Děj	Dolů do šachty pomalu přijíždí kovová klec výtahu. Z ní vystupuje mladý, hladce oholený, muž. Pomalu prochází spoře osvětlenou a hustě zaprášenou štolou, přičemž se téměř s nechutí rozhlíží po neútulném kamenni všude kolem sebe. Konečně dochází na konec štoly, kde se ozývají rytmické údery krompáče. Lopotí se zde upocený postarší muž s hustým knírem a divokým pohledem v očích. Vedle nohy mu stojí několik dvanáctek a prázdných lahví. Otáčí se a pohlíží na mladíka.
Syn	Matka mě posílá.
Otec	Se zavrčením odkládá krumpáč. Co chce?
Syn	Mám se s tebou rozloučit. Zítra ráno odjíždíme do Astrachaně.
Otec	Znechuceně se ušklíbne. Nemám čas. Jestli sis nevšiml, tak robím, takže buď tak laskav a zařaď zpátečku. Pozdvihne nástroj vysoko nad hlavu a znovu udeří do kamene.
Syn	Říkal jsem ji, že to nemá smysl, protože jsem přesně věděl, že se takhle zachováš. Vůbec ses za ty roky nezměnil, pořád stejný tvrdohlavec jako vždy...
Otec	Když mě tak dobře znáš, tak můžeš vypadnout a nemusíš si tady na mě otevírat držku. Udeří do kamene ještě silněji a nenávistněji.
Syn	Copak ti vůbec nevadí, že odjížíme? Že už nás nikdy neuvidíš?
Otec	Aspoň budu mít svatý klid.
Syn	Jak chceš! Má se k odchodu.
Děj	Po jednom zvlášť silném úderu ve skále něco povolilo a celá štola se otřásla. Otec sprostě zanadával, syn se postrašeně rozhlédl kolem sebe. Náhle však povoluje strop a jedinou přístupovou cestu ven zasypávají obrovské kameny. Další lavina balvanů pod sebou pohřbila otce. Vše se ponořilo do úplné tmy a ticha, kterou vzápětí přerušil až synův kašel.
Syn	Panicky křičí. Tati! Tati! Haló! Jsi tady?! Pomóc! Zachraňte nás někdo! Vytáhněte nás odsud! Tady jsme! Hej! Přechází do zoufalého chrapotu. No tak! Přece nás tady nenecháte umřít! Odmlka. Zatraceně! Umřu tady! Tady v téhle blbé, špinavé díře!
Otec	Nesrozumitelně sípe.
Syn	Tati? Tati! Jsi tady? Kde jsi? Ozvi se ještě jednou. Přehrabuje se kamením, až nahmatává otcovu ruku.
Otec	No, tak už mě, krucinál, vytáhni! Uch, och, konečně. Co se to, sakra, stalo?
Syn	Zasypalo nás to! Chápeš? Jsme zde odsouzeni k pomalému a bolestivému umírání. Proč? Proboha, proč? Proč jsem tady jen chodil? Měl jsem poslechnout matku... Mohl jsem už sedět ve vlaku pryč - opřel bych si hlavu o sedadlo, koukal z okna na drcanjící krajinu, ubíhající stromoví...
Otec	Zavři už hubu, nebo ti ji sám zavřu. Už mám plné zuby těchhle keců. Vždycky mi z takových citových výlevů bylo na blití, a teď, když mám totálně pokurvenou nohu, to je dvakrát horší...
Syn	Tobě se to říká! Jsi jenom horník, který na všechny kašle a jediné, na čem mu opravdu záleží, je jeho... ...vychlazené pivo!
Otec	Co to meleš, pse? Myslíš si, že tě potmě krumpáčem netrefím? Co to je za drzost?
Syn	Jakápak drzost? Celý život jsem ti chtěl říct, co si o tobě myslím. O tom jaký jsi, jak se chováš a jaké máš hodnoty. Lezly mi na nervy všechny ty buranské způsoby, ta agresivita, hloupost, povrchnost a... ...sprostota! To, jak jsi ubližoval mně a mámě, to jsem ti chtěl odpustit, ale nikdy nezapomenu na to, cos udělal Evě...
Otec	Já tě zabiju! Pocem!
Syn	Ne, ne, ne. Teď si mě pěkně vyslechneš. Nikdy jsem ti to do očí neřekl, protože...
Otec	...protože jsi byl posraný strachy! Jako vždycky!
Syn	Ne! Mlč a poslouchej mě, jestli jsi toho vůbec při vší své omezenosti schopen! Chtěl jsem ti to říct, ale měl jsem tolik soucitu, že jsem to nikdy neudělal. Jenže teď tady umřem a tak...
Otec	Tak taková slova má syn pro otce! Pro otce, který celý ten pojebaný život profáral na šachtě, abys, ty cype jeden, měl co žrat! Cpal jsem do tebe peněz a peněz, umíš si to vůbec v té svoji študácké makovici spočítat, kolik? Myslíš si, že se všechny ty hračky, jídlo, oblečení a já nevím co, objevilo samo? Ne, ty, malý fakan, sis pěkně seděl doma na prdeli, rozbíjel jednu hračku za druhou, zatímco já jsem dřel! Dřel! Víš ty vůbec, co to slovo znamená? Víš? Hovno víš! Nikdy v životě jsi poctivě nerobil! Řekni, kdy sis sedřel kůži na dlaních? Kdy? Při ťukání do počítače? Nebo snad při nějakém študýrování? Pak, místo abys jako každý poctivý chlap, šel robit, ty sis udělal hlavu, že budeš kajsik v Praze studovat. Jasně, co by tatík jeden vymaštěný, pro synka neudělal, viď? Živit jsem tě mohl pořád, ale čeho jsem se dočkal? Dom jsi jezdil jenom o víkendech a ještě si furt držkoval s těma tvýma chytrostma! Pak ses mi do tváře chechtal, že tomu kulový rozumím. A jakby ne! Já jsem život nestrávil nějakým čtením o kravinkách, nebo přemýšlením nad bykovinama! Já ne! Já jsem jeden z těch mála idiotů, co na vás, chytrolíny jedny študované, makají! Bych chtěl vidět, co byste žrali kdybychom se na vás my vykašlali... ...tu vaši poezyji? Nebo fylozofycké dřysty? Dodneška si neumíš guláš uvařit, ale hlavně že víš, kdo to byl ňáký Sakrapes!
Syn	Sókrates!
Otec	To je mi jedno! Fotbal nehrál.
Syn	Fotbal! Fotbal! Tady to vidíš, jak jsi omezený a jak jsi omezený vždycky byl. Vlastně takových lidí musím i trochu litovat - nikdy nepoznáte pravé divy života a podstaty světa. Nepoznáš krásu umění nebo filozofie a jiných vznešených věd...
Otec	Sex, pivo a fotbal, to je krása!
Syn	Pche! Sex? Ten je ničím, když nepoznáš pravou poetickou lásku a když si nedovedeš vychutnat jemné nuance romantických impresí...
Otec	Co to sakra meleš? Hovno ti rozumím! Jaké nyjance? Prostě ho tam vrazím, buď s gumou, to si jenom užiju, nebo bez gumy, ale to se mi pak narodí taková guma, jako si ty...
Syn	Tys měl vždycky jenom ten svůj arogantní svět hrubých urážek, že?
Otec	Kdo tady koho uráží? Kdo se tady chová jak fakan?! Ty máš štěstí, ty chuju, že nemáme světlo! Bych tě asi přetáh kladivem přes pytel, abys poznal poetyku!
Syn	Jasně. Sex, sprosťárny, alkohol a fotbal... Jsi tuctový!
Otec	A ty si exot! Kde si bereš právo mě, vlastního fotra, takhle napadat?
Syn	Kde? A kde ty sis vzal právo zničit mou sestru!
Otec	Nic jsem ji neudělal! Drž už tu svojí zasranou hubu, nebo ti ji rozflákám, uvidíš!
Syn	Jasně, umlč mě, jako jsi umlčel své svědomí. Vlastně - co to povídám, vždyť ty nic takového nemáš!
Otec	Co to meleš? Já za to nemůžu... ...udělala si to sama...
Syn	Ale proč? Řekni mi... ...proč?
Otec	Protože... Umlkne v půlce věty.
Syn	Nevíš? Tak já ti to povím! Protože jsi se choval jako... Na chvíli se odmlčel, jako by se štítil toho, co chce právě říct. ...naozaj kokot! Pořád ožralý, věčně špatná nálada, jenom ten řev - já jsem to vydržel, ale co ona? Věděls vůbec, že trpí úzkostmi? Že má deprese? Ne! Vůbec tě to nezajímalo! A pak se to stalo! Udělala si to kvůli tobě! A víš co ti ještě řeknu? Co nevíš? Jaké to je... ...bez ní. Připadá mi to, jako by tam byla, pořád někde v domě, ale cítím takovou zvláštní úzkost. Cítím, že nemůžu udělat některé věci, které bych udělat chtěl - mluvit s ní, vidět ji... Mám pocit, jako by byla pořád ve vedlejším pokoji, ale když jdu do vedlejšího pokoje, tak tam není... Ale to ty, se svým šimpanzím mozečkem, nedokážeš pochopit.
Otec	Ty... Výhružný tón náhle ochabne v rezignaci a opět se odmlčí. Víš, já nevím, nikdy jsem takovým věcem, jako lidské chování, moc nerozuměl. Ale snažil jsem se, abyste měli všeho dost, bo jednou ste byly moje děcka a já vím, že mi to nebudeš věřit, že se mi vysměješ a že si budeš dál utahovat z toho jaky su, ale ja sem vas měl rád. Strašně rád. Víc než sebe a to, co se stalo Evě, to mě tak strašně mrzí, tak... Hlas se mu už úplně přelomí a neviděn si utírá špinavými prsty slzy z tváře. Jo, jsem prostě... ...hloupý. Vždycky jsem byl. Nikdy jsem nebyl moc na myšlení, dyk si ani ty prachy neumím dost dobře spočítat. Ale říkal sem si, že když budu robit za dva chlapy, tak vám budu moct koupit stejné hračky, jako šéf těm svojím malým. Nikdy jsem nevěděl, jak to všechno skončí... ...tak bych chtěl, aby se Eva vrátila...
Syn	To já taky.
Děj	Nastává poměrně dlouhé ticho.
Syn	No, zkusíme se odsud dostat?
Otec	Cože?
Syn	Pod podpěrama kamení nespadlo. Kolik je asi mezi dvěmi z nich?
Otec	Nevím. Tak deset metrů.
Syn	A pak je už vyztužená šachta výtahu. Jestli se prohrabem těmi deseti metry, tak bychom se mohli dostat ven.
Otec	Myslíš?
Syn	Předtím mě to nenapadlo, ale teď jsem si tím jistý.
Otec	Ale já takhle pracovat nemůžu...
Syn	No... ...zkusím to já.
Otec	Ty?
Syn	Já vím, jsem vyschlý astenik. Ale na výběr nemáme.
Otec	Tak dobře. Ber šutry z vrchu, ať se ti nezhroutí. A kdyby byl nějaký moc těžký, radši s nim nelomcuj, nebo dopadneš jak já.
Syn	Fajn.
Děj	Po nějakou dobu se ozývají jen zvuky těžké dřiny.
Otec	Synku?
Syn	Hm?
Otec	Ještě pořád jsi na mě naštvaný?
Syn	Ano... ...nebo ne. Ne, vlastně už ani ne.
Otec	Chápeš...
Syn	Nechci to už... ...uf, zatracený šutr... ...řešit.
Otec	Dobře. Tak to radši nebudem řešit. Poslouchej, a co se vlastně tak líbí na tom umění.
Syn	Nevím. Možná to, jak je prostě estetické. Působí na mě, vyvolává ve mě radost, smutek a jiné pocity. Ale také nám přináší poučení a rozvíjí nás.
Otec	Hm. Kdysi jsem četl jakousi starou knížku. Byla o starém vojákovi, jak se vracel z vojny.
Syn	Takových knížek je. A určitě jsou i zajímavější.
Otec	Myslíš, že by něco z toho mohlo zajímat i mě?
Syn	Možná. Třeba takový Daniil Charms - ten psal samé sprosťárny.
Otec	A to se v umění může?
Syn	V umění se může všechno. Třeba kdyby si teď někdo zapsal, jak si tady spolu povídáme, klidně by to mohl považovat za umění.
Otec	To je ale blbost. Dyť melem o nesmyslech...
Autor	S dovolením, pantáto, rád bych se zastal vašeho syna. I váš hovor se dá považovat za umění.
Syn	No, slyšíš to.
Otec	Sakra, kdo to řekl?
Syn	Autor, přece.
Otec	On tu je s náma?
Syn	Autor je všude v celém svém díle.
Otec	Chceš říct...
Syn	Přesně tak. Toto není reálný svět - jenom takový příběh. V tomhle příběhu se stane jenom to, co bude autor chtít.
Otec	Takže nás může odsud klidně vysvobodit?
Syn	Jo. Ale to by pak nevypadal ten příběh realisticky a lidi by mu nevěřili.
Otec	Lidi umělcům věři?
Syn	Ani ne. Spíš si říkají "to by se mohlo stát" a "to by se stát nemohlo". Kdyby nás autor najednou zachránil tím, že se prostě zničehonic objevíme někde jinde, tak by si čtenáři řekli "to by se stát nemohlo". Chápeš?
Otec	Hm. Ne. To je na mě moc složitý.
Děj	Zničehonic se umytí a čistě převlečení otec a syn objevili v překrásné místnosti paláce.
Syn	To je blbec, on to fakt udělal. Teď mu to nevydají...
Otec	Nedržkuj, nebo nás pošle zpátky. No, říkal jsi, že umění nás vzdělává a zlepšuje?
Syn	Myslel jsem, že každé umělecké dílo řeší nějaký problém a má nějaké poselství.
Otec	I tohle?
Syn	Samozřejmě. Řeší vzájemné opovržení mezi jednoduchými a čestnými dělníky a vzdělanými, úskočnými mladíky, kteří se nemají k fyzické práci. Odvěký konflikt typu "burzovní makléř versus popelář".
Otec	A jaké je poselství?
Syn	No. Já jsem při těžké práci poznal uspokojení z fyzické činnosti a ty jsi při našich rozhovorech poznal krásu umění. Poselství je něco ohledně rovnováhy, ale co, to si musí každý čtenář přebrat sám.
Otec	Takže to končí šťastně?
Dcera Eva	Tatínku můj milovaný!
Syn	Očividně ano.
John Lennon	Hej, já žiju!
Elvis Presley	Já taky!
Syn	Ale tohle už je moc šťastně! Autorovi se celé dílo začíná zvrhávat!
Bača	Ajta krajta, plechy tají!
Syn	A už se mu to zvrhlo. Raději by to měl už ukončit.
Dcera Eva	Proč? Mně se to líbí? Když to tak půjde dál, třeba se dočkáme i Mercuryho... Pane Presley, podepíšete se mi na prsa?

KONEC