Vzhledem k tomu, že společně s Pavlem Kotrbou předkládáme každý týden jednu osobnost literárního světa, která byla poctěna Nobelovou cenou za literaturu a nyní jsme dospěli do třicátých let minulého století, bylo by na místě uvést i to, co se týká našeho zástupce, který byl nominován po několik let a bohužel se nikdy této pocty needočkal. Předkládám tedy článek paní Olgy Klauberové, který jsem našla na :
http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=136
OLGA
KLAUBEROVÁ
V téměř každé
životopisné práci o Karlu Čapkovi najdeme údaj, že byl v
třicátých letech navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Nic
bližšího o této věci však doposud nevyšlo najevo, protože
archivy Švédské akademie byly až donedávna neprodyšně
uzavřeny. (Archivní doklady, které byly prohlášeny za tajné,
jsou podle švédských předpisů nepřístupné po dobu padesáti
let; potom by v principu měly být k dispozici badatelům.) U
příležitosti stého výročí existence Nobelovy ceny byla některá
písemná svědectví, která již nepodléhají utajení, vydána v
knižní formě: jde především o vyjádření Nobelova komitétu k
dílu jednotlivých kandidátů z let 1901–1950. Nyní může tedy
i širší veřejnost nahlédnout malou skulinkou do zákulisí
jednání, která před více než padesáti lety předcházela
slavnostním fanfárám, stisku královy ruky i předání diplomu a
šeku několika málo vyvoleným.
Účelem tohoto
článku je podat čtenářům zprávu o tom, co se lze v knižně
vydaných dokumentech dozvědět o Karlu Čapkovi. Je velmi lehké
zjistit, že byl navrhován každoročně, a to od roku 1932 do roku
1938, tedy celkem sedmkrát. Podle stanov Nobelovy společnosti jsou
oprávněnými navrhovateli na udělení ceny za literaturu mj.
členové Švédské akademie (...), dále pak i členové
humanistických tříd ostatních akademií (...), jakož i učitelé
estetiky, literatury a historie na vysokých školách. To platí pro
akademické hodnostáře nejen ve Švédsku, ale i v ostatním světě.
Všechny návrhy týkající se Karla Čapka jsou podepsány asi
desetičlennými skupinami profesorů Karlovy univerzity. V knižním
vydání nejsou jednotlivci jmenováni, jen celkem namátkou je
zmínka o prof. Josefu Šustovi (v r. 1937) a prof. Josefu Jankovi (v
r. 1938).
Návrhy na udělení
Nobelovy ceny za literaturu se každý rok předkládají Nobelovu
komitétu při Švédské akademii. Tento komitét je obvykle
pětičlenný a v třicátých letech mu předsedal spisovatel Per
Hallström (1866–1960). Komitét má k dispozici štáb znalců
sdružených v Nobelově institutu, který spravuje i mimořádně
dobře dotovanou knihovnu. Znalci každoročně vypracovávají
znalecké posudky o navržených literárních dílech, eventuálně
s přizváním dalších odborníků. Instituce znalců je tu mimo
jiné také proto, aby pomáhala členům komitétu překonávat
jazykové bariéry. (Znalcem Nobelova institutu v oboru slovanských
literatur byl v době Čapkových kandidatur prof. Anton Karlgren,
1882–1973, švédský slavista a dlouholetý profesor v Kodani.) Na
základě znaleckých posudků sepíše Nobelův komitét ke každému
navrženému kandidátu své vyjádření. V úvodu jsou často
parafrázována slova znalce, k nimž pak komitét zaujme definitivní
stanovisko. Takto formulovaná vyjádření se stanou podkladem,
podle něhož se Švédská akademie řídí při udělování
Nobelových cen za literaturu v příslušném roce. Jenom zcela
výjimečně odhlédne Akademie od vyjádření komitétu a udělí
cenu podle svého vlastního uvážení. Poněkud častěji se stává,
že některý z členů komitétu má o některém autorovi nebo jeho
práci jiné mínění než jeho kolegové, a nechá si proto svůj
odchylný názor zaprotokolovat. To ovšem nemá vliv na další
průběh výběrového řízení. Při jednáních komitétu, která
se týkala Karla Čapka, se ale žádná z uvedených odchylek
nevyskytla. Zato, jak bude z následujícího textu zřejmé, měl
komitét jako celek občas jiné mínění než znalec z Nobelova
institutu.
Jaká vyjádření
si tedy můžeme přečíst v protokolech Nobelova komitétu o Karlu
Čapkovi? V tomto článku jsou texty protokolů uvedeny
chronologicky a v úplnosti, v pokud možno přesném překladu. Pro
lepší přehlednost jsou vesměs vytištěny kurzívou. Je ovšem
třeba dodat, že znalecké posudky, na jejichž podkladě se tato
vyjádření vypracovávala, zatím veřejnosti předloženy nebyly,
i když jsou dnes rovněž odtajněny. Autorka článku se nesnaží
o analýzu uveřejněných textů, uvádí jen několik málo
vysvětlivek na okraj.
1932
V tomto roce, kdy z
jedenatřiceti navržených spisovatelů byl pro Nobelovu cenu vybrán
John Galsworthy, ocitl se Karel Čapek na listině kandidátů
poprvé. V protokolech Nobelova komitétu se o něm dozvíme toto:
Velmi podrobný a
důvtipný znalecký posudek vystihuje plně bohatství nápadů
tohoto českého spisovatele-žurnalisty a jeho mimořádně bystrého
tvůrčího ducha, konstatuje ale, že jeho náročnější a
rozsáhlejší díla, na nichž se zakládá jeho proslulost, jsou
značně nesourodá a nevyvážená. Nelze jim upřít bohatství
myšlenek, ale tyto myšlenky mají jen na okamžik zaimponovat a
zazářit jako jiskry ohňostroje a jsou vcelku stejně
nezachytitelné a umělé jako ony. Nejsou nakonec ani samostatné:
Někdy vycházejí ze Shawa, častěji z Wellse, ale vždycky mají
tak daleko k otrockému napodobení, že by se to dalo označit za
tvůrčí využití Shawových paradoxů a jeho lásky k protimluvům
proti Wellsovu hlásání pozitivní moudrosti – nebo proti Shawově
vlastní pozitivní moudrosti, pokud nějakou má. K tomu je nutno
dodat, že Čapek má základ, na němž může stát: je to jeho
skeptický postoj vůči sebejisté intelektuálské nadřazenosti a
instinktivní lidský odpor proti bezhlavé senzacechtivosti. Tyto,
samy o sobě tak sympatické rysy ztrácejí však na hodnotě tím,
že Čapek zanechává své čtenáře v nejistotě; zda mluví
opravdu z přesvědčení, nebo zda jen chce ukázat svou
nezávislost. Jeho uspěchanost a povrchnost bijí natolik do očí,
že se nemůžeme dobře spolehnout na to, co říká, zvláště
proto, že stejný nedostatek se projevuje i při ztvárňování
fiktivních osob a ve stylu, který postrádá jednotnosti a
konciznosti. Také v povídkách – mimochodem důmyslných a
vtipných – není osobnost autora dosti určitá tam, kde nejsou
jen zábavnou literaturou. To, co Čapek vypravuje, je mlhavé;
neúplné; a často i poněkud nesmyslné; i když v detailech
nechybí důvtip a vynalézavost. Má však tak živé a svým
způsobem plodné tvůrčí nadání, že není možné ho jen tak
odbýt jako bezvýznamného.
Znalec se v posudku
nevyjadřuje o tom, zda je možno o návrhu (na udělení Nobelovy
ceny, pozn. překl.) uvažovat, ale zřejmě nemá v úmyslu vyslovit
doporučení. Členové komitétu to také nemohou v přítomné době
učinit.
1933
V roce 1933 byla
Nobelova cena udělena Ivanu Buninovi, vybranému z dvaceti devíti
kandidátů. Vyjádření Nobelova komitétu o Čapkovi je tentokráte
stručnější a operuje se v něm přibližně stejnými argumenty
jako před rokem:
V podrobném a velmi
zajímavém posudku o Čapkově literární produkci v uplynulém
roce se znalec vyslovil v tom smyslu, že návrh je patrně
předčasný. Spisovatel, jenž je neobyčejně mnohostranně nadán,
působí totiž dojmem, že se až doposud opravdu vážně nesnažil
dosáhnout mistrovství v některé z oblastí, na nichž zkoušel
svůj talent, často se znamenitými výsledky v detailech, ale
vcelku s určitou novinářskou povrchností. Členové komitétu,
jejichž zájem o tento návrh se podstatně zvýšil vlivem nově
vypracovaného posudku, se shodli, že rozhodnutí odsunou na další
léta v naději, že se básník dopracuje většího soustředění
a pevnosti.
1934
V tomto roce, kdy
Nobelova cena byla udělena Luigimu Pirandellovi, vyjádřil se
Nobelův komitét o jednom z dalších dvaceti sedmi kandidátů,
Karlu Čapkovi, již dvakrát odsunutém do pozadí, takto:
Podrobný a poutavý
znalecký posudek vyznívá spíše jako odmítnutí návrhu. Důvodem
je mimořádná výstřednost a vyumělkovaná problematika románu
vydaného v tomto roce (Povětroň, pozn. překl.). Členové
komitétu se s ním mohli seznámit pouze prostřednictvím zmíněného
referátu, ale tento referát navozuje tak silnou představu o
Čapkově odvážné a bujné fantazii a psychologických
kombinačních schopnostech, že není třeba mít obavu o jeho vývoj
k větší solidnosti. Členové komitétu se proto i tentokráte s
určitým očekáváním přiklánějí k řešení odsunout návrh
do budoucnosti.
Takovéto odsouvání
návrhů na Nobelovu cenu s poukazem na budoucnost nebylo zdaleka jen
údělem Čapkovým. Dánský spisovatel Johannes V. Jensen
(1893–1950) byl navržen osmnáctkrát, než mu konečně r. 1944
byla cena udělena. Italská spisovatelka Grazia Deleddová
(1875–1936) obdržela svou cenu v r. 1926 po dvanáctkrát
opakovaném návrhu. Anatole France (Nobelova cena 1921) se ocitl na
listině kandidátů celkem devětkrát. Čapek tedy nebyl ve špatné
společnosti.
1935
V roce 1935 byl
navržen dosud největší počet kandidátů, a to třicet sedm.
Přesto nebyla cena za literaturu toho roku vůbec udělena.
Vyjádření Nobelova komitétu dělá z Karla Čapka jakéhosi
kvalifikovaného čekatele, právě tak jako v předešlých letech.
Zní tentokráte takto:
Profesor Karlgren
zaujal již několikrát ve svých podrobných posudcích zdrženlivé
stanovisko. Členové komitétu byli návrhu nakloněni příznivěji,
zvláště minulého roku, kdy referát o novém románu Povětroň u
nich vzbudil takový zájem, že odsunuli kandidaturu do budoucnosti
s jistým očekáváním. Nyní je k dispozici jednak anglický
překlad Povětroně, jednak nový znalecký posudek s referátem o
Obyčejném životě, což je zakončení ideové trilogie, která
počíná Hordubalem a pokračuje Povětroněm. Při bližším
seznámení s posledně jmenovaným dílem je snadné konstatovat, že
za potěšení, které referát poskytuje, vděčíme v prvé řadě
referujícímu. Kniha je totiž – přes všechny napínavé nápady
– neobyčejně únavná svým neslýchaně vyumělkovaným tónem,
vypočítaným jen na to, aby řádně polechtal nervy. Po znamenitém
referátu o Obyčejném životě následuje kritika jeho obsahu a
formy, která knihu v podstatě odsuzuje a rozhodně potvrzuje
výhrady, které má znalec k básníkovu vágnímu a prázdnému
filosofickému mudrování a často také k solidnosti líčení.
Členové komitétu nemají důvodu pochybovat o tom, že kritika je
i nyní plně oprávněná.
Nadto se ukazuje, že
ideová trilogie, pokud jde o vlastní myšlenkovou náplň, staví
na výpůjčkách z Pirandella. Naděje členů komitétu, že se
Čapek v podstatné míře bude dále vyvíjet jako básník, se tedy
nesplnily; ale jeho bujná fantazie a bohatství jeho nápadů přece
jenom opravňují komitét, aby odsunul návrh na budoucí léta.
1936
V tomto roce se
komitét zabýval Čapkem velmi důkladně. Nobelova cena však byla
přesto přiřčena někomu jinému, a to Eugenu O’Neillovi z USA.
Zde následuje text, týkající se Karla Čapka:
Strhující referát
o Čapkově nově vydané knize Válka s mloky, jenž je součástí
znaleckého posudku, je zakončen charakteristikou a vyhodnocením, z
něhož je možno vyčíst doporučení udělit spisovateli za toto
dílo Nobelovu cenu.
Členové komitétu
měli na poslední chvíli možnost utvořit si vlastní úsudek o
této knize podle korekturních obtahů švédského překladu.
I tentokráte je
dojem stejný jako u Čapkovy dřívější produkce: stojíme tu
spíše před mimořádně nápaditým, pohotovým, bystrým a
tvárným novinářským talentem než před básníkem: sérii
kulturně-politických causerií oblékl do roucha bajky s překvapivě
bujnou vynalézavostí a kritickým důvtipem. Ale efektnost znamená
zřejmě pro tohoto básníka právě tolik jako varovné poslání
proroka.
Vlastní bajka není
nakonec o nic lepší než pohádka o robotech, kde všechno běží
hladce, pokud jsme jednou spolkli ideu strojového člověka. Těžším
úkolem pro fantazii je smířit se s životními podmínkami, které
mají při svém díle velemloci. Člověku se hned vybaví, jak
majitel kočovného zvěřince představuje své obojživelníky
posvícenskému publiku: „Tato zvířata nemohou žít na suchu a
ve vodě umírají.“ Není také třeba volat na pomoc moře, aby
bylo možno zničit vyšší stránky lidského bytí; neboť to jde
výborně samo od sebe i na suché zemi. Čapkova kniha je jakýmsi
obojživelníkem mezi Julesem Vernem a Swiftem, což ovšem nebrání
tomu, aby satirické zachycení soudobých událostí a mravů nebylo
mimořádně trefné a brilantní. Protože jsme v současné
literatuře tak málo zhýčkáni ostrovtipem, může nás Čapkův
ohňostroj svést k myšlence, že by bylo přirozené udělit mu
Nobelovu cenu z čiré vděčnosti. Jeho vtip má totiž opravdu
vysokou kvalitu, je bystrý a odvážný, co do obsahu většinou
solidní; nadto s mimořádně bohatě odstíněnou potměšilostí a
ironií. Prostřední oddíl knihy lze bez obav nazvat mistrovskou
satirou na současnost. Ale Nobelova cena je určena významným
dílům básnickým, a k těm lze sotva Válku s mloky počítat.
První oddíl je jakožto kresba charakterů pouze pokusem – a to
dosti banálně přehnaným pokusem. Postava kapitána je vymalována
příliš pestrými barvami, zatímco finanční magnát je
beznadějně abstraktní. Celá kapitánova historie je křiklavě
nepravděpodobná, což zajisté vyhovuje stylu knihy, ale neposkytne
to ani takovou špetku věrohodnosti, které je zapotřebí i pro
nejdivočejší únik do světa fantazie. První díl obsahuje také
zcela zbytečné (a nepovedené) partie, např. epizodu s filmováním
a epizodu s novináři; nakonec se prezentuje pečlivě propracované
pojednání o pohlavním životě obojživelníků, které poskytuje
čtenáři pocit, že polyká slizké mloky vcelku. Tato kapitola je
podivuhodně nevkusná.
Závěrečná třetí
část knihy líčí zdatně a směle průběh zničení světa, ale
tato hravě bezohledná apokalypsa není vlastně dojímavá. Efekt
nepůsobí hlouběji než na čtenářovu pokožku a nervy. To, co
napořád oddaluje Čapka od skutečného básnického díla, je
nedostatek citové hloubky a také přespříliš rozbujelá
fantazie.
Čteme-li jeho
předchozí knihu, přístupnou nyní v překladu pod názvem An
ordinary life, v níž si autor vzal za úkol probádat člověka do
hloubi duše, jsme udiveni, jak povrchně byl úkol proveden.
Fantazie je plochá a neorganická; všechno je založeno na
mechanicky konstruovaných efektních kouscích. Již dříve napsaný
Hordubal, jenž je nyní přístupný ve švédštině; je jakožto
líčení duševního stavu míněn vážněji, ale je vypravován po
způsobu impresionistů v tak závratném tempu, že to snad má
čtenáři zabránit zkoumat nosnost Čapkových slov.
Členové komitétu
se domnívají, že nemohou návrh podpořit, i když si velmi cení
Čapkovy dobové satiry.
Ve vyjádření
komitétu z tohoto roku se jasně rýsuje nebetyčný rozdíl v
hodnocení žurnalistiky a krásné literatury. Podle švédských
měřítek nemá prostě novinářská práce s literaturou co dělat
(i když v tom snad není nutno hledat přezíravé stanovisko vůči
žurnalismu). Stanovy Nobelovy společnosti přitom nevyžadují, aby
byla odměňována jenom díla krásné literatury: jak známo, byl
Nobelovou cenou odměněn např. historik Theodor Mommsen (1902) a
filosof Henri Bergson (1928). V pozdějších letech to byl třeba i
Winston Churchill za svoje paměti (1952). Všechny tyto písemné
projevy byl Nobelův komitét ochoten považovat za literaturu, ale
novinářskou prózu zřejmě nikoliv.
1937
V tomto roce bylo
opět 37 kandidátů, právě tak jako v r. 1935. Nobelovu cenu
obdržel Roger Martin du Gard za román Thibaultové. Karel Čapek,
který si nebyl vědom, jak je novinářská tvorba v daných
souvislostech hodnocena, si svou novou knížkou Cesta na sever věru
nepolepšil. Komitét se o něm vyjadřuje takto:
K návrhu, jenž byl
členy komitétu opakovaně odsunut do budoucna, byl nyní připojen
znalecký posudek o dvou nově vyšlých knihách. Jedna z nich je
soubor novinářských listů o cestě na sever; a ty jsou označeny
za literárně bezcenné. Druhá je ideové drama s jasným aktuálním
nábojem a poněkud zamaskovanou tendencí, kterou lze přesto lehce
uhádnout (Bílá nemoc, pozn. překl.). Drama mělo při premiéře
mimořádný úspěch a vzbudilo u znalce velký zájem, takže o něm
podrobně referuje. Z referátu, ať je jakkoli podrobný, je ovšem
těžké si udělat dojem o umělecké kvalitě dramatu. Je potřeba
si hru přečíst, aby bylo možno posoudit sílu a nosnost zobrazení
charakterů, jakož i sevřenost kompozice.
O ideovém obsahu je
možno si učinit představu z referátu, ale i zde je těžko se
obejít bez textu, zvlášť jde-li o spisovatele, jehož ideje mají
vždy do sebe cosi vágního a nedokončeného, neboť jsou zachyceny
spíše s překotností nežli s určitostí. Velký úspěch u
publika může být v tomto případě ještě méně než jindy
považován za kritérium „významnosti“ básnického díla,
neboť to bylo zřejmě vytvořeno pod vlivem politických vášní.
(Narážka na tehdy probíhající občanskou válku ve Španělsku,
pozn. překl.) Členové komitétu se tedy hodlají přidržeti svého
vyčkávajícího stanoviska k návrhu.
Z vyjádření
tohoto roku i některých let minulých jasně vysvítá banální
pravda, že je nanejvýš problematické posuzovat jakékoliv
literární dílo z druhé ruky, tj. podle posudku znalce (jenž je
patrně četl v originále). Ovšem i dílo, s nímž se členové
komitétu seznámí v překladu, poznávají vlastně z druhé ruky,
tj. v přetlumočení, které nemusí být právo originálu. To se
samozřejmě netýká jen Karla Čapka, ale všech, kteří nepíší
ve světových jazycích.
1938
Nositelkou Nobelovy
ceny se v tomto roce stala Pearl Bucková, zvolená z 29 kandidátů.
Ve vyjádření o
Karlu Čapkovi se hojně, snad hojněji než jiná léta, používá
výrazů, které v překladu znějí: idea, ideový, ideální apod.
Tento slovník lze odvodit ze znění závěti Alfréda Nobela, v níž
se stanoví, že Nobelova cena za literaturu má být udělena tomu,
jenž v tom kterém roce „vytvořil nejvýznačnější dílo s
ideálním zaměřením“ (producerat det utmärkaste i idealisk
riktning). Mezi švédskými vědci není a ani nemůže být jednoty
v tom, jak tuto větu interpretovat.
V rétorice kolem
Nobelových cen ovšem uvedené výrazy málokdy chybějí. Tak v
roce 1938 se o Čapkovi říká:
Letošní znalecký
posudek pojednává o dvou nových dílech tohoto neúnavně
produktivního spisovatele, románu První parta a dramatu Matka.
Román je v posudku
představen jako nejzralejší práce z celého Čapkova díla. Zdá
se, že se tam nevyskytuje jeho obvyklé slídění za efekty a
povrchní honba za idejemi, že román vyrostl na idejích opravdu
vybojovaných a zabývá se hluboce a vážně sociálními a
etickými problémy lidstva. Ideová síla románu se zdá být
nepochybná. Není však zcela jasné, zda román dosáhl dostatečné
myšlenkové jasnosti a zda je zvládnut tak, aby důstojně
prezentoval život svých idejí. Jedině překlad knihy do některého
běžně užívaného jazyka – který patrně nedá na sebe dlouho
čekat – může zjednat jasno a umožnit, aby si ti, jimž originál
není přístupný, utvořili vlastní úsudek. Znalec neučinil
žádný přímý návrh, aby tomuto dílu byla udělena cena.
Drama Matka se ve
znaleckém posudku považuje za dílo nijak zvlášť vynikající a
referát o hře budí dojem, že Čapek opět sklouzl do své
dřívější výstřednosti a do pochybných dramatických a
scénických experimentů, které zčásti nejsou úplně samostatné.
Členové komitétu
doporučují vyčkávat.
Bylo to poslední
doporučení vyčkat. A bylo definitivní, protože příštího roku
byl Karel Čapek již mrtev. Je možné, že toto poslední
doporučení bylo vysloveno s ohledem na tehdejší politickou
situaci. Postoj oficiálních švédských míst, usilujících o
zachování neutrality v blížícím se světovém konfliktu,
neumožňoval ani nezávislé Švédské akademii uvažovat o udělení
ceny kterémukoliv spisovateli, který by byl zaměřen
protinacisticky. Ale o tom publikované materiály Nobelova komitétu
mlčí.
Stať vyšla ve
Zpravodaji Společnosti bratří Čapků č. 42, s. 45–50.