Bylo to zvláštní léto plné sražených a zakrslých citů, které jsme nepotkali. Nás pohltila jen expanze paprsků při západech slunce a zlatavý pocit za zavřenými víčky. Crail jsme obývali jen my dva, nenapravitelně všemocní, levitující ve větru, rozpažení na krajích útesů. Zní to skoro jako klišé. Přehrávám si náš půlnoční tanec, pořád slyším ten známý nápěv, tu známou písničku, prorostlou polibky na šíji. Tu noc na nás dýchala strašlivá zima a moře bylo poskládané z nekonečného množství ledových květů. Vlnky vypadaly jako malé přehazovačky, na konečcích se krabatící před mohutnými domky s elegantně štíhlými lampami, které někdo pravděpodobně ukradl ve Francii. Dojatý maják nás každé dvě vteřiny zaléval světelnou slzou a měsíc si hrál na impresionistu, aby rozněžnil krajinu rozechvělými linkami a smetanovými stíny. Šlo o tu chvíli, o ten okamžik, pro který chtělo tolik básníků zemřít. Nejhorší na tom bylo to, že takových okamžiků jsme zažili nespočet, nezapomenutelných, křivících ústa bolestí a krásou. Věděli jsme, kam naše přítomnost směřuje. Krok krok krok sun krok. Vtančili jsme až do 16. září.

Po tolika společných týdnech jsme se rozloučili a já jsem Tě zanechala samotného v práci, v autobuse, v pokoji, ve sprše, v posteli, na mostě, na lavičce, v křesle, v jídelně, na lodi, na našem ostrůvku, v majáku, zanechala jsem Tě uvězněného v posledním pohledu, kterým se na svět dívají dámy v elegantních kloboučcích s černým závojem. Najednou jsem tady nebyla a Ty jsi nebyl tam. Jakoby celý svět usnul. Edinburgh nechal kanály vypařovat všechen zatuchlý smutek a paprsky se do země začaly zapichovat šedivě. Když jsem tehdy odjížděla dvoupatrovým autobusem, jeho horní patro se najednou propadlo, zhroutilo se, rozpustilo, už nebylo potřebné, to malicherné druhé patro. Bolest byla tak příšerně zhmotnělá, že nebyla s to dostat se ze mě ven v kapalném stavu. Nemohla jsem plakat. Nemohla jsem dýchat. Snažila jsem se uvědomit si, že jsi jenom člověk a že dobře znám Tvé špatné stránky, které bych ve všedním světě neunesla. Byla bych si napíchala do hlavy vonné tyčinky, jen kdybych věděla, že Tě okolo sebe přestanu cítit. Byla bych si ukousla ruku, jen kdybych věděla, že mě přestane bolet srdce. Nakonec jsem si Tě vymluvila. Uvěřila jsem, že jsi obyčejný člověk a že by naše láska neměla dlouhého trvání, ani kdybychom od sebe bydleli dvacet minut procházkou a ne čtyři hodiny letadlem.

Potom přišel prosinec. Přiletěl jsi za mnou, přesně jak jsi slíbil. Vylezli jsme na všechny Štramberské trúby, které život přes ty čtyři dny poskytl. Zavedla jsem nás na všechna má oblíbená místa a tys tam rozházel semínka svého bytí. Když dnes kráčím po Sviadnovském mostě, když jdu do kina, když kupuji lístek na vlakovém nádraží, můžu se zbláznit. Ze všech Tvých semínek vyrostly obrovské transparenty, obyčejným smrtelníkům neviditelné, jak by řekli velcí umělci, jejichž nápisy mi bijí do očí: „chybí ti“ „bez lásky nemá život cenu“ „usměj se na mě, naposled“, jsou barevné a blikají, je to tu najednou jako v Las Vegas.

V posteli mi leží příze Tvé zmámené duše a vyfukuje obrazy mandarinek. Je to tak typické, Ty a tropické plody. Přičichávám si k rameni. Voníš až do rozednění, jako první vánoční noc. S rozbřeskem si uvědomím význam slova nikdy. V tak strašlivém, děsivém znění! Za zavřenýma očima odeznívají naše pomerančové západy sluncí. Zase za Tebe zapomenu. Zase zmizíš, ale tentokrát už navždy. Sbohem ty krásná, patetická lásko.