|
<<
Prosinec
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | |
1 |
| 2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
| 9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
| 16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
| 23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
| 30 |
31 |
| | | | |
|
Stránku si právě čte 6 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Jasunari Kawabata
(ze dne 17.06.2009, autor článku: Harr)
|
Komentář ze dne: 18.06.2009 22:01:07
Autor: Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re: Jasunari Kawabata
Díky za reakci a přeji krásné počtení...
|
Reakce na komentář
"Re: Jasunari Kawabata"
************** * **************
Jasunari Kawabata
 Význačný japonský spisovatel, který získal, jako první Japonec, Nobelovu
cenu za literaturu pro rok 1968.
Narozen: 11. června 1899 - Ósaka,
Japonsko
Zemřel: 16. dubna 1972 - Zushi,
Japonsko
 Narodil se v Ósace v rodině lékaře. Záhy však osiřel (otec
zemřel, když mu byly 3 roky a matka necelý rok po něm, starší sestru si vzala do péče teta, viděl se s
ní jen jedinkrát v životě - v červenci 1909)
a přešel do výchovy k prarodičům. Bohužel i s těmi se musel brzy rozloučit - s babičkou v září 1906 a s dědečkem v květnu 1914. To, že byl neustále konfrontován se smrtí nejbližších členů rodiny a
nutností čelit pocitu osamění, jej dohnalo k napsání předčasných memoárů v podobě „Deníku šestnáctiletého".
Tento začal psát den před dědečkovou smrtí. Dílo bylo poprvé zveřejněno
v roce 1925. Ač velmi mlád, dává tu průchod svým emocím, které jej sužovaly po dobu
péče o babičku. (Byla upoutána na lůžko.) Během studia na gymnáziu se nadchl pro malířství a myslel si, že by se
mu mohl věnovat. Těšil se zájmu o umění všeobecně a díky tomu se nakonec
rozhodl pro psaní. Bylo to v době, kdy žil u příbuzných v Tokiu - v Asakuse (- jedna z okrajových čtvrtí Tokia). Jeho literární kariéra se datuje od doby, kdy začal psát povídky a eseje
pro malé místní noviny a časopisy.
Rád četl japonské soudobé autory a knihy dánských a švédských
spisovatelů. Od počátku
své kariéry byl v rozporu s momentálně populární naturalistickou školou,
raději sledoval
spíše jemnější, lyrickou linku. Během studií se stačil seznámit s
Kikuchi Kan, redaktorem časopisu Bungei Shunju.
V roce 1920 začal studovat literaturu na Císařské univerzitě v Tokiu. Po
promoci v roce 1924 založil spolu s dalšími mladými autory (Kataoka
Teppei, Yokomitsu Riichi) časopis Bungei Džidai (Současná literatura). Stal se vůdčím představitelem
hnutí, pro jejichž tvorbu bylo příznačné smyslové vnímání skutečnosti,
lyričnost, citlivé zobrazování maličkostí.
Časopis byl reakcí na, v literatuře zakořeněný, starý japonský
naturalismus, ale také stál
v opozici k „vyznavačům" proletářské literatury popř. socialistické
či komunistické
školy. Bylo to "umění pro umění" - hnutí, které ovlivnil evropský kubismus,
expresionismus,
dada, a další modernistické styly.
Pojem Shinkankakuha, které Kawabata a Yokomitsu používali k
popisu jejich filozofie, se často mylně překládá do češtiny jako "neoimpresionismus".
Nicméně, tento styl neaktualizuje nebo neobnovuje verzi impresionismu; je
zaměřen na nabídku "nových dojmů", nebo přesněji, "nových
vjemů." V podstatě jde o "nový pohled" na psaní literatury.
Příznačnější je termín - neosenzualismus.
Po sňatku v roce 1931 se Kawabata přestěhoval do bývalého
samurajského hlavního města Kamakura, přičemž zimní období trávil v
Zushi.
Během 2. světové války zachovával
neutrální postoj a cestoval po Mandžusku (tehdy Japonci okupovali oblast
Číny). V tomto období pečlivě studoval legendární japonský román z 11.
století (mnohými dodnes považován za nejstarší román na světě. Příběh o princi Gendžim od
dvorské dámy Murasaki Šikibu.
Kromě psaní beletrie, také pracoval jako reportér, zejména pro Mainichi
Shimbun. Přestože se odmítl podílet na uznání militarismu, které
doprovázelo světové války, a prokázal malý zájem o poválečné politické reformy,
naznačil, že válka měla, (krom smrti vlastní rodiny v dětství), největší
vliv na jeho tvorbu. Japonská literární kritika však přesto tvrdila, že je
velmi malý rozdíl mezi jeho díly před a poválečnými.
V 60. letech začal Kawabata velmi činný společenský život. Podnikl turné
přednášek ve Spojených státech. Zapojil se spolu s dalšími spisovateli (mj.
Jukio Mišima) do kampaně odsuzující Kulturní revoluci v Číně, podporoval
konzervativce, stal se prezidentem japonského PEN klubu, také podporoval mladé
spisovatele, v r. 1954 byl zvolen členem japonské akademie
umění. O 14 let později převzal z rukou předsedy komise Nobelovu cenu za
literaturu: "za mistrovství a citlivost, jimiž vyjadřuje podstatu
japonského myšlení."
Ve své řeči po přijetí NC odsoudil sebevraždu a vzpomněl několika kolegů
spisovatelů, kteří zemřeli vlastní rukou.
Je tedy paradoxem, že tak zemřel i on sám - ve svém sídle v Zushi
16.dubna 1972 si pustil
plyn.
(Poznámka: Není zcela jasné, zda
šlo o úmysl či nešťastnou náhodu. Ani jeho vdova neměla jasno, věděla, že trpí
depresemi - byla u něj zjištěna Parkinsonova
choroba, nevylučuje se ani nějaký zakázaný milostný vztah, nebo šok
způsobený sebevraždou jeho přítele Yukio Mishima v roce 1970. Na rozdíl od něj
však nezanechal Kawabata žádný dopis. Nicméně japonský životopisec
Takeo Okuno popisuje, že trpěl nočními můrami, byl neustále pronásledován
obrazy smrti svého přítele a také, jak zjistil v okruhu spisovatelových
známých, pokud někam letěl, doufal v havárii svého dopravního letadla.)
Literární kariéra:
Kawabatovy fikce se vyznačují
jemnou psychologickou charakteristikou a lyrickým stylem, který je klamně
jednoduchý. Jeho díla bychom mohli nazvat elegiemi života.
Próza:
Z počátku psal autobiografické prózy:
Deník šestnáctiletého - 1925
Tanečnice z Izu - 1926: vzpomíná na své
mladické okouzlení čtrnáctiletou tanečnicí.(Za toto dílo dostal literární
cenu).
Kurenaidan z Asakusa: zabývá se fascinujícím
prostředím pouličních gangů v Asakuse. Toto prostředí velmi dobře
poznal, protože v něm nějaký čas žil. Autor nás seznamuje s postavami příběhu,
zobrazujícího různorodost života v ulicích Tokia, s jejich zvyky a názory.
Po skončení druhé světové války úspěšně pokračoval svými romány:
Sněhová země - 1947, jedno z jeho nejvíce překládaných
děl, (časopisecky 1935 - 1947). Novela patřící k vrcholům jeho tvorby je
příběhem o životních osudech dvou dívek Komako a Jóko. Autor věnuje
pozornost jejich charakterům, zvláště pak sebeobětování provinční gejši Komako,
která se zamiluje do diletanta z Tokia. Celý příběh sledujeme z jeho pohledu
(Cestovatel Šimamura). Ráz novely je zvýrazněn splýváním povahy a osudů člověka
s přírodou. Jde o koloběh všedních dnů,který je neměnný. Nad vše ční
bezútěšnost a prchavost života.
I další prózy charakterizují autorův psychologický přístup, vyrovnanou
sentimentalitu, budhistické teze a melancholický stesk z pomíjivosti života.
Měsíc na vodě - 1949
Tisíc jeřábů (Sembazuru) - 1949:
román je zaměřen na čajový obřad a beznadějnou lásku. Hlavní postavou je žena,
milenka muže - otce, jehož dcera díky ní, od svého otce odešla. po čase otec
zemřel a na smrt nemocná „milenka"si předsevzala, že nezemře dokud se dcera
nevrátí tam, kam patří.(Je to jako s vírou v 1000 jeřábů - kdo jich vyrobí
tolik, uzdraví se). Čajový obřad nabízí krásné zázemípro lidské „ošklivosti".
Hlavním záměrem Kawabatova díla je prozkoumat lidské pocity v době přicházející
smrti. Nádoby čajového obřadu jsou trvalé a navždy, ale lidé jsou křehcí a
pomíjiví.
Témata konkludentního incestu, nemožné lásky a blížící se smrti
prozkoumává v díle Yama ne Oto, děj soustřeďuje do domovského
města Kamakury. Hlavní postavou je stárnoucí muž, zklamán svými dětmi, o
svou ženu nestojí, přesto jej silně přitahuje někdo zakázaný - synova žena.
Jeho myšlenky na ni jsou protkány s jinou láskou - se vzpomínkami na mrtvou
sestru.
(Konkludentní - určitý projev vůle, učiněný jiným
způsobem, ale naprosto
zřejmým např. kývnutí hlavou, potřesení rukou, nevyjádřením např.
protestu, mlčky -
- tedy ne písemným nebo ústním způsobem)
Kawabatovy příběhy se
jeví jako zdánlivě nedokončené, někdy je obtížné rozumět jim jak ze strany
čtenářů tak i recenzentů. Ale všechno v
tvorbě tohoto autora jde ruku v ruce s jeho estetickým smýšlením, s jeho
chápáním umění pro umění, přičemž naprosto stranou zůstává přecitlivělost nebo
morálka
 Všechno v jeho tvorbě má svá pravidla. Řazení jednotlivých situací vedle
sebe je pro něj důležitější než závěr. Styl jeho psaní je přirovnáván k
tradiční poezii Japonska - haiku
Kniha, které on sám považuje za své nejlepší dílo, Master Go (1951),
je v kontrastu s myšlenkami jeho dalších děl. Jedná se o fikci, třebaže je
založena na skutečné události z roku 1938.
Hlas hory - 1954 - Střídmá románová próza,
vystavěná na půdorysu několika zdánlivě všedních epizod v rodinném životě
stárnoucího tokijského obchodníka, patří k vrcholné části díla jednoho z
předních moderních japonských prozaiků: vnímavému čtenáři se tu na malé ploše
otevře působivé lyrické drama s tématem hledání smyslu zrození a smrti a cesty
ke vnitřnímu souzvuku člověka s přírodou, pozoruhodné svou myšlenkovou
vytříbeností a ponorem do hlubšího řádu bytí, jenž se skrývá pod povrchem
banalit každodenního života.
V románu sledujeme rodinu starého tokijského obchodníka Šinga Ogaty,
která se potýká s mnohými problémy. Šingo se trápí nejen rozpadem manželství
své dcery a zálety svého syna, ale také se musí vyrovnávat i se svým stářím.
Scény zdánlivých banalit každodenního života skrývají hlubší poznání o
rozpadající se struktuře tradiční japonské rodiny, vlivu války a blížící se
smrti. Popis života Šingovy rodiny je prostoupen lyrickými mementy snů, přírody
a rozjímání.
Šípková Růženka - Spící krasavice - 1961 (nebo 1968)-
odhaluje vybledlé vzpomínky muže na prahu stáří, který vyvolává své
erotické fantazie z doby, kdy
navštěvoval zařízení, kde mladé dívky byly zdrogovány, spaly a nevěděly
o jeho přítomnosti.
Velkou úlohu v jeho próze hrají květy a příroda.
Ukázka:
Letní střevíčky
(přeložila ji Vlasta Winkelhöferová)
(Tanečnice z Izu a jiné prózy)
V koňském dostavníku si pět klímajících stařenek vyprávělo o tom, že
letos v zimě je bohatá úroda mandarínek. Kůň se oháněl ocasem a klusal, jako by
závodil s mořskými racky.
Vozka Kanzó koně nesmírně
miloval. Kromě toho byl Kanzó na téhle silnici jediný, kdo měl vůz pro osm
osob. Vždycky také úzkostlivě dbal o to, aby měl nejhezčí a nejčistší vůz ze
všech dostavníků na silnici. Jakmile se přiblížil ke stoupajícímu svahu,
pokaždé z ohleduplnosti ke koni hned mrštně seskočil z kozlíku. Toto mrštné
seskakování a naskakování v duchu považoval za nesmírně šikovné a zábavné a byl
na ně hrdý. Kromě toho dokázal - i když seděl na kozlíku - podle kolébání
dostavníku vždy bezpečně uhodnout, kdy se vzadu na vůz pověsilo nějaké dítě, a
mrštně a lehce seskočil a klepl dítě klouby sevřené pěsti do hlavy. Proto měly
děti bydlící podél silnice na Kanzóův dostavník nejvíc spadeno, ale také se ho
nejvíc bály.
Jenže dnes to dítě stále nemohl
přistihnout. Nebyl zkrátka schopen chytit je přímo při činu, v okamžiku, kdy
jako opice viselo vzadu na voze. Za normálních okolností Kanzó vždycky mrštně
jako kočka seskočil, nechal vůz předjet, klepl nic netušící dítě, pověšené
vzdadu na voze, klouby do hlavy a vítězoslavně pronesl:
"Pitomečku!"
Znovu zkusil seskočit z
kozlíku. Bylo to už potřetí. Ale asi dvanáctileté děvčátko, s tvářemi zardělými
vzrušením, už zase cupitá rychlými krůčky za vozem. Přerývaně dýchá, až mu
ramínka poskakují, oči mu září jako hvězdičky. Jenže to děvčátko má na sobě
růžové evropské šatečky. Punčochy se mu shrnuly dolů až ke kotníkům. A není
obuté, je bez bot. Kanzó si děvčátko upřeně měří pohledem. Holčička uhýbá očima
směrem k moři a rychle si vykračuje za vozem.
"Ccc!" Kanzó
nespokojeně mlaskl jazykem a vrátil se na kozlík. To hezké a vznešeně oblečené
děvčátko, které tu ještě nikdy neviděl, sem možná přijelo do některé vily na
pobřeží, uvažoval Kanzó, a proto se i trochu rozpakoval zakročit rázněji.
Zároveň však měl vztek, že už třikrát seskočil z kozlíku, a přesto je nepřistihl.
To děvče visí na jeho dostavníku už dobré tři kilometry. Kanzóovi to šlo tak na
nervy, že dokonce šlehl bičem svého vroucně milovaného koně, aby ho popohnal k
větší rychlosti.
Dostavník vjel do malé vísky.
Kanzó zatroubil hlasitě na trubku a ujížděl stále rychleji. Když se ohlédl
dozadu, viděl, že holčička s hrudníkem vypjatým kupředu běží za vozem. Krátké
rozcuchané vlasy jí poletují kolem ramenou a jedna punčocha jí vlaje v ruce.
Vzápětí nato se děvče zřejmě
přilepilo na vůz. Když se Kanzó ohlédl dozadu skrze sklo za kozlíkem, měl
dojem, že děvče zahlédl, jak se tam krčí. Ale když Kanzó počtvrté seskočil z
kozlíku, děvčátko už s vozu slezlo a šlo pěšky.
"Poslouchej! Kam
jdeš?"
Děvče sklopilo hlavu a mlčí.
"To se chceš na můj vůz
věšet až do přístavu?"
Ale děvčátko stále mlčí.
"Do přístavu?"
Děvče přikývlo.
"Podívej se na svý nohy!
Vždyť ti z nich teče krev! Tak se mi zdá, že jsi pěkná divoška, a máš kuráž,
co?"
Kanzó se zašklebil.
"Svezu tě ve voze! Vlez si
dovnitř! Když visíš vzadu, je to pro koně těžší, tak si hezky vlez dovnitř.
Nebudu ti tu pro legraci."
A při těch slovech otevřel
dveře vozu.
Chvíli nato se po ní Kanzó z
kozlíku ohlédl. Holčička seděla tiše a jakoby zahanbeně klopila hlavu. Její
dřívější čilost a rozjařenost byly tytam. Dokonce se ani nenamáhala vyprostit
sukýnku svých evropských šatů přiskřípnutou mezi dveře dostavníku.
Jenže co se nestalo. Když ujel
Kanzó ještě tři kilometry do přístavu a pak se zase stejnou cestou vracel
zpátky, zničehonic se to děvčátko znovu hnalo za jeho dostavníkem. Kanzó mu už
beze slova otevřel dveře vozu.
"Strýčku, mně se to ve
voze nelíbí. Já dovnitř nechci."
"Podívej se, vždyť máš
nohy samou krev! Samou krev! Punčochy máš od ní celý červený. To je hrůza, ty
divoško!"
Dostavník pozvolna vyšplhal
těch šest kilometrů zpáteční cesty a blížil se ke vsi, odkud původně vyjel.
"Strýčku, zastavte mi
tady!"
Kanzó pojednou vedle cesty
spatřil pár malých střevíčků, které kvetly v uschlé trávě bíle jako květy.
"Ty nosíš bílé střevíčky i
v zimě?"
"Když já jsem sem přišla v
léte!"
Děvčátko si obulo střevíčky a
bez jediného ohlédnutí letělo jako bílá volavka do vychovatelny nahoře na
kopci.
Zdroj:
Úvod do současné japonské literatury, č. 2 (1959).
Nakamura Mitsuo: Soudobé japonské fikce - 1926-1968 (1969) - překlad
Google
Gessel, Van C.,
Tři moderní romanopisci: - Soseki, Tanizaki, Kawabata, Tokio, New York:
Kodansha International, 1993. Answers.com
- překlad z AJ - překladač Google
http://www.kirjasto.sci.fi
|
Zobrazit článek Jasunari Kawabata
|
|
