemohl nejdřív nabrousit?"
„Nebyl to jeho nůž."
„Čí tedy?"
Hostinský chvilku váhal, a pak řekl:
„Patřil slečně Kiellandové."
„Ten nůž patřil slečně Kiellandové?" opáčil Nagel. A po chvilce se znovu otázal:
„Hm. A kdo je slečna Kiellandová?"
„Dagny Kiellandová. Je to farářova dcera."
„Aha. Opravdu zvláštní! Neuvěřitelné. Byl do ní ten mladý muž tak zakoukaný?"
„Asi jo. Ostatně jsou do ní zakoukaní všichni, takže nebyl sám."
Nagel se zamyslel a nic neřekl. Až hostinský opět přerušil mlčení:
„To, co jsem vám vyprávěl, je tajemství a prosím vás, abyste..."
„Aha," na to Nagel. „Ovšem, můžete být naprosto klidný."
Když Nagel chvilku nato scházel k snídani, stál hostinský už v kuchyni a vyprávěl, že si konečně pohovořil s tím mužem ve žlutém ze sedmičky. „Je to agronom a vrací se z ciziny. Prý tu zůstane několik měsíců. Bůhví co to je za člověka."

*V příštím díle našeho seriálu jsme pro Vás připravili životopis známého francouzského spisovatele Anatola France, který získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1921*