http://www.literarky.cz/?p=archiv&text=136

OLGA KLAUBEROVÁ

V téměř každé životopisné práci o Karlu Čapkovi najdeme údaj, že byl v třicátých letech navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Nic bližšího o této věci však doposud nevyšlo najevo, protože archivy Švédské akademie byly až donedávna neprodyšně uzavřeny. (Archivní doklady, které byly prohlášeny za tajné, jsou podle švédských předpisů nepřístupné po dobu padesáti let; potom by v principu měly být k dispozici badatelům.) U příležitosti stého výročí existence Nobelovy ceny byla některá písemná svědectví, která již nepodléhají utajení, vydána v knižní formě: jde především o vyjádření Nobelova komitétu k dílu jednotlivých kandidátů z let 1901–1950. Nyní může tedy i širší veřejnost nahlédnout malou skulinkou do zákulisí jednání, která před více než padesáti lety předcházela slavnostním fanfárám, stisku královy ruky i předání diplomu a šeku několika málo vyvoleným.

Účelem tohoto článku je podat čtenářům zprávu o tom, co se lze v knižně vydaných dokumentech dozvědět o Karlu Čapkovi. Je velmi lehké zjistit, že byl navrhován každoročně, a to od roku 1932 do roku 1938, tedy celkem sedmkrát. Podle stanov Nobelovy společnosti jsou oprávněnými navrhovateli na udělení ceny za literaturu mj. členové Švédské akademie (...), dále pak i členové humanistických tříd ostatních akademií (...), jakož i učitelé estetiky, literatury a historie na vysokých školách. To platí pro akademické hodnostáře nejen ve Švédsku, ale i v ostatním světě. Všechny návrhy týkající se Karla Čapka jsou podepsány asi desetičlennými skupinami profesorů Karlovy univerzity. V knižním vydání nejsou jednotlivci jmenováni, jen celkem namátkou je zmínka o prof. Josefu Šustovi (v r. 1937) a prof. Josefu Jankovi (v r. 1938).

Návrhy na udělení Nobelovy ceny za literaturu se každý rok předkládají Nobelovu komitétu při Švédské akademii. Tento komitét je obvykle pětičlenný a v třicátých letech mu předsedal spisovatel Per Hallström (1866–1960). Komitét má k dispozici štáb znalců sdružených v Nobelově institutu, který spravuje i mimořádně dobře dotovanou knihovnu. Znalci každoročně vypracovávají znalecké posudky o navržených literárních dílech, eventuálně s přizváním dalších odborníků. Instituce znalců je tu mimo jiné také proto, aby pomáhala členům komitétu překonávat jazykové bariéry. (Znalcem Nobelova institutu v oboru slovanských literatur byl v době Čapkových kandidatur prof. Anton Karlgren, 1882–1973, švédský slavista a dlouholetý profesor v Kodani.) Na základě znaleckých posudků sepíše Nobelův komitét ke každému navrženému kandidátu své vyjádření. V úvodu jsou často parafrázována slova znalce, k nimž pak komitét zaujme definitivní stanovisko. Takto formulovaná vyjádření se stanou podkladem, podle něhož se Švédská akademie řídí při udělování Nobelových cen za literaturu v příslušném roce. Jenom zcela výjimečně odhlédne Akademie od vyjádření komitétu a udělí cenu podle svého vlastního uvážení. Poněkud častěji se stává, že některý z členů komitétu má o některém autorovi nebo jeho práci jiné mínění než jeho kolegové, a nechá si proto svůj odchylný názor zaprotokolovat. To ovšem nemá vliv na další průběh výběrového řízení. Při jednáních komitétu, která se týkala Karla Čapka, se ale žádná z uvedených odchylek nevyskytla. Zato, jak bude z následujícího textu zřejmé, měl komitét jako celek občas jiné mínění než znalec z Nobelova institutu.

Jaká vyjádření si tedy můžeme přečíst v protokolech Nobelova komitétu o Karlu Čapkovi? V tomto článku jsou texty protokolů uvedeny chronologicky a v úplnosti, v pokud možno přesném překladu. Pro lepší přehlednost jsou vesměs vytištěny kurzívou. Je ovšem třeba dodat, že znalecké posudky, na jejichž podkladě se tato vyjádření vypracovávala, zatím veřejnosti předloženy nebyly, i když jsou dnes rovněž odtajněny. Autorka článku se nesnaží o analýzu uveřejněných textů, uvádí jen několik málo vysvětlivek na okraj.

1932

V tomto roce, kdy z jedenatřiceti navržených spisovatelů byl pro Nobelovu cenu vybrán John Galsworthy, ocitl se Karel Čapek na listině kandidátů poprvé. V protokolech Nobelova komitétu se o něm dozvíme toto:

Velmi podrobný a důvtipný znalecký posudek vystihuje plně bohatství nápadů tohoto českého spisovatele-žurnalisty a jeho mimořádně bystrého tvůrčího ducha, konstatuje ale, že jeho náročnější a rozsáhlejší díla, na nichž se zakládá jeho proslulost, jsou značně nesourodá a nevyvážená. Nelze jim upřít bohatství myšlenek, ale tyto myšlenky mají jen na okamžik zaimponovat a zazářit jako jiskry ohňostroje a jsou vcelku stejně nezachytitelné a umělé jako ony. Nejsou nakonec ani samostatné: Někdy vycházejí ze Shawa, častěji z Wellse, ale vždycky mají tak daleko k otrockému napodobení, že by se to dalo označit za tvůrčí využití Shawových paradoxů a jeho lásky k protimluvům proti Wellsovu hlásání pozitivní moudrosti – nebo proti Shawově vlastní pozitivní moudrosti, pokud nějakou má. K tomu je nutno dodat, že Čapek má základ, na němž může stát: je to jeho skeptický postoj vůči sebejisté intelektuálské nadřazenosti a instinktivní lidský odpor proti bezhlavé senzacechtivosti. Tyto, samy o sobě tak sympatické rysy ztrácejí však na hodnotě tím, že Čapek zanechává své čtenáře v nejistotě; zda mluví opravdu z přesvědčení, nebo zda jen chce ukázat svou nezávislost. Jeho uspěchanost a povrchnost bijí natolik do očí, že se nemůžeme dobře spolehnout na to, co říká, zvláště proto, že stejný nedostatek se projevuje i při ztvárňování fiktivních osob a ve stylu, který postrádá jednotnosti a konciznosti. Také v povídkách – mimochodem důmyslných a vtipných – není osobnost autora dosti určitá tam, kde nejsou jen zábavnou literaturou. To, co Čapek vypravuje, je mlhavé; neúplné; a často i poněkud nesmyslné; i když v detailech nechybí důvtip a vynalézavost. Má však tak živé a svým způsobem plodné tvůrčí nadání, že není možné ho jen tak odbýt jako bezvýznamného.

Znalec se v posudku nevyjadřuje o tom, zda je možno o návrhu (na udělení Nobelovy ceny, pozn. překl.) uvažovat, ale zřejmě nemá v úmyslu vyslovit doporučení. Členové komitétu to také nemohou v přítomné době učinit.

1933

V roce 1933 byla Nobelova cena udělena Ivanu Buninovi, vybranému z dvaceti devíti kandidátů. Vyjádření Nobelova komitétu o Čapkovi je tentokráte stručnější a operuje se v něm přibližně stejnými argumenty jako před rokem:

V podrobném a velmi zajímavém posudku o Čapkově literární produkci v uplynulém roce se znalec vyslovil v tom smyslu, že návrh je patrně předčasný. Spisovatel, jenž je neobyčejně mnohostranně nadán, působí totiž dojmem, že se až doposud opravdu vážně nesnažil dosáhnout mistrovství v některé z oblastí, na nichž zkoušel svůj talent, často se znamenitými výsledky v detailech, ale vcelku s určitou novinářskou povrchností. Členové komitétu, jejichž zájem o tento návrh se podstatně zvýšil vlivem nově vypracovaného posudku, se shodli, že rozhodnutí odsunou na další léta v naději, že se básník dopracuje většího soustředění a pevnosti.

1934

V tomto roce, kdy Nobelova cena byla udělena Luigimu Pirandellovi, vyjádřil se Nobelův komitét o jednom z dalších dvaceti sedmi kandidátů, Karlu Čapkovi, již dvakrát odsunutém do pozadí, takto:

Podrobný a poutavý znalecký posudek vyznívá spíše jako odmítnutí návrhu. Důvodem je mimořádná výstřednost a vyumělkovaná problematika románu vydaného v tomto roce (Povětroň, pozn. překl.). Členové komitétu se s ním mohli seznámit pouze prostřednictvím zmíněného referátu, ale tento referát navozuje tak silnou představu o Čapkově odvážné a bujné fantazii a psychologických kombinačních schopnostech, že není třeba mít obavu o jeho vývoj k větší solidnosti. Členové komitétu se proto i tentokráte s určitým očekáváním přiklánějí k řešení odsunout návrh do budoucnosti.

Takovéto odsouvání návrhů na Nobelovu cenu s poukazem na budoucnost nebylo zdaleka jen údělem Čapkovým. Dánský spisovatel Johannes V. Jensen (1893–1950) byl navržen osmnáctkrát, než mu konečně r. 1944 byla cena udělena. Italská spisovatelka Grazia Deleddová (1875–1936) obdržela svou cenu v r. 1926 po dvanáctkrát opakovaném návrhu. Anatole France (Nobelova cena 1921) se ocitl na listině kandidátů celkem devětkrát. Čapek tedy nebyl ve špatné společnosti.

1935

V roce 1935 byl navržen dosud největší počet kandidátů, a to třicet sedm. Přesto nebyla cena za literaturu toho roku vůbec udělena. Vyjádření Nobelova komitétu dělá z Karla Čapka jakéhosi kvalifikovaného čekatele, právě tak jako v předešlých letech. Zní tentokráte takto:

Profesor Karlgren zaujal již několikrát ve svých podrobných posudcích zdrženlivé stanovisko. Členové komitétu byli návrhu nakloněni příznivěji, zvláště minulého roku, kdy referát o novém románu Povětroň u nich vzbudil takový zájem, že odsunuli kandidaturu do budoucnosti s jistým očekáváním. Nyní je k dispozici jednak anglický překlad Povětroně, jednak nový znalecký posudek s referátem o Obyčejném životě, což je zakončení ideové trilogie, která počíná Hordubalem a pokračuje Povětroněm. Při bližším seznámení s posledně jmenovaným dílem je snadné konstatovat, že za potěšení, které referát poskytuje, vděčíme v prvé řadě referujícímu. Kniha je totiž – přes všechny napínavé nápady – neobyčejně únavná svým neslýchaně vyumělkovaným tónem, vypočítaným jen na to, aby řádně polechtal nervy. Po znamenitém referátu o Obyčejném životě následuje kritika jeho obsahu a formy, která knihu v podstatě odsuzuje a rozhodně potvrzuje výhrady, které má znalec k básníkovu vágnímu a prázdnému filosofickému mudrování a často také k solidnosti líčení. Členové komitétu nemají důvodu pochybovat o tom, že kritika je i nyní plně oprávněná.

Nadto se ukazuje, že ideová trilogie, pokud jde o vlastní myšlenkovou náplň, staví na výpůjčkách z Pirandella. Naděje členů komitétu, že se Čapek v podstatné míře bude dále vyvíjet jako básník, se tedy nesplnily; ale jeho bujná fantazie a bohatství jeho nápadů přece jenom opravňují komitét, aby odsunul návrh na budoucí léta.

1936

V tomto roce se komitét zabýval Čapkem velmi důkladně. Nobelova cena však byla přesto přiřčena někomu jinému, a to Eugenu O’Neillovi z USA. Zde následuje text, týkající se Karla Čapka:

Strhující referát o Čapkově nově vydané knize Válka s mloky, jenž je součástí znaleckého posudku, je zakončen charakteristikou a vyhodnocením, z něhož je možno vyčíst doporučení udělit spisovateli za toto dílo Nobelovu cenu.

Členové komitétu měli na poslední chvíli možnost utvořit si vlastní úsudek o této knize podle korekturních obtahů švédského překladu.

I tentokráte je dojem stejný jako u Čapkovy dřívější produkce: stojíme tu spíše před mimořádně nápaditým, pohotovým, bystrým a tvárným novinářským talentem než před básníkem: sérii kulturně-politických causerií oblékl do roucha bajky s překvapivě bujnou vynalézavostí a kritickým důvtipem. Ale efektnost znamená zřejmě pro tohoto básníka právě tolik jako varovné poslání proroka.

Vlastní bajka není nakonec o nic lepší než pohádka o robotech, kde všechno běží hladce, pokud jsme jednou spolkli ideu strojového člověka. Těžším úkolem pro fantazii je smířit se s životními podmínkami, které mají při svém díle velemloci. Člověku se hned vybaví, jak majitel kočovného zvěřince představuje své obojživelníky posvícenskému publiku: „Tato zvířata nemohou žít na suchu a ve vodě umírají.“ Není také třeba volat na pomoc moře, aby bylo možno zničit vyšší stránky lidského bytí; neboť to jde výborně samo od sebe i na suché zemi. Čapkova kniha je jakýmsi obojživelníkem mezi Julesem Vernem a Swiftem, což ovšem nebrání tomu, aby satirické zachycení soudobých událostí a mravů nebylo mimořádně trefné a brilantní. Protože jsme v současné literatuře tak málo zhýčkáni ostrovtipem, může nás Čapkův ohňostroj svést k myšlence, že by bylo přirozené udělit mu Nobelovu cenu z čiré vděčnosti. Jeho vtip má totiž opravdu vysokou kvalitu, je bystrý a odvážný, co do obsahu většinou solidní; nadto s mimořádně bohatě odstíněnou potměšilostí a ironií. Prostřední oddíl knihy lze bez obav nazvat mistrovskou satirou na současnost. Ale Nobelova cena je určena významným dílům básnickým, a k těm lze sotva Válku s mloky počítat. První oddíl je jakožto kresba charakterů pouze pokusem – a to dosti banálně přehnaným pokusem. Postava kapitána je vymalována příliš pestrými barvami, zatímco finanční magnát je beznadějně abstraktní. Celá kapitánova historie je křiklavě nepravděpodobná, což zajisté vyhovuje stylu knihy, ale neposkytne to ani takovou špetku věrohodnosti, které je zapotřebí i pro nejdivočejší únik do světa fantazie. První díl obsahuje také zcela zbytečné (a nepovedené) partie, např. epizodu s filmováním a epizodu s novináři; nakonec se prezentuje pečlivě propracované pojednání o pohlavním životě obojživelníků, které poskytuje čtenáři pocit, že polyká slizké mloky vcelku. Tato kapitola je podivuhodně nevkusná.

Závěrečná třetí část knihy líčí zdatně a směle průběh zničení světa, ale tato hravě bezohledná apokalypsa není vlastně dojímavá. Efekt nepůsobí hlouběji než na čtenářovu pokožku a nervy. To, co napořád oddaluje Čapka od skutečného básnického díla, je nedostatek citové hloubky a také přespříliš rozbujelá fantazie.

Čteme-li jeho předchozí knihu, přístupnou nyní v překladu pod názvem An ordinary life, v níž si autor vzal za úkol probádat člověka do hloubi duše, jsme udiveni, jak povrchně byl úkol proveden. Fantazie je plochá a neorganická; všechno je založeno na mechanicky konstruovaných efektních kouscích. Již dříve napsaný Hordubal, jenž je nyní přístupný ve švédštině; je jakožto líčení duševního stavu míněn vážněji, ale je vypravován po způsobu impresionistů v tak závratném tempu, že to snad má čtenáři zabránit zkoumat nosnost Čapkových slov.

Členové komitétu se domnívají, že nemohou návrh podpořit, i když si velmi cení Čapkovy dobové satiry.

Ve vyjádření komitétu z tohoto roku se jasně rýsuje nebetyčný rozdíl v hodnocení žurnalistiky a krásné literatury. Podle švédských měřítek nemá prostě novinářská práce s literaturou co dělat (i když v tom snad není nutno hledat přezíravé stanovisko vůči žurnalismu). Stanovy Nobelovy společnosti přitom nevyžadují, aby byla odměňována jenom díla krásné literatury: jak známo, byl Nobelovou cenou odměněn např. historik Theodor Mommsen (1902) a filosof Henri Bergson (1928). V pozdějších letech to byl třeba i Winston Churchill za svoje paměti (1952). Všechny tyto písemné projevy byl Nobelův komitét ochoten považovat za literaturu, ale novinářskou prózu zřejmě nikoliv.

1937

V tomto roce bylo opět 37 kandidátů, právě tak jako v r. 1935. Nobelovu cenu obdržel Roger Martin du Gard za román Thibaultové. Karel Čapek, který si nebyl vědom, jak je novinářská tvorba v daných souvislostech hodnocena, si svou novou knížkou Cesta na sever věru nepolepšil. Komitét se o něm vyjadřuje takto:

K návrhu, jenž byl členy komitétu opakovaně odsunut do budoucna, byl nyní připojen znalecký posudek o dvou nově vyšlých knihách. Jedna z nich je soubor novinářských listů o cestě na sever; a ty jsou označeny za literárně bezcenné. Druhá je ideové drama s jasným aktuálním nábojem a poněkud zamaskovanou tendencí, kterou lze přesto lehce uhádnout (Bílá nemoc, pozn. překl.). Drama mělo při premiéře mimořádný úspěch a vzbudilo u znalce velký zájem, takže o něm podrobně referuje. Z referátu, ať je jakkoli podrobný, je ovšem těžké si udělat dojem o umělecké kvalitě dramatu. Je potřeba si hru přečíst, aby bylo možno posoudit sílu a nosnost zobrazení charakterů, jakož i sevřenost kompozice.

O ideovém obsahu je možno si učinit představu z referátu, ale i zde je těžko se obejít bez textu, zvlášť jde-li o spisovatele, jehož ideje mají vždy do sebe cosi vágního a nedokončeného, neboť jsou zachyceny spíše s překotností nežli s určitostí. Velký úspěch u publika může být v tomto případě ještě méně než jindy považován za kritérium „významnosti“ básnického díla, neboť to bylo zřejmě vytvořeno pod vlivem politických vášní. (Narážka na tehdy probíhající občanskou válku ve Španělsku, pozn. překl.) Členové komitétu se tedy hodlají přidržeti svého vyčkávajícího stanoviska k návrhu.

Z vyjádření tohoto roku i některých let minulých jasně vysvítá banální pravda, že je nanejvýš problematické posuzovat jakékoliv literární dílo z druhé ruky, tj. podle posudku znalce (jenž je patrně četl v originále). Ovšem i dílo, s nímž se členové komitétu seznámí v překladu, poznávají vlastně z druhé ruky, tj. v přetlumočení, které nemusí být právo originálu. To se samozřejmě netýká jen Karla Čapka, ale všech, kteří nepíší ve světových jazycích.

1938

Nositelkou Nobelovy ceny se v tomto roce stala Pearl Bucková, zvolená z 29 kandidátů.

Ve vyjádření o Karlu Čapkovi se hojně, snad hojněji než jiná léta, používá výrazů, které v překladu znějí: idea, ideový, ideální apod. Tento slovník lze odvodit ze znění závěti Alfréda Nobela, v níž se stanoví, že Nobelova cena za literaturu má být udělena tomu, jenž v tom kterém roce „vytvořil nejvýznačnější dílo s ideálním zaměřením“ (producerat det utmärkaste i idealisk riktning). Mezi švédskými vědci není a ani nemůže být jednoty v tom, jak tuto větu interpretovat.

V rétorice kolem Nobelových cen ovšem uvedené výrazy málokdy chybějí. Tak v roce 1938 se o Čapkovi říká:

Letošní znalecký posudek pojednává o dvou nových dílech tohoto neúnavně produktivního spisovatele, románu První parta a dramatu Matka.

Román je v posudku představen jako nejzralejší práce z celého Čapkova díla. Zdá se, že se tam nevyskytuje jeho obvyklé slídění za efekty a povrchní honba za idejemi, že román vyrostl na idejích opravdu vybojovaných a zabývá se hluboce a vážně sociálními a etickými problémy lidstva. Ideová síla románu se zdá být nepochybná. Není však zcela jasné, zda román dosáhl dostatečné myšlenkové jasnosti a zda je zvládnut tak, aby důstojně prezentoval život svých idejí. Jedině překlad knihy do některého běžně užívaného jazyka – který patrně nedá na sebe dlouho čekat – může zjednat jasno a umožnit, aby si ti, jimž originál není přístupný, utvořili vlastní úsudek. Znalec neučinil žádný přímý návrh, aby tomuto dílu byla udělena cena.

Drama Matka se ve znaleckém posudku považuje za dílo nijak zvlášť vynikající a referát o hře budí dojem, že Čapek opět sklouzl do své dřívější výstřednosti a do pochybných dramatických a scénických experimentů, které zčásti nejsou úplně samostatné.

Členové komitétu doporučují vyčkávat.

Bylo to poslední doporučení vyčkat. A bylo definitivní, protože příštího roku byl Karel Čapek již mrtev. Je možné, že toto poslední doporučení bylo vysloveno s ohledem na tehdejší politickou situaci. Postoj oficiálních švédských míst, usilujících o zachování neutrality v blížícím se světovém konfliktu, neumožňoval ani nezávislé Švédské akademii uvažovat o udělení ceny kterémukoliv spisovateli, který by byl zaměřen protinacisticky. Ale o tom publikované materiály Nobelova komitétu mlčí.

Stať vyšla ve Zpravodaji Společnosti bratří Čapků č. 42, s. 45–50.