<<
Duben
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| | | |
|
Stránku si právě čtou 4 lidé.
|
|
Komentáře ke článku: Samuel Beckett (ze dne 23.06.2009, autor článku: Pavel Kotrba)
Komentář ze dne: 24.06.2009 14:40:54
Autor: Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Samuel Beckett
Dobrá práce Pájo, koukám, žes taky překládal.
|
Reakce na komentář "Samuel Beckett"
************** * **************
Samuel Beckett
Irský
prozaik a dramatik, představitel absurdního dramatu, postmodernismu a
avantgardy 20. století. Nositel Nobelovy ceny za literaturu udělené v roce
1969 jako druhý Ir po W. B. Yeatsovi.
Narozen: 13.
dubna 1906, Dublin
Zemřel:
22. prosince 1989, Paříž
Samuel Barclay
Beckett se narodil v protestantské rodině Williama Becketta, zeměměřiče, a Mary Roe, zdravotní sestry. Studoval na
Portora Royal School a následně Trinity
College v Dublinu, kde se věnoval filologii a právům, a kde roku 1927 získal titul bakaláře ve
specializaci na italštinu a francouzštinu, po studiích nastoupil jako učitel v Belfastu
a poté jako lektor angličtiny v Paříži na École Normale Supérieure. V během své profese lektora se
seznámil se spisovatelem Jamesem Joycem,
s nímž navázal hluboké přátelství, které mělo na Beckettovu tvorbu značný
vliv. Roku 1931 se vrátil zpět do
Dublinu, aby převzal magisterský titul a mohl vyučovat francouzštinu na Trinity
College, a to do roku 1932. Po smrti
otce se u Becketta objevily deprese a musel být hospitalizován
v psychiatrické léčebně. Po ukončení léčby se nechvíli usadil
v Londýně (1935-36), ale poté
začal cestovat po Evropě. Jako spisovatel debutoval v roce 1930 svou sbírkou básní Děvkoskop
(Whoroscope). Roku 1938 přijal jako
svou vlast Francii, ale 2. světová válka ho přemístila ze spisovatelské dráhy
na dráhu odboje. V roce 1942 mu
gestapo pohrozilo zatčením a Beckett se musel stáhnout na jih Francie do
městečka Dechevaux-Dumesnil, kde se živil jako zemědělec. Po válce sloužil
Beckett u Červeného kříže v Normandii a poté natrvalo odešel do Paříže. Od
roku 1950 se začal plně věnovat
literatuře, společně s přáteli, spisovateli, diskutoval o literatuře -
převážně próze a dramatu. Pokud psal díla ve francouzštině, překládal je do
angličtiny sám a často radikálně měnil jejich formu. V tom spočívalo přesvědčení
Becketta. Žádné slovo pro něj nebylo stejné v různých jazycích.
V roce 1969 se Samuelu
Beckettovi dostalo největšího uznání na poli literatury, získal Nobelovu cenu za literaturu, ale
finanční odměnu odmítl a věnovali ji chudým umělcům.
V roce 1989
zemřela Beckettovi manželka, nadále zůstal v pečovatelském domě a ve svém
pokoji i nadále přijímal návštěvy a psal. 22.
prosince 1989 se u něj objevily dýchací obtíže a týž den zemřel.
Dílo Samuela
Becketta:
- Čekání na Godota, 1986 (En Attendant Godot;
Waiting For Godot, 1952)
- Konec hry (Fin de
partie; Endgame, 1957)
- Akt beze slov I (Acte sans
paroles; Act Without Words, 1957)
- Akt beze slov II (Acte sans paroles
II; Act Without Words II, 1959)
- Poslední páska (La derniére
bande; Krapp's Last Tape, 1960) - hra je o hledání identity poslechem
magnetofonových pásek, na kterých má pan Krap, v desetiletých odstupech,
nahrány důležité fragmenty svého života
- Hrubost pro divadlo I (Rough for
Theatre I, 195x)
- Hrubost pro divadlo II (Rough for
Theatre II, 195x)
- Šťastné dny (Oh les beaux
jours; Happy Days, 1961)
- Hra (Comédie; Play, 1963)
- Přijď a běž (Come and Go,
1965)
- Hra a dvě krátká rozhlasová dramata (Play And Two
Short Pieces For Radio, 1964)
- Dech (Breath, 1970)
- Ne já (Pas moi; Not
I, 1972)
- Tenkrát (Cette fois;
That Time, 1976)
- Kroky (Pas;
Footfalls, 1976)
- Rozmanitosti: Osm nových malých dramat (Ends And
Odds: Eight New Dramatic Pieces, 1976)
- Kousek monologu (A Piece of
Monologue, 1980)
- Rockaby,
1981
- Improvizované Ohio (Ohio
impromptu; Impromptu d'Ohio, 1981)
- Nyní, 1982
- Katastrofa a jiná dramátka (Catastrophe
et autres dramaticules, 1982)
- Sebrané kratší hry (Collected
Shorter Plays, 1984)
- (What Where,
1983)
Rozhlasové hry:
- Všechny padající (Tous ceux
qui tombent; All That Fall, 1957)
- Od zanechané práce (From an
Abandoned Work, 1957)
- Chladnoucí popel (Cendres;
Embers, 1959)
- Hrubost pro rádio I (Rough for
Radio I, 1961)
- Hrubost pro rádio II (Rough for
Radio II, 1961)
- Slova a hudba (Paroles et
musique; Words And Music, 1964)
- Cascando a jiné krátké dramatické kusy (Cascando And
Other Short Dramatic Pieces, 1967)
Televize a film:
- Film (Film, 1965)
- Tak co, Joe... (Eh Joe; Dis
Joe, 1966)
- Trio duchů (Ghost Trio,
1975)
- ... ale ty mraky... (... but the
clouds ..., 1976)
- Čtyřúhelník I+II (Quad I + II,
1981)
- Noc a sny (Nacht und
Träume, 1982)
Próza:
- Proust (Proust,
1931)
- Tři dialogy (Three
Dialogues, 1958) (spolu s Georges Duthuitem and Jacques Putnamem)
- Nesourodost (Disjecta,
1983)
- Víc píchanců než kopanců (More Pricks
Than Kicks, 1934)
- Murphy (Murphy,
1938) - příběh muže, zaměstnance
psychiatrické kliniky, jenž se snaží uniknout z nepřátelského světa
- Watt (Watt, 1945)
- Molloy (Molloy,
1948)
- Malone umírá (Malone
Meurt; Malone Dies, 1948)
- Nepojmenovatelný
(L'Innommable; The Unnamable, 1950)
- Novely a texty pro nic (Nouvelles et
Textes pour rien; Stories And Texts For Nothing, 1955)
- Jak to je (Comment
c'est; How It Is, 1961)
- Ztracení (Le
Depeupleur; The Lost Ones, 1970)
- Mercier a Camier (Mercier et
Camier; Mercier And Camier, 1974)
- První láska a jiné krátké prózy (First Love
And Other Shorts, 1974)
- Fizzles,
1976
- Společnost (Companie;
Company, 1979)
- Uvidím - povím (I'll Seen
I'll Said, 1981)
- Vzhůru k nejhoršímu (Worstward
Ho, 1983)
- Jak se příběh vyprávěl: Nesebrané a
pozdní prózy
(As The Story Was Told: Uncollected And Late Prose, 1987)
- Míchání zůstává (Stirrings
Still, 1988)
Poezie:
- Děvkoskop (Whoroscope,
1930)
- Kosti ozvěny a jiné kondenzáty (Echo's Bones
And Other Precipitates, 1935)
- Sebrané básně v angličtině (Collected
Poems In English, 1961)
- Sebrané básně v angličtině a
francouzštině
(Collected Poems In English And French, 1977)
Eseje:
- Joyce (Dante...
Bruno... Vico... Joyce; Joyce, 1929)
Obsah díla Čekání na Godota:
Drama tvoří pouze dvě dějství. Dekorace se
omezuje na jeden strom, scéna je tvořena venkovskou cestou. Právě zde se
setkávají dva tuláci, přátelé, Estragon a Vladimír, z jejichž chaotického
dialogu vyplývá jen jediné, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit
jejich životní osudy. Jejich nekonečný rozhovor je přerušen příchodem dvojice
pána Pozza s bičem a jeho sluhy Luckyho, který je jako otrok veden na provazu.
První z nich ztělesňuje vychloubačnou a až sadistickou osobu, otrok je naopak
bytostí zcela poníženou. Tuláci navazují s Pozzem absurdní rozhovor a po jejich
odchodu vstupuje na scénu chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale
že se určitě dostaví zítra. Odchodem chlapce končí první dějství. Druhé dějství
je pokračuje takřka opakování dějství prvého. Jedinou změnou je zde, že
brutální pán Pozzo přichází a je slepý, že jeho život je závislý na Luckym.
Lucky je zase němý. Na konci druhého dějství se opět objevuje chlapec a
sděluje, že ani dnes pan Godot nedorazí. Estragon a Vladimír tedy odcházejí s
tím, že přijdou opět zítra. Chtějí odejít, ale přitom se ani nepohnou. Hra je
mnohovýznamová. Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu,
jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným
způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen. A
zabíjet je ho možno a nutno jakkoliv. Slova si zde dva hlavní protagonisté
odrážejí jako pingpongové míčky, jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit,
ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času. Čekání na Godota není tedy hrou o
rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání. Vladimír a Estragon jsou
tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují po stále týchž místech, ačkoliv
přitom putují z místa na místo, tuláci redukovaní na nepatrné množství
fyziologických potřeb a na dvě tři potřeby morální, nezůstat sami, čekat na
Godota a zabíjet čas. Pozzo a Lucky jsou k sobě přivázání a to zcela materiálně,
provazem a smyčkou. Jejich poměr je vztah pána a otroka, vzájemně připoutaných
zištnými zájmy. Nakonec pak spolu setrvávají snad i ze zvyku a společně v
průběhu hry fyzicky zchátrají tak, že se posléze v nabytém zmrzačení navzájem
doplňují. V prvním dějství Lucky tancuje, jak mu Pozzo píská. A vlastně i tak,
jak mu Pozzo nepíská, ale jak si on myslí, že by pískal, kdyby zapískal. V
dějství druhém sice Pozzo stále vede Luckyho na provaze, ale ve skutečnosti
jde, kam ho Lucky táhne, alespoň potud, pokud je sám schopen jít. Toto jejich
fyzické zmrzačení je tragickou výzvou k lidskosti. Vladimír a Estragon jsou
víceméně svobodní. Ve hře se na začátku scházejí, pak zase rozcházejí každý na
jinou stranu a pak se zase vracejí k sobě. Jistě mají někdy jeden druhého dost,
ale jeden bez druhého není schopen žít. Vladimír a Estragon jsou tuláci a
zároveň i klauni, parodují sebe i Pozza s Luckym. V celém jejich dialogu nelze
přesně rozeznat, která slova mají skutečně sdělnou hodnotu a která jsou řečena
jen proto, aby zaplnila mlčení. Čekání na Godota se neobrací k divákovi s
jednoznačnou a ucelenou odpovědí, kterou by do hry autor předem zašifroval.
Spíše na něho naléhá sérií krutých otázek, na něž se divák může pokoušet hledat
odpověď vlastní. Drama tedy není ani existencialistické, ani absurdní, ale
pouze kruté. Krutost spočívá v tom, že vrhá divákovi do tváře otázky po smyslu
hry, po smyslu existence postav, i po smyslu jeho vlastní existence, a odmítá
přitom podat odpověď, jež by položené otázky utěšeně zrušila.
Poezie Samuela
Becketta
Přeložil Jaroslav Holoubek
Ať žije smrt má jediná
roční doba
bílé lilie chryzantémy
čerstvě opuštěná hnízda
blátivé aprílové listí
drsné zralé šedivé letní dny
Rozednívá se
vykoupit trpkost rozloučení
list rozvinout v tvých rukou
kdo nemá víc pro vylodění
a skla ukovaná nad tvýma očima
Sup
hladem svým znetvořuje nebe
moje mozková skořápka je plná
výšek a země
na ty co leží nosem v hlíně
leť střemhlav a snad se změní
a vstanou k životu
od utkané buňky potupený
může se hodit
jestliže hlad udělá
z nebe a země mršinu
Moucha
mezi scénou a mnou
leží rovina
a kromě ní prázdno
břichem k zemi
v jejích černých střevech
přepásáni ležíme
se vzrušenými tykadly padlých křídel
rozmačkává blankyt
křivé nohy v prázdnu a sající ústa
proti neviditelnému je bezmocný
palec na můru
vždyť přinesla moře a jasné nebe
sama se převrhla ke ztroskotání
Zdroj:
www.wikipedia.org
www.ld.johanesville.net
www.divokevino.cz
www.kirjaso.sci.fi
|
Zobrazit článek Samuel Beckett
|
|