první tři verše jsou, Marti, až přespříliš obrazné a zmítá se v nich toho moc, o to více se mi líbí následující žluť osamělosti ve spojení špiček listí vrb, ale když se na to podíváme detailněji je zde nesourodost s dalším větvích obav, přece tématicky k sobě patří 4. a 8. verš ale jsou rozvíjeny jinak, ovšem líbí se mi v těchto částech pojetí barev a jejich rozvržení a charakterizace ...
pak nastala melodická exploze jediné slovo na obtíž zatímco
... a okapy, co jsou prokapávané dovnitř... originální, perfekt

na závěr bych rád upozornil na vrůstala, určitě se vám to bude zdát špatně, ale doporučoval bych vám před nějakým závěrem napsat Eponě a prodiskutovat to s ní a až pak napsat komentář.

:D Mňo, já ušetřím trable vám i mé schránce a jen zkopíruji to, co jsem poslala jako vysvětlení viz.výše.
"Souhlasím, Y zní líp a dává to smysl, ovšem tahle báseň je jedna z těch, kterou sem nepsala já, ale něco ve mě ...někdo mi ji diktoval ...protože už byla dávno napsaná a já ji jen švihla na papír ...nemám právo v ní cokoliv měnit, jakkoliv divně to může znít."
Myslete si o tom, co chcete ...

Pročetla jsem několikrát, abych se přesvědčila o tom, zda mi "vrůstala" vadí....nijak jsem necítila drhnutí a pokud to tak Epona cítí, je to v pořádku. Báseň se mi jeví jako zdařilá a působivá. Oceňuji "barevnost" slov. Nejsem odborník na poezii, sama píši velmi pocitově(pokud se mi daří), tato o mnohém vypovídá.

Tak jak jsem slíbila;-). Začátek chápu jako svítání, které sice přináší světlo, ale tma zůstává uvnitř, stahuje se do vědomí a vlastně i samo světlo (žluť osamělosti) - se pomale ale stále více stává pěkně kyselým. Vrby jakožto zpovědnice snad skrývají něco utajeného, čeho se lze bát a co se podníceno oním světlem pomalu dere na povrch. Slovo vrůstala mi vůbec nepřišlo podivné, vztáhla jsem si ho k oné žluti - pořád v tom vidím souvislost - jakoby ničila nějakou iluzi. Nad ní pak voda mokvala a s poslední slokou pro mně vytvořila symboliku pro potlačované slzy. Tož tohle to provedlo s mojí palicí a když to na sebe nechám působit pěkně mě to skřípne.

Vypadá to jako kaligram. Proud vody valící se oceánem,
trubice vody vytvářející jakýsi trychtýř vlnu, jako bys
napouštěla bazén.
Jinak mi to nic neříká.
To jsi mořská panna?

Působí to na mě jako nádherná relaxační, ale i trochu zvídavá fotka. Evokuje to spoustu představ a je to zvláštní, protože moje petrolejová miska bývá u čtení poezie prázdná jako jeho průhlednost sama.

Tady ovšem ne... Můžu to číst znovu a znovu a jednoduše řečeno - líbí se mi to a moc!