Bouře vedrem mešká,
lože rozestlané,
krev v horečkách,
voda vyvěrá ze zálohy těl
a nutí milence znovu ji objevovat
pro sebe,
pro život.

Přes odtaženou paži
je vidét potemnělá tvář
i vzývání rtů.
Opravdové chtění?

Bloudění rukou
bez návratu
jako by se čas měl zastavit
jako by váhal na své pouti
jako by chtěl zvednout život
z holé země,
(z hlíny vší totožnosti).

Okenice naráží do snů
umlká,
nalomená
nad svou prosklenou duší
a dovoluje vánku
plést se do šumění dechů.

Pít vlažnou vodu tam,
kde byly dosud rty,
kde snad na chvíli zaspal čas.


***

Oči se rozsvítí,

oprostí se od snů,

od věčné touhy po nekonečnu

a v tom náhlém světle uvědomění

se pozvolna vkrádá

střízlivost.