Postřeh přináší jako první informace, fotografie a videa z mezinárodního hudebního festivalu Expozice nové hudby. Vy tak jeho průběh můžete sledovat jen s několika hodinovým zpožděním.

Dnešní večer patří Gordonu Monahanovi, Donu Ritterovi a uskupení Quatuor Bozzini.

Přiznám se, že první okamžiky festivalu mne činí trochu nesvým a maskuji to mírným úsměvem. Zahajuje jej pán středního věku (Gordon Monahan) s vážným a soustředěným výrazem, jehož ruce obklopují Teremin, generující kmity o frekvenci závislé na vzdálenosti jeho rukou.

Do toho ještě míchá signály místních stanic (něco jako když si postavíte krystalku s minimální sektivností), takže vyznění futuristických záznějů známých z filmů 50. let ve spojení s moravským folklórem vinných sklípků na středních vlnách může pak působit docela legračně. Gordon se tomu však nebrání, publikum zaplavuje jeho příjemné charisma. Mezitím přemýšlím, nakolik tóny Tereminu ovlivňuje také hojné a sem tam se pohybující publikum. Přiznám se, že jsem čekal daleko menší účast, protože tato produkce je opravdu docela silnou alternativou. Ale příjemnou. Organizátoři to nepřehánějí ani s hlasitostí ozvučení, ani se striktním dodržováním zasedacího pořádku. Kam si sednete, tak zkrátka sedíte. Ať už to je na schodech, na židli, nebo rovnou pod klavírem, ke kterému se tento umělec po dokončení prvního pásma Theremin Radio Interference (2009) ubírá. První pásmo nebylo ani krátké, ani příliš dlouhé a sklidilo vydatný potlesk.

Festivalové noviny upozorňují na skutečnost, že zvuky, které je tento Kanaďan schopen z klavíru vyloudit, nechápe jako vůbec možné i ten nejzarytější klavírista. Což si ostatně ověřuji v následujícím pásmu Piano Mechanics (1983). V české škole by autor nejspíše dostal pokárání se slovy "Nesahej na to, nebo to rozladíš." No a myslím, že pokud by u toho byl ladič toho klavíru, tak by možná dostal i po držce. Občas trpím i s klavírem.

Gordon Monahan začíná klavír postupně svlékat od strun až po klapky. Nejdřív si pohrává přímo se strunami, přejíždí po nich a vyluzuje různé zvuky. Za to, že má skladba nějakou ucelenou formu, bych ruku do ohně nedal. Protože v počátku jsou prvky skladby v hluku skřeků snad neslyšitelné. Jaké překvapení ovšem nastalo, když si začal hrát i s klapkami. Teprve v tu chvíli jsem pochopil, že nejde o dalšího magora, který se cítí býti umělcem, ale že jde o skutečného muzikanta. Jeho hbité prsty dokázaly dělat naprosto neuvěřitelné souzvuky a v úplně poslední fázi jsem byl přímo nadšen. Sklidil si tak právem zatím nejdelší potlesk večera. Na atmosféře jistě přidalo, že v publiku bylo množství studentů a studentek, které mu přímo do klavíru občas pokukovaly.

Takže, co z toho plyne? Zcela jistě si na tohoto autora nechejte chvíli času. Pokud tady ovšem ještě někdy zavítá.

Přichází audiovizuální projekce Dona Rittera. Začátek příliš nechápu. Nějaké hory natočené na malou kamerku a pár zvuků dokola. To jsou nějaké projekce Valfrida z dovolené? /Napadá mě/. Ovšem po chvíli se zapojí i druhý projektor vysílající různé rušivé vlivy. Asi druhá pětina byla velmi zajímavá, ale potom už autor patrně ztratil invenci a já se těšil, až tomu bude konec.

Neustále se opakující obrazy a zvuky nevyjímaje. Ale jeden zajímavý poznatek jsem si z toho odnesl. Když natočíte video tak, že se krajina neustále posunuje do strany se stejnou rychlostí a poté stejný záznam pustíte dvakrát - ten druhý se zpožděním, tak vytvoříte zajímavý širokoúhlý obraz.

Předpokládám že inspiraci autoři pobrali také z Lynchových filmů. Ovšem kvality obrazové ani vizuální se příliš nepřiblížili.

25. 3. 2009 19:30 Dvorana VUT v Brně

Tady ve Dvoraně VUT už se zápasí s panelem festivalu a chystá se další vystoupení.

Na scéně se opět objevuje Gordon Monahan. Tentokrát ještě s dvěma kluky, jednou slečnou a třemi reproduktory na drátě k tomu.

Všechny repráky dotyční roztočili a udrželi v rytmu celou půlhodinu. Kromě zajímavých efektů ve zvláštním prostředí dvorany VUT bylo napínavé sledovat, zdali to hýbači reproduktorů udrží v rotaci a kdo se více zapotí. Opět byly vyluzovány zvuky podobné těm z Tereminu. Ale teď přibyl další efekt. Krom elektroakustických měničů byly na rotujících drátech upevněny také žárovky. Já už opravdu nevím, jak bych vám něco takového měl dál popisovat, a proto jsem na youtube nahrál video, kvůli kterému zuřili lidé za mnou - svým fotoaparátem jsem jim totiž rušil výhled. Natáčel jsem už první část večera, ale protože jsem to s novým foťákem dělal poprvé, tak až po natahání dat do PC mi došlo, že jsem neměl aktivováno nahrávání také zvuku. Avšak, po shlédnutí tohoto čísla mě absence zvukového záznamu těch předešlých ani tolik nemrzí.

Zdá se, že poprvé přichází opravdoví muzikanti, povídám si, když vidím ve dvou rukou housle. Kvarteto Bozzini je však největší zkouškou tolerance publika. V asi hodinovém pásmu došlo možná na 5 zajímavých minut, jinak to bylo falešné vrzání tří tónů (klidně i 30 minut v kuse) považující se za moderní hudbu. Možná že to bude tím, že tuto světovou hudbu prý složil Cimrman :).

Je to asi stejně smyslné, jako když se malíř nazve moderním umělcem a bezmyšlenkovitě cáká plechovkami barvy. Tady ovšem měli disharmonie v notách - no, opravdu nevím, jestli to spíše nebyl problém v rukou. V každém případě zpatlané plátno se dá přežít, ale dnešní vážná tvorba, pokud to je skutečně jen tohle vrzání a neschopnost ani trochu ladit, není vůbec vážnou, nýbrž absurdní a pro mě utrpením. Ale možná je efekt v něčem jiném - v neobvykle vzrostlé náladě a odlehčení, když vrzání ustalo a koncert skončil.

Nahrál jsem Vám okamžiky, které se mi dokonce líbily.

/Odehraný repertoár/:
Walter Zimmermann - Keuper; Zehn fränkische Tänze
John Cage - Strings Quartet In Four Parts
Ernstalbrecht Stiebler - sehr langsam

Přiznám se, že jsem šel na první festivalový den s velkými obavami. Nakonec to, co se zdálo jako největší úlet, byl nejlepší zážitek a naopak závěrečné vystoupení kvarteta mne nejvíce zklamalo. Druhý festivalový den však patří už jen jim. Budou např. improvizovat se studenty JAMU. Jestli budou podobně vrzat i oni, tak si budu muset říct: "Richarde, možná je chyba v tobě." Ale třeba budu příjemně překvapen. Těšte se na další festivalové Postřeh ECHO. A nebo přijďte rovnou na festival samotný. Tedy pokud se vlezete - zájem je enormní. To kdyby mně na Gramodesce vystoupilo již zmíněné kvarteto, tak u nás můžu pro příště balit kufry. Hold Brno no. Spousta lidí otevřených novým proudům. Jen u nás se stále splouvá Moravice.