19. ledna 1809 musel být temný a bouřlivý den, neboť právě tehdy přišel na svět věčně zachmuřený, tajemný a v tom nejlepším slova smyslu zvrácený muž, který na vždy poznamenal svět umění. A ne, nebyl to Ozzy Osbourne.

Edgar Allan Poe měl, mírně řečeno, drsné dětství. Jeho rodiče byli kočovníci, otec k tomu navíc alkoholik, který se synem ani nevídal. Matka zemřela mladá na tehdy poměrně častou nemoc - tuberkulózu. Osamělý Edgar skončil v sirotčinci, ne však na dlouho, neboť si ho v útlém věku vzal do rodiny tabákový magnát Allan, tedy odtud má Edgar své druhé jméno. Edgar se jevil být nadaným dítětem, který i přes některé neduhy jako alkoholismus či hráčství, úspěšně vystudoval literaturu a také se do literárního dění úspěšně, ač lehce šokujícně, zapojil svým ranným dílem Havran. Z této básně je známá především anafora Nevermore, která dodává příběhu osudovosti a tíže. Přesto se však proslavil především na poli prozaickém. Náhledněme nyní na malý výběr z jeho díla a zkusme si indukcí udělat obrázek o autorovi samém, jako osobnosti a člověku. Tématem povídek jsou většinou tajemné, mysteriózní nebo teoreticky vědecké povídky; řeší temná zákoutí lidské duše. Povídky, občas přesah do publicistických stylů, do reportáží až vědeckých článků. Většina povídek začíná poměrně rozvláčnou úvahou autora, v níž nám většinou také nastiňuje, co jej motivovalo k napsání dané povídky. Příběhy gradují, což provází zvyšování napětí, finále většinou tragické, někdy až tragikomické. Většinou je nakonci překvapivá pointa. Jako první známé dílo bych snad uvedl Pád do Malströmu. Ten je psán jako vzpomínky starého, větrem a slanou vodou ošlehaného, mořského vlka, který kdysi vplul i s bratrem do ničivého víru. Zřejmě odráží autorovo okouzlení rozmanitostí a divokostí přírody a světa kolem nás vůbec. Vraždy v ulici Morgue je jednou z nejznámějších povídek, částečně proslavená také díky stejnojmenné skladbě od metalové skupiny Iron Maiden. Jedná se o detektivní příběh, který nám ukazuje využití dedukce, analýzy a geniální mysli. Vyznačuje se rovněž nádechem temnoty a chvílemi až hororu. Zlatý brouk je klasikou žánru o dobrodruzích a hledání pokladů, jež v plné míře rozvinuli až autoři jako R. Haggard a později také filmový průmysl. Jáma a kyvadlo je sondou do lidského myšlení, do pocitů strachu, beznaděje a zoufalství. Sice zobrazuje zrůdnost inkvizice, avšak myslím, že tentokrát bez vnitřního mravního poselství. Zánik domu Usherů je archetypální dílo plíživého hororu, který později rozvinuli autoři jako Lovecraft či B. Stoker. Je zde již klasické navozování pocitu hrůzy popisem, děsivými obraty, zvukově imaginativním textem a řečnickými otázkami plnými pochybností a nejistoty. Maska Červené smrti je dílo s hlavním poselstvím odsoudit dekadenci a poukázat na to, že nikdo není vně těch nejzávažnějších problémů či zkáz. Muž davu navazuje na idealistickou filozofii, podle níž neexistuje nic, než supervědomí, které je věčné a jehož součástí jsme my, tedy naše vědomí, které jsou sice jeho dílem, ale nemůže je ovládat, protože jinak bychom nebyli autonomní a nemohlo by s námi vést dialog, ve kterém je právě smysl existence. Supervědomí nám nyní předkládá univerzální počitek, tedy vlastní smyšlený svět, ve kterém, aby vypadal reálněji, má zavedena určitá pravidla. Přijímáme počitky od supervědomí a reagujeme na ně, což se opět zapisuje do vzhledu univerzálního počitku a proto je originální, proměnlivý a nepředvídatelný. Jenže my mu nemusíme věřit, protože to je jen představa a nic není skutečné. Je to jako klasická cyberpunková představa umělé reality, ale odsud není kam utéct, protože prostě neexistuje žádný hmotný svět. Ale můžeme si ve vlastní fantasii vymyslet vlastní svět a budeme-li v něj dostatečně věřit, bude pro nás reálnější než tento. Rozhodnu-li se nevěřit, že při vražení do zdi vrážím do zdi, nic mě nemůže zadržet, abych jí neprošel. Ve chvíli kdy skutečně uvěřím tomu, že mohu projít zdí, supervědomí, které se snaží ostatní zachovat v nevědomosti, udělá jednu z těchto dvou věcí: Buď to nikdo nepozoroval, nechá mě projít zdí, avšak pokud to lidé pozorovali, buď mě stejně nechá projít zdí a bude to zázrak, nebo převezme kontrolu nad počitkem znázorňujícím mé tělo, takže zatímco já, pro ostatní už neviditelný, projdu zdí, tak mé tělo se před ní otočí a odejde, popřípadě na ní narazí. Takové tělo bude dál řízeno supervědomím, bude dál žít, ale nebude to už člověk. A tom právě pojednává tato povídka – o muži davu, o člověku bez vůle a mysli, jen konajícího to, co přesně náleží jeho sociální roli. Povídka je stejně jako tato teorie děsivá svou chladností, neústupností a prázdnotou. Démon zvrácenosti předestírá motiv viny a trestu a po vzoru Dostojevského Zločinu a trestu či jedné Čapkovy povídky o oficiálně beznohém vojákovi předkládá příběh muže, který sice není a zřejmě ani nikdy nebude dopaden spravedlností, avšak vlastní svědomí ho donutí se přiznat. Zajímavé je také druhé téma, řešící otázku motivu, která je nerozřešena s tím, že za vše může onen abstraktní Démon zvrácenosti. William Wilson je příběh mírně podobný s dalším Poeovým dílem Dorian Gray. Je mnoho náhledů a interpretací, které se mohou vázat k příběhu muže, jenž měl vše, jen životní naplnění ne. Byl ten soužen, aniž poznal čím, což jej dělalo prázdným a nakonec jej představa dvojníka zničila. Tisící druhý Šeherezádin příběh nám ukazuje, jak malá hranice je někdy mezi reálným a fikcí. Ukazuje nám vědecké poznatky, které se jeví téměř až neuvěřitelně. Na konci paradoxní závěr – po uvěření tisícovce pohádek praví až o skutečných věcech sultán, že se jedná o lež. Poselstvím je, že skutečnost je mnohdy zvláštnější než fantasie. Ďábel ve zvonici je kritika maloměšťáků a jejich povrchního, totálně xenofóbního a stereotypního stylu života a filozofie vůbec. Ďábel přichází a ukončuje řád, láme stereotyp. Edgar Allan Poe zemřel 7. října 1849 vlivem předávkování alkoholem a drogami.