Člověk si často něco horoucně a dlouho přeje, ale neumí si docela představit, co všechno splnění jeho snu sebou přinese.

Před lety, když byla moje omladina ještě drobotina, pořídila jsem jim pro radost a taky trochu jako splnění i mého kdysi dětského přání, klisnu jezdeckého poníka.
Jmenovala se Klárka, krásná, černobílá stračka s živýma očima. Dcera se synem jásali, pyšně jezdili v sedle ulicí, hádali se, kdo jí bude mít. Já po pár dnech, ač jsem to čekala, padla do tvrdé reality. Kolem každého koně je samozřejmě spoustu práce i když měří jen 120 centimetrů. Každodenní čistění, vyklízení hnoje , podestýlání. Snad největším požíračem energie se stalo kosení trávy na seno.Jako holce z venkova, mi ohánění kosou nedělalo problémy. Horší bylo naučit to děti.Těch kos zaseklých v zemi, těch zubů na ostří. Naučila jsem se i celkem bravůrně kosu naklepat, prostě nebylo vyhnutí. Neměli jsme možnost pouštět Klárku denně na pastvu a z jejího výběhu se během dvou týdnů stala udusaná plocha. Já samozřejmě chodila do práce a děti do školy. Rozdělily se povinnosti, jeden krmil ráno, jeden v poledne a na mne zbývalo vždy po práci, tu obrovskou spoustu krmení nasekat a s Klárkou zapřaženou do vozíku dovézt ke stáji. Umíte si představit, jaký zájem vzbuzoval vozík tažený poníkem, plně naložený trávou, to celé korunované doprovodem ušmudlané ženské v klobouku. Navíc Klárka byla neobyčejně energická a jak se říká "ochotná v tahu". Taky s ní předešlý majitel jezdil vozatajské soutěže. Pomalá jízda byla pro ni klus. Neustále se chtěla pouštět do cvalu. Díky tomu jsme se stali známí po celém okolí. Chodila krokem, jen když jsem šla vedle ní. Nejstarší dcera byla v té době patnáctiletá. Jen jednou se posadila na Klárku a když zjistila, že kůň se pod ní hýbe a ona neustále skouzává na jednu nebo druhou stranu, navíc, když se Klárka začala popásat a ona seděla nad strmým srázem jejího krku, s bledým oličejem a s oporou mé ruky seslezla a řekla, že bude jezdit jen na vozíku vedle mě. Taky náš nejmladší, kterému bylo pět, to vzdal po té, když se Klárce skutálel se hřbetu. Ona se totiž vehementně otočila, když zahlédla v mé ruce krajíc chleba. Byla neskutečně mlsná, všem příchozím vždy očichala kapsy, jestli jí něco nenesou. Tak jsme na všechno zůstali jen tři, já, dcera Jana a syn Libor. Těm dvěma už nestačily vyjížďky v sedle, pěkně pomalu v kroku vedle mne. Chtěli klusat a cválat, jenže to jejich jezdecké umění nestačilo k ovládnutí energické Klárky. Zpočátku jsem běhala vedle nich jako vodič, umíte si představit, že jsem vždy po pár minutách měla jazyk na vestě. Nezbývalo, než postavit větší výběh. Domluvili jsme se s hajným na odtažení nějakých soušek z lesa, plně jsme k tomu využili Klárku. A já si vyzkoušela , že to povozníci s koňmi v lese nemají jednoduché. Ale vše se podařilo, a byli jsme na své dílo patřičně hrdí. Ve výběhu se pak pilovaly jezdecké dovednosti, ovládání, slalom, kavalety, dokonce i skoky. Tehdy nám tak nějak odpadl syn, byl to trošku větší vozembouch, a při skocích to nedokázal vybalancovat. Já si taky zajezdila, mých padesátpět kilo Klárka unesla ani nemrkla. Ověřila jsem si, že poník je mnohem rychlejší v obratech a reakcích na povely, než větší koně, s nimiž jsem měla nějaké ty menší zkušenosti.
Klárku jsme chovali několik let, dokonce jsme odchovali i její hříbě.  Myslím, že v tom období se mé děti naučily zodpovědnosti, věděly, že bez jejich péče se Klárka neobejde. I když už Klárku nemáme, její fotky, se dost často vytahují a zůstala tam někde hluboko v nás.