Po mém prvním článku v rubrice věda-technika, konkrétně „Hornické muzeum OKD Landek“, se objevil popud v komentářích, vybízející k sepsání podobného článku o Vítkovických železárnách. A jelikož se mi naskytla možnost osobně vstoupit za brány tohoto železárenského podniku, v rámci Dne otevřených dveří 1. května tohoto roku, pokouším se vám přiblížit historii i současnost, jen tak obyčejně, z pohledu laika… 

Oblast těžby ostravského koksovatelného uhlí, jak si jistě dokážete představit, nedávala spát ekonomicky zaměřeným lidem a na jejich podnět, vznikl plán skotského inženýra Johna Baildona, vybudovat středisko železárenského průmyslu. (1810) Po prostudování všech dokumentů, (na můj vkus mu to trvalo hrozně dlouhou dobu), bylo olomouckým arcibiskupem arcivévodou Rudolfem Janem vyneseno rozhodnutí, zřídit moderní železárny ve Vítkovicích. (1828)  

 

Realizací stavby byl pověřen profesor vídeňského polytechnického institutu, Franc Xaver Riedl, který zároveň vypracoval a realizoval projekt stavby parní železnice z Vídně do Krakova. (Tohle byla naprosto jedinečná věc, zajistila hladkou dopravu surovin i následného odvozu výrobků.) Jsou zapáleny první pudlové pece, do provozu uvedena první koksová vysoká pec v Rakousku. (Nevím proč, ale nějak mne tahle nabytá vědomost hřeje u srdce.)  První majitel, olomoucké arcibiskupství, získalo během necelých dvou desetiletí pro železárny i několik železnorudných a kamenouhelných dolů. Závod v té době sestával z vysokopecního provozu se slévárnou, pudlovny a válcovny, kovárny, kotlárny, strojního zámečnictví, výrobny žáruvzdorných cihel a různých dalších pracovišť. Zřejmě jim však vysoké nároky spojené s řízením, až tak dalece způsobovaly spoustu starostí, že v roce 1843 padlo rozhodnutí, vítkovické železárny prodat. Od roku 1844, se tak stal majitelem nejsilnější z podílníků Vítkovického těžířstva, baron Salomon Mayer Rothschild.   

 

Díky značnému vkládání finančních prostředků do dalšího rozvíjení výroby, se závod dále rozrůstal, přibývaly nové dílny. Rothschild byl neobyčejně chytrý a prozíravý člověk, (zcela jistě by se prosadil i v dnešní době) díky němu byla  v roce 1847 postavena válcovna Ansalmova huť, pro uspokojení poptávky po kolejích. V roce 1866 byl zakoupen Bessemerův patent na výrobu oceli. A vznikla společnost „Spojené Vítkovické kamenouhelné doly a Rakouskouherská vysokopecní společnost“, která buduje Žofínskou huť. Žasla jsem nad tím, že v té době patřily k finálním výrobkům strojírny už i parní stroje, mosty, železniční vagóny, důlní nástroje, stroje pro hutě, železniční kola i výhybky.

   

Tou dobou ovšem už narůstal tlak evropské výrobní a obchodní konkurence, vyžádal si další změny, kterými vyvrcholilo dosavadní společné podnikání Rothschildů s bratry Davidem a Wilhelmem Gutmannovými, kteří podnikali jako důlní společnost.(Prostě se daly dohromady chytré hlavy.) A jako velmi prozíravý se ukázal jejich společný projekt a založení "Vítkovického horního a hutního těžířstva" roku 1873.
Nevím, zda bylo dílem šťastné náhody nebo dílem hlubokomyslných úvah, rozhodnuto o jmenování do funkce centrálního ředitele, muže, který na dalších sedmnáct let ovlivnil vývoj Vítkovických železáren. Byl jím zvolen roku 1876, vynikající manažet Paul Kupelweiser.

Prosadil reorganizaci, zracionalisoval řízení, zajistil kvalitní surovinovou základnu a vybudoval nové provozy. Jako příklad, otevřel první válcovnu trub v Rakousku-Uhersku roku 1883, dokončil a zprovoznil v roce 1889 Žofínskou huť. Rozšířil výrobu o zbrojní program-pancéřové desky pro stavbu válečných lodí. Byla vyrobena první zalomená hřídel, zahájená výroba ocelových lahví a s výrobou oceli v Talbotových pecích se Vítkovické železárny dostaly do čela evropských hutí. Jako jeden z prvních lidí na vedoucím místě rozvinul nadčasový sociální prgram pro zaměstnance.(Ten člověk musel mít zkutečně neobyčejný rozhled!) Zajišťování životních potřeb dělníku se projevilo i v rychlé výstavbě sídlišť a tím se původní venkovská obec proměnila v moderní město.

Bohužel světová hospodářská krize znamenala i pro Vítkovice extrémní snížení odbytu výrobků a zastavení některých provozů, což znamenalo i hromadné propouštění zaměstnanců.
Od roku 1934 se ale situace těžířstva zlepšovala, a v roce 1937 dosáhly železárny největšího rozmachu. Získávaly další a další odbytiště. Na základě převzaté licence začaly být vyráběny Lëfflerovy kotle pro tuzemské i zahraniční tepelné elektrárny. Je zavedena výroba pneumatických strojů a nástrojů.Jako celkem prozíravé se ukázalo převedení cenných papíru představující vlastnictví Horního a hutního těžířstva, do správy londýnské pojišťovací společnosti Alliance Assurance Co.,Ltd. Železárny se tak díky tomu nestaly majetkem německých zájemců i když bylo ovšem dosazeno německé velení a byly nuceně zařazeny do zbrojní výroby.

Koncem války byla ve Vítkovicích ustavena národní správa a koncem roku 1945 vyhlášeno znárodnění Vítkovického horního a hutního těžířstva. Od 1.1.1946 je zřízen národní podnik Vítkovické železárny.
V poválečných letech je výroba zaměřena především na obnovu válkou poškozené země. Vítkovické železárny se stávají největším výrobcem oceli v ČR.

V průběhu šedesátých let dosáhla investiční výstavba železáren rozsahu 4,5 mld korun. Rozvíjením výroby byly obsahnuty všechny věci, s kterými přichází člověk běžně do styku. Vyroben Žďákovský most, televizní věž Ještěd a zahájena výroba komponentů pro jaderné elektrárny.

V osmdesátých letech je uveden do provozu konvertor OXYVIT. (Obě konvertorové pece jedou dodnes, sama jsem je viděla v činnosti, jako důkaz jsou následující snímky.)

Tohle je sypání kovového šrotu.

Nalévání taveniny.

Tohle je kovárna, ten lis nahrazuje údery kladiva kováře... :-)

právě se otevřela pec, kde se předehřívá železo ke kování. Bývají to kusy délky 5-6 m a průměru 60cm.

Tohle je obří lis a můžu vás ubezpečit, že ty lesklé vodicí tyče jsou tak mohutné, že je člověk neobejme.

Po sametové revoluci dochází ke změně poměrů, při restrukturalizaci je v roce 1991 zřízena akciová společnost Vítkovice, jejímž převážným vlastníkem je stát.

Stříhání žhavých ocelových desek...

V těchto obřích nádržích je roztavený kov, připravený k lití...

Jako důkaz umu dělníků a konstruktérů je postaven unikátní pylonový most v Ústí nad Labem.

     
I když, provedená investice ve výši 10 miliard korun mimo jiné do hutní výroby kvarto plechů, prokázala zájem na další výrobě, byla činnost vysokých pecí utlumována a posléze zastavena poslední tavbou 27. září 1997. ( Zřejmě ekonomické vedení státu usoudilo, že je nadvýroba oceli a Vítkovice, jakožto oblast průmyslu ve středu města, není pro budoucnost udržitelná, z důvodu znečisťování životního prostředí obyvatelům Ostravy. I teď, v současné době, vám leckterý technik se stopou lítosti v hlase řekne, že činnost vysokých pecí byla zastavena, i přestože uběhlo jen 50% jejich životnosti.)   

Takhle vypadá roztavený kov.             

O prodeji Vítkovic jako celku do rukou soukromého majitele, rozhodla vláda ve svém usnesení ze dne 24 února 2003.  V současné době, zaštiťuje všechny společnosti podílející se na majetku Vítkovic, skupina Vítkovice Holding.

Na snímku název jedné s firem.

Představuje jednu z nejvýznamnějších skupin v oblasti těžkého průmyslu, nejen v ČR, ale i ve střední Evropě.  Vítkovice Holding, jakožto mateřská společnost sdružuje pod sebou přes 26 různých dceřiných společností. Oblast výroby je rozdělena do osmi směrů. 

Metalurgie
Ocelové láhve a nádoby
Těžké strojírenství a Engineering
Energetické hospodářství
Dopravní strojírenství
Ocelové konstrukce
Hasicí technika
Služby 

Pro další rozvoj, si všechny oblasti výroby nesou i do budoucna označení značkou kvality a solidnosti, název „Vítkovice“.