Bude to krátké, nebojte se. :)
Schopenhauer a
Nietzsche se často staví do jedné linie jako inspirátor a inspirovaný,
nicméně nutno podotknout, že to, co říkal Nietzsche bylo vlastně skoro
opačné tomu, co tvrdil Schopenhauer. Resp., abych byl přesnější, bylo
to opačné, co do postoje. K metafyzické podstatě světa zaujali poměrně
podobného stanoviska a tady by se i dalo říct, že Nietzsche byl svým
předchůdcem inspirován, ale zatímco Schopenhauer toto pronášel
naříkaje, Nietzsche si v tom liboval.
Šlo o vůli či život, chceme-li, kterážto je jedinou podstatou a
hybnou sílu světa, ba co víc, je světem samým. U Schopenhauera byla na
počátku jakéhosi metačasu vůle – vůle a nic (naskýtá se otázka „nebyl
snad krom vůle ještě ten metačas?“ – k té ale snad později). Jelikož
však tím základním, co je typické pro vůli, je objektivizace či
sebeprosazení, tak se vůle začala „objektivizovat“. V čase a prostoru,
mnohostí jsoucen (to, že jsoucno nesplývá z jinými je tím, že se jim
„vytrhlo“, postavilo na své nohy a „objektivizovalo“ – srovnejme s
novoplatónským vycházením, s „tolma“ jako hříšnou touhou po
sebeprozasení, ale v neposlední řadě také tolik z Schopenhauerovy
strany kritizovaným hegelianismem). My, lidé a vnímající bytosti vůbec,
jsme pak nejvyšší formou objektivizace, tím nejvzdálenějším od čisté
vůle, byť jsme stále její součástí – jsme „představa“, tedy „čití“. Zde
může leckdo mít problém s tím, že se Schopenhauer ani příliš neobtěžuje
vysvětlovat individualitu – pro znalé alespoň základů hinduismu je však
jeho příměr k „Májině závoji“ dostatečně uchopitelný. Jednoduše –
individualita je klam daný opět objektivizací. Mimo jiné proto také
říká Schopenhauer, že smrt jednoduše neexistuje nebo alespoň ne jako
něco, co by nás mohlo osvobodit.
A to jsme již u osvobození. Pro Schopenhauera totiž je vůle zároveň
utrpením. Po orientálním způsobu (připomeňme čtyři vznešené pravdy
buddhistů) říká, že neustálé chtění, směřování a touha po sebeprosazení
jsou utrpením a proti tomu se dá obrátit jediným způsobem – popřením
vůle, ukončením našeho „objektivizačního pohybu“ – šanci viděl ve
filosofii, umění, nirváně. Jeho cestu by Nietzsche dost možná nazval
„reakční“ či „apollinskou“ a vysmál by se ji, přičemž by namítl, proč
nazývat utrpením něco, co nám je přirozené, proč se přirozenosti stavět
a řekl by, že právě v té objektivizaci, ve vůli k žití a boji je ta
správná cesta.
Pro oba z filosofů mluví mnohé. U Schopenhauera bychom mohli říct,
byť on sám to neřekl nikdy, že staví-li se proti vůli, pak vlastně
stále volně – je totiž součástí vůle a snaží se opět „proti něčemu
vymezit“ – teď vůli. Nutně tedy musíme říct, že vůle si v sobě nese
spor a autodestrukci a že celý vesmír je o boji vůle proti sobě
samotné. Abych tak tedy sloučil úvahy obou filosofů a spojil se se
svými myšlenkami – zdá se být jedno, zda půjdeme ve šlépějích Apollóna
či Dionýsa, zda budeme „akční“ či „reakční“ a zda se vůli postavíme
nebo ji naopak přijmeme, jak to jen půjde. Obojí bude ve shodě s
přirozeností a zdá se, že vůbec nevadí, že jsou přirozené opačné věci,
protože jak bylo řečeno, podstatou vůle je spor, koexistence protikladů
v jednom universu.
Máme volbu, kterým směrem chceme kráčet, víme proč a přinejmenším
dva velcí filosofové přímo o těchto cestách krásně psali. Není to
skvělé?