1953 - 1955

V roce 1953 jsme se z Divišova přestěhovali na Tisovou. Byla to malá vesnička nedaleko Sokolova. Naši sem přišli na základě výzvy prezidenta K.Gottwalda, aby se dosídlilo pohraničí. Rodiče byli učitelé, dostali byt v poschoďovém domě nad Národním výborem, kde vládl "poďobanej" Matoušek, naproti budově školy. Protože tatínek byl (nespravedlivě) odsouzen, ředitelovala škole maminka a jelikož na ni padl tatínkův stín, dohlížela na ni slečna Řežábková. Nebyla to učitelka, (jak jsem se později dověděla neměla žádné velké vzdělání, ale byla kovanou členkou KSČ). Školky nebyly, tak jsem chodila s maminkou do školy. Seděla jsem vždycky v poslední lavici a kreslila si.

V létě, před začátkem školního roku 1953/1954, u nás začal bydlet pan Ferdinand Rak. Promítal filmy. Protože i na něm ulpěl tatínkův a bráchův stín, bydlel v samostatném pokojíku nad MNV a chodil s filmy na kontrolu k Matouškovi. Nechápala jsem proč.

Strejda Rak dopoledne býval doma, tak se staral občas o mě . Měla jsem ho moc ráda, stavěl se mnou z gaučových polštářů auta a rozhledny a mamince nosil uhlí a dřevo. Stravoval se u nás. Uměl krásně vyprávět pohádky a příběhy. Sehnal nám někde králíka. Chodila jsem ho krmit. Trávy kolem bylo dost a já ji rvala oběma rukama. Vůbec jsem netušila, že za nějakou dobu bude k obědu. Bylo kolem toho moc slz a odmítání jídla. Časem se to srovnalo. To další léto jsme také jely za tátou. Vezla jsem si sebou notes, do kterého mi maloval medvídky. Strašně jsem se vždycky těšila. Pamatuji si jen dvě návštěvy, jednu popisuji jinde a tuto si pamatuju, protože jsme s sebou braly i mladou a velmi krásnou paní učitelku.( Byla z mateřské školky, kam mě maminka začala dávat). Jmenovala se Věra Dědová. A vdala se pak za "strejdu" Raka.

Táta vedl v té době vězeňský symfonický orchestr. Přijely jsme za ním, zrovna dirigoval. Pak mi namaloval zase medvídka a jely jsme domů. Ve vlaku jsem spala, ale mamka mě vzbudila, když jsme měly vystoupit a dál pokračovat autobusem. Domů jsme dorazily za tmy. Kolem mě se začalo mluvit o stěhování, protože bylo rozhodnuto, že v místě našeho domu a školy bude stát obrovská elektrárna. Vůbec nic jsem nechápala a věřila tomu, že se nic měnit nebude.

Ve školce se mi líbilo moc. Paní učitelka byla pořád krásná a hodná a půjčovala nám všem hračky, hrála nám maňáskové divadlo a dokonce pozvala i pana Skupu s Hurvínkem a Spejblem. Od pana Noska, který vyřezával tyto loutky, jsem dostala Hurvínka na koloběžce. Všude jsem se jím chlubila. 

Když jsme se přistěhovali na Tisovou, podrobně jsem vesnici prozkoumala. Na statku bydleli Vaněčkovi, pan Vaněček měl dřevenou protézu místo nohy. Dodnes jej vidím v holínkách, dlouhém kabátě a klobouku, který snad z hlavy nesundával. Paní Vaněčková snad pořád jen vařila a starala se o drůbež a králíky a kozy. Měla i kravku, kterou chodila dojit. Dávala mi po dojení napít mléka, ale teplé jsem nechtěla. S jejich dětmi jsem si chodila hrát. Liduška byla starší než já a Bogan byl se mnou stejně starý. Statek ležel na horním kraji Tisové, na opačném konci - na Grüně -  bydlelo hodně německých rodin s dětmi. Grün se říkalo celé části Tisové od návsi dolů. Na ní bylo pár stromů kolem rybníčku, kde jsem vídávala husy, kterých jsem se bála a přesně proti rybníčku byl obchod. Už si nepamatujijméno  paní, která tam prodávala, ale pamatuji si, že jsem tam chodila pro mléko. Bylo ve velkých konvích a podle toho, kolik jsem ho chtěla do bandasky, takovou odměrku si paní prodavačka brala. Moc se mi ty odměrky líbily. Stříbrně se leskly. V domě nad obchodem bydlely Brandlovi. Jejich babička mi dávala pamlsky a dovolila mi hrát si s dětským kolotočem. Měla jsem ho dostat, když Brandlovi odešli pryč, ale nějaký člověk v černém koženém kabátě mi ho nedovolil vzít, když jsem si pro něj došla. Byt byl zapečetěn, vlastně celý dům byl hlídán. Pak tam bydleli vojáci. Po silnici k nám nahoru jezdily velké náklaďáky se vším možným. Říkalo se, že kousek od nás je "Armabeton." Nevěděla jsem, co to je a všem řidičům těch aut jsem říkala "armabetoňáci" - nějak se to ujalo a pak jim tak říkali všichni - i mamka a paní učitelka a strejda Rak. 

Nezažila jsem odsun Němců po 2.sv.válce, ale vím, že ti všichni, co bydleli nad konzumem se museli odstěhovat -  byli odsunuti. Pamatuji si autobusy, co je odvážely, pamatuji si poďobaného Matouška, jak kolem toho pobíhal. Ale tehdy jsem tomu nerozumněla. Jen vím, že jsem se ptala maminky, kdy se zase všichni vrátí, ale řekla mi  tehdy, že už nikdy. A měla pravdu. Pomalu se krátil i můj čas v Tisové. Maminka s Rakovými začala balit věci, nejen u nás doma, ale i ve škole. A pak na konci školních prázdnin v roce 1955 jsme se nastěhovaly s mamkou do nového bytu, kde byla koupelna s vanou a sprchou a kde bylo splachovací WC. Začala jsem chodit do nové mateřské školky, kde byla moje milovaná teta Raková, kde vařila paní Kellerová, která vařila i v Tisové a byly tam i děti, které jsem znala. Začalo nové období mého dětství.