Mediální obraz Petra Hapky je jednoznačný. Tisk i televize se prostě shodly na tom, že Petr Hapka je muž s drsnou vizáží, prohánějící se celé dny po českých luzích a hájích na motocyklu Harley a Davidson. Hříva bílých vlasů za ním vlaje a kožené sako se mu vlní ve větru. Z motocyklu sesedne jen občas, a to jen proto, aby zplodil další nemanželské dítě. Na rozloučenou pak své další milence zazpívá Ty jsi má, levandulová … a skryt noční tmou, řítí se vstříc dalším dobrodružstvím.

Tento mediálně působivý portrét má dozajista i své reálné jádro, ale zdaleka jím není o Petru Hapkovi řečeno vše. Ve spojitosti s jeho jménem se jen málokdy uvádí podstatný fakt, že spolu se Zdeňkem Liškou a Lubošem Fišerem patří k nejplodnějším a nejvýraznějším autorům české filmové hudby. Narodil se 13.5 1944 v Praze. Od dětství se učil na piano, v deseti letech začal studovat hru na violu, v čemž pokračoval i později na konzervatoři, kde se dále věnoval ještě zpěvu a studiu na dramatickém oddělení. Už v době studií hrál ve své skupině Tornádo na violu a začal se uplatňovat i jako pianista v malých divadlech - Proton, Divadlo dnešního dne a Paravan, kde na sebe poprvé upozornil také jako autor hudby.

Po studiích se stal dirigentem v Divadle Za branou, pro které zkomponoval hudbu k inscenacím Provaz o jednom konci, Hodina lásky, Zelený papoušek (všechny 1967), Lorenzaccio (1969) a zúčastnil se s ním i četných zahraničních zájezdů. Do širšího posluchačského povědomí se Hapka zapsal v roce 1963 skladbou Malá píseň, kterou nazpíval už tehdy velmi populární Karel Gott. Pro domácí populární hudbu pak byla největším přínosem Hapkova dlouhodobá spolupráce s Hanou Hegerovou, v nichž nalezl ideální interpretku svých šansonů.V polovině osmdesátých let pro Hegerovou připravil autorskou LP Potměšilý host (známá skladba Levandulová). Tato LP zvítězila v anketě Zlatá nota 1988 a Hapka se na ni podílel i jako zpěvák a dirigent studiového orchestru. Významným autorským počinem je dále album šansonů V penzionu svět, na kterém se spolu s Hanou Hegerovou, Michalem Kocábem a Richardem Müllerem podílel opět jako zpěvák. Kromě Hany Hegerové přispěl řadou, ve své době populárních, písní také do repertoáru V. Neckáře, W. Matušky, H. Vondráčkové, H. Zagorové a později i Lucie Bílé. Největší část jeho umělecké práce tvoří ovšem hudba scénická a především filmová.

Kromě už citovaných prací pro Divadlo Za branou a spolupráce s dalšími pražskými i mimopražskými scénami (Divadlo O. Stibora v Olomouci, Státní divadlo v Ostravě, hudba k audiovizuálnímu programu Girotron pro československý pavilón na Světové výstavě v Montrealu apod.) se od začátku sedmdesátých let uplatnil na Barrandově jako jeden z nejplodnějších současných skladatelů filmové hudby. Po prvotině v tomto oboru Akce Bororo (1972, O. Fuka) byla velmi významná především Hapkova dlouhodobá spolupráce s režisérem Jurajem Herzem: detektivka Motiv pro vraždu (1973), emočně silné drama Den pro mou lásku (1976), děsuplná pohádka Panna a netvor (1977), komedie Buldoci a třešně (1981) horor Upír z Feratu (1981) - výrazně osobitá hudba vždy dokonale vystihuje nejhlubší podstatu daného typu filmu, k čemuž Hapka využívá často netradiční obsazení nástrojů, (ostrý zvuk činelů, cimbál), a širokého stylového rozptylu od hudby folklórní až po hudbu klasickou. Dále se podílel také na řadě filmů pro děti, natočených režisérkou Věrou Šimkovou - Plívovou (např. Páni kluci 1975, Krakonoš a lyžníci 1980, Mrkáček Čiko 1983). Spolupracoval i s mnoha dalšími režiséry a bohatá je rovněž jeho tvorba pro televizi. Vytvořil hudbu např. k seriálům Moje koně vrané, My všichni školou povinní a Gagman, úvodní melodii k sérii dokumentů Jak se žije… a k pořadu Manéž Bolka Polívky.

Na Slovensku pak spojil svůj talent s režisérem Dušanem Hanákem (Růžové sny 1975) a především s Jurajem Jakubiskem. Nejvýznamnějším společným projektem této dvojice je rozsáhlá filmová sága Tísícročná včela, k níž Hapka složil jedny z nejúžasnějších skladeb, jaké kdy z filmového plátna zazněly.Právě zde je Hapkova mimořádná schopnost tvořit v širokém žánrovém rozsahu nejzřetelněji rozpoznatelná - hudba obsahující folklórní prvky, čistá lyrika i hrdinský pochod. Pochod, za jehož tónů by neváhal na barikádách zemřít žádný správný revolucionář. Partitura k Tisícročné včele je prostě skvostným hudebním dílem, řadí se vedle Perinbaby mezi nejlepší Hapkovy filmové kompozice.

Diskografie:
Akce Bororo (1972 - O. Fuka), Holky z porcelánu (1974 - J. Herz), Páni kluci (1975 - V. Šimková-Plívová), Léto s kovbojem (1976 - I. Novák), Den pro mou lásku (1976 - J. Herz), Jak se točí rozmarýny (1977 - V. Šimková-Plívová), Vražedné pochybnosti (1978 - I. Toman), Deváté srdce (1978 - J. Herz), Sólo pro starou dámu (1978 - V. Matějka), Panna a netvor (1978 - J. Herz), Postavení mimo hru (1979 - I. Novák), Postav dom, zasaď strom (1979 - J. Jakubisko), Brontosarus (1979 - V. Šimková-Plívová), Paragraf 224 (1979 - Z. Sirový), Nevera po slovensky (1980 - J. Jakubisko), Krakonoš a lyžníci (1980 - V. Šimková-Plívová), Muž přes palubu (1980 - J. Borek), Dívka s mušlí (1980 - J. Svoboda), Upír z Feratu (1981 - J. Herz), Buldoci a třešně (1981 - J. Herz), Mrkáček Čiko (1982 - V. Šimková-Plívová), Tisícročná včela (1983 - J. Jakubisko), Perinbaba (1984 - J. Jakubisko), Fešák Hubert (1984 - I. Novák), Operace mé dcery (1986 - I. Novák), Dva lidi v ZOO (1990 - M. Poledňáková), Městem chodí Mikuláš (1992 - K. Kachyňa), Kráva (1993 - K. Kachyňa), V erbu lvice (1994 - L. Ráža), Artuš, Merlin a prchlíci (1994 - V. Šimková-Plívová), Andělské oči (1994 - D. Klein), Fany (1995 - K. Kachyňa), Kouzelný měšec (1996 - V. Vorlíček), Hanele (1999 - K.Kachyňa)